| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „POD KOPCEM ČEKAL NEJEN (NE)KULAŤÁK“
2. Ukázka z kapitoly „VÝJIMEČNÁ DVOJ-KOLEJ NA HRADČANECH“
3. Ukázka z kapitoly „PRVNÍ VYSÍLÁNÍ UMOŽNILY KBELY“
1. Ukázka z kapitoly „POD KOPCEM ČEKAL NEJEN (NE)KULAŤÁK“
Při Matějské pouti se po éře pouhých mší v dejvickém kostelíku sv. Matěje začali poblíž objevovat prodejci nabízející v onen slavný den různé pochutiny. Zpočátku tu stávali lidé žijící nedaleko kostelíka, kteří prodávali například jablka zbylá ve sklepích z loňské sklizně, a jiné prameny připomínají doma pečené perníčky. Dlouhá léta nikdo nemusel platit pronájem pozemku, na němž si postavil svůj „prodejní“ stůl, až teprve v roce 1916 vstoupilo v platnost nařízení, podle nějž si zájemce o prodejní stánek musel jeho pronájem předem zaplatit. A od roku 1924 získali právo prodávat při pouti pouze trhovci „z Velké Prahy (...), kteří měli na svoji činnost živnost“.
Nejprve prý u kostela hrávalo k poslechu a tanci někdy střídavě až deset kapel, čepovalo se pivo a prodávaly se různé pamlsky, i když ti spořivější si nosívali z domova jídlo s sebou, aby jim zbyly peníze na koupi nabízeného zboží. Zdejší hostinští, vědomi si toho, že kupujících je dostatek, zásadně odmítali prodávat na dluh, což hlásala cedule s těmito slovy: „V létě chladí, v zimě hřeje, na sekáč se nenaleje ani na Matěje.“ Mnozí poutníci se těšívali hlavně na perník, který míval různé podoby - včetně husarů sedících na perníkových konících.
Přibývající prodejci se postupně posouvali po svahu dolů, kde se nacházela různě hrbolatá rovina v oblasti budoucího dnešního dejvického Vítězného náměstí. Některé atrakce zřejmě lákaly návštěvníky již v době, kdy tu ještě – jak upozorňoval tehdejší tisk – převládalo bláto (hovoříme o roku 1922). Oficiálně se tu Matějská pouť usadila teprve roku 1926, ale nikoli pouze na zmíněném náměstí. Pro pouť ji vyčlenilo město listinou s úředním razítkem a pozemek popsalo (jak uvedl pamětník Miloš Tobolka) takto: „od železničních závor stanice Dejvice po obou stranách Dejvické ulice bouda za boudou s pouťovým zbožím, přes náměstí dál“, až na místa, kde dnes stojí ČVUT (dejvický kampus; pozn. aut.). „Prostranství (...) jen hučelo pouťovou muzikou, jednou od kolotoče, potom od toboganu, autodromu s elektrickými autíčky, ruského kola, amerických houpaček a kolotočů. A ještě tam hlučely strašidelné zámky, arény zápasníků, kouzlo harémů, atrakce s mořskou ženou, vrhačem a polykačem nožů a kouzelníky a jinými mágy, bylo tam spousta krámků s cukrovím a jinou touto dobrotou a střelnicí, kde za pouhou 1 korunu jste mohli vystřílet srdce nebo růži dámě, která vás provázela (...) Širokou cestou mezi stánky se valily desetitisíce lidí z celé Prahy, velcí i malí, všichni toužící po atrakci a senzaci za 1–2 koruny.“
2. Ukázka z kapitoly „VÝJIMEČNÁ DVOJ-KOLEJ NA HRADČANECH“
Dne 18. května 1919 položila skupina pražských vysokoškoláků při setkání s prezidentem T. G. Masarykem dotaz, zda by mohli vyřešit své bydlení v Praze tím, že by „legálně zabrali nevyužité státní a církevní budovy“. Vyhlédli si dva objekty: zaprvé neobsazenou část Zemské donucovací pracovny zřízené v Trauttmansdorffském paláci v Loretánské ulici čp. 180/6, a zadruhé volné cely nedalekého kapucínského kláštera na Loretánském náměstí čp. 99/6. Palác v Loretánské ulici byl známý svými zamřížovanými okny a studenti zde bydleli v období 1919–1939, zatímco klášter kapucínů, kteří vysokoškolákům nabídli část klášterních cel, je „hostil“ pouze v letech 1919 až 1929. Měli k dispozici 50 000 korun, které získali ze studentských májových slavností ve Stromovce pořádaných roku 1919 Svazem čsl. studentstva, a dalších velkorysých 100 000 korun jim poukázal pan prezident, který s jejich nápadem souhlasil.
Nová kolej nesla od počátku listopadu – samozřejmě s prezidentovým souhlasem – název Masarykova studentská kolej na Hradčanech. V ZDP mohlo bydlet asi 260 studentů. Měli nejprve k dispozici pouze pět místností, ale postupně se podíl jejich interiérů zvětšoval, takže získali většinu přízemí, dva dvory a zahradu. Když začala v říjnu 1919 vysokoškolská výuka, studenti si rozdělili velké místnosti na „menší pro 2, 3 a 4 studenty, opatřené železnými kamny na uhlí“, donucovací pracovna jim propůjčila železné postele, ministerstvo národní obrany darovalo lůžkoviny a ministerstvo sociální péče zajistilo elektrické světlo. Nakonec se mladíci dočkali i sprch.
Dalších třiasedmdesát „bezdomovských“ vysokoškoláků našlo koncem září 1919 střechu nad hlavou ve zmíněném klášteře kapucínů na Loretánském náměstí čp. 99/6, kde obývali polovinu, tj. 35 mnišských cel a refektář (společnou jídelnu). Vchod do studentské časti „zdobil“ klášterní hospodářský dvůr s hnojištěm uprostřed, protože mniši si pronajali stáj pro svého koně. Pamětník F. Doubek k tomu dodal: „Vonělo to tu shnilou slámou, senem a koňskou močí. Běhaly tu slepice a kuřata, dvůr byl neustále vlhký a při deštivém počasí vytvářely se velké louže, přes něž bylo nutno chodit po kamenech, za tím účelem umně po dvoře rozsazených.“ Vlídnost postrádaly i klášterní interiéry: typické pro ně byly „nízké stropy, temné chodby“ a toalety nacházející se na hnoji. Osvětlení obstarávaly petrolejové lampy, voda se nosila z pumpy na dvoře a v refektáři „v zimě v umyvadlech zamrzala voda“. Do cely se vešla postel, skříň, stůl, židle, malá železná kamínka na uhlí, jejichž „kouřová roura byla vyvedena otvorem probouraným ve zdi nad oknem a ústila do malého plechového komínu trčícího nad okap střechy“.
3. Ukázka z kapitoly „PRVNÍ VYSÍLÁNÍ UMOŽNILY KBELY“
Ve stanu vypůjčeném od Prázdninové kolonie pražské se 18. května 1923 ve 20 h 15 min odehrál malý „zázrak“: do éteru šlo první pravidelné rozhlasové hodinové vysílání, které začalo slovy: „Halo – halo – zde radiostanice O. K. P. Kbely u Prahy, prozatímní vysílací stanice Radiojournalu, ktera vysílá na vlně 1025 m.“ Uvedený čas byl zvolen záměrně, neboť v tu dobu byly nejlepší podmínky pro příjem signálu. Původně měl rozhlas použít stan pouze v onen slavný večer 18. května 1923 i s klavírem a kobercem regulujícím akustiku, ale podle Josefa Maršíka „nakonec se stal na několik měsíců prvním studiem rozhlasu“. Přírodě se však zmíněná květnová první slavná rozhlasová událost zřejmě nelíbila, neboť fičel silný vítr provázený prudkým deštěm, takže se všichni obávali, zda tomu první stanové studio odolá. Podle některých pramenů mu k tomu dopomohlo několik silných obětavých chlapíků, kteří prý stan drželi svalnatýma rukama, aby neuletěl.
Rozhlasáky ve kbelském provizorním studiu pochopitelně nepotěšil málo citlivý mikrofon, který bylo nutné umístit co možná nejblíže ke zdroji zvuku, tedy zpěvákovi blízko úst a u klavíru pod rezonanční desku. Ještě větším problémem bylo „zachytiti zpěv s doprovodem klavíru“. Účinkující však byli vstřícní a někdy se stávali akrobaty. Jeden tenorista ležel při zpívání vždy pod klavírem, neboť takto sklízel největší úspěchy. Každý nástroj vyžadoval zvláštní způsob zachycení.
Když například hrál náš vyhlášený cellista, pan Berka, Dvořákovu Humoresku, klečel mechanik Vlach před ním a držel mikrofon těsně u můstku, aby zvuk byl věrně zachycen. Při houslovém sólu musel mikrofon dokonce následovat pohyby houslistovy, což nebylo tak snadné zvláště v případech, byl-li houslista trochu temperamentnější. Jindy seděl houslista na zemi a hrál do telefonního sluchátka a do téhož sluchátka zpívala svoji árii pěvkyně Růžena Topinková, která však musela zřejmě kvůli rezonanci „stát v koutě“. Dechové nástroje mívaly přednost, poněvadž vydávaly průraznější zvuk.
Přidám ještě nemilá kbelská překvapeni dvou operních pěvkyň. Zmíněná umělkyněTopinkova zpívala árii Proč bychom se netěšili z Prodané nevěsty, ale v tu chvíli vlezl do stanu notně zmoklý pes a začal na umělkyni štěkat. Podle pamětníků však díky tehdejšímu nedokonalému mikrofonu nebyl psí „zpěv“ slyšet. „Nehodu“ měla i její kolegyně Míla Kočová, která coby lesní žínka z Dvořákovy Rusalky zazpívala: „Mám zlaté vlásky, mám, svatojánské myšky slétají se k nim.“ Samozřejmě mělo jít o svatojanské mušky, jenže zpěvačka zahlédla během árie ve stanu pobíhající dva male hlodavce.
***
K této pasáži přidám ještě krátkou ukázku vývoje zvukových rozhlasových efektů. Zpočátku za nimi jezdili redaktoři s vozíkem a s desetikilogramovým nahrávacím zařízením: do parků pro cvrlikání ptáčků, na křižovatky kvůli prudkému brzdění automobilu, do centra či na Pražských hrad pro zvonění kostelních zvonů ap.
Později se „zvuky maskovaly“ ve studiu. Šlo např. o „větrný“ plátěný buben uvnitř s dřevěnými lopatkami, který vytvářel dojem svištění větru; podle toho, „jak se točilo klikou bubnu, tak silně svištěl vítr“. Široké prkno sloužilo k „výrobě“ zvuku kroků, klapot koňských kopyt nahrazovalo klapání půlenými kokosovými skořepinami a podobně.
Mistrem „rozhlasovych zvuků a pazvuků“ byl Artur Šviha, který prošel různými funkcemi, ale v tomto oboru jednoznačně vítězil. Aleš Vavřik o něm napsal, že když měl například zvukově znázornit bitvu u Borodina v Tolstého Vojně a míru, přinesl do studia „bedýnku s pískem a na zapěstí si navlékl několik náramků, z nichž jedny byly dřevěné, druhé z plastu. Pak jen rytmicky bušil pěstmi do písku, a Napoleonova 'dřevěná' jízda se naprosto věrojatně rozjela vstříc zvukově odlišené 'plastové' jízdě ruské.“
Mnoho zvuků napodoboval pouze ústy: „Nejen běžná domácí zvířata všech druhů, ale třeba i mouchy, šumění stromů, let ptáků, zvuk motorových vozidel (nabízel: chcete škodovku, nebo starou pragovku?).“
PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ A OBDIVUHODNÍ HRDINOVÉ
Dne 6. května 1945 vysílal strašnický vysílač na vlně 415 metrů hlášení z podzemní hlasatelny na Vinohradské až do 17.40 hodin, kdy došlo k tragédii:
jeden z dalších německých náletů zasáhl část budovy rozhlasu. Němci se totiž nedokázali smířit s tím, že povstalci mají stále v rukou ono
účinné medium. Jak napsal Alexandr Pícha, nasadili „nejmodernější proudové stíhací bombardéry Messerschmidt 262A“, neboť věděli,
že „povstalci nedisponují žádnou protiletadlovou obranou a palba z ručních zbraní prakticky nemohla vysoko a rychle letícím stíhačkám ublížit“.
Po několika neúspěšných pokusech zasáhlo ve zmíněných 17 hodin 40 minut vnitřní trakt budovy tzv. torpédo, jímž byla „ve skutečnosti jedna
ze dvou čtvrttunových pum Messerschmidtu 262A. (...) Její tvrdý průrazný štít prořízl boční stěnu mezi druhým a třetím patrem, puma prolétla dvěma
podlahami, kde zanechala 'jen' díru o průměru necelý metr, a zastavila se v prostoru za vstupní halou a vrátnicí“. Bohužel krátce
na to časová roznětka svržené pumy odpálila téměř dvě stě kilogramů trhavin a ohromující výbuch otřásl velkým železobetonovým skeletem šestipatrové
budovy rozhlasu. Tehdy zůstal za vstupní halou vyhloubený několikametrový kráter.
Prohlédla jsem si fotografie interiérů rozhlasu po zásahu, a nejdojemnější byla podle mne ta, na níž byla zachycena mezi troskami vázička s několika větvičkami, jejichž pupeny nestihly rozkvést.