| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „TŘI DOMOVY MAROLDOVA PANORAMATU“
2. Ukázka z kapitoly „JOSEF SUDEK – FOTOGRAF, JEHOŽ SI LIDÉ PLETLI S BEZDOMOVCEM“
3. Ukázka z kapitoly „MASARYKŮV SALONNÍ VŮZ, KTERÝ NAŠEL ODVÁŽNÉ ZACHRÁNCE“
1. Ukázka z kapitoly „TŘI DOMOVY MAROLDOVA PANORAMATU“
Tento unikát zná snad každý, a není tajemstvím, že Luďka Marolda (1865–1898) stál život (jeho zeslabený organismus
podlehl tyfu), takže honorář ve výši 25.000 zlatých a dvacet procent ze vstupného si neužil. My si k panoramatu přidáme
několik zajímavých detailů ze
„Stavebně-historického průzkumu objektu Maroldova panoramatu bitvy u Lipan“, který mi poskytli k využití autoři
PhDr. Josef Holeček a Mgr. Petr Štoncner.
První sídlo stálo jinde než dnes
Bylo dřevěné a postavil je tesařský mistr František Vajtr koncem prosince 1897 na výstavišti u Stromovky před zahájením
Výstavy a inženýrství, konané od 15. června do 17. října 1898. Bráno při pohledu od vstupu na výstaviště vyrůstal vpravo od
Průmyslového paláce, měl podobu dvanáctiúhelníku a vnitřní kruhový půdorys měřil v průměru 30 m.
Velké stěhování do druhého domova
V roce 1907, kdy se připravovala Jubilejní výstava Pražské obchodní a Živnostenské komory, padlo rozhodnutí panoráma
zbourat a přestěhovat je mimo výstaviště. Přibližně v místě dnešní budovy panorámatu postavil opět tesařský mistr
František Vajtr druhou dřevěnou budovu, rovněž s půdorysem dvanáctiúhelníku.
Dvojice věží u vstupu byla orientována do Stromovky, aby panoráma bylo přístupné i při uzavření výstaviště. Vnější
plášť pavilonu byl zřejmě pokryt omítkou s husitskými emblémy podle návrhu arch. Jana Kouly.
Pavilon zbortil mokrý sníh
K tomu došlo v únoru 1929, neboť konstrukce neměla v horní části silný svěrací věnec, který by držel stěny pohromadě.
Na jižní straně střechy, kam svítilo slunce, sníh roztál, ale na severní straně ležela mocná vrstva, takže nedostatečný
věnec se pod plechovou střechou rozestoupil, a stěny se rozvrátily jako karty.
Pomohla teprve železná konstrukce
Spolek inženýrů a architektů vybudoval na stejném místě třetí pavilon, pro nějž dodala železnou nosnou konstrukci
pražská Kolbenka. Uvnitř byla postavena železobetonová válcová stěna s vrstvou sádry, na niž bylo Maroldovo plátno
nalepeno. První návštěvníci mohli zrekonstruované panoráma navštívit v roce 1934 v rámci oslav pětistého výročí bitvy u Lipan.
Tři perličky na závěr
První perlička je o tom, že než padla volba na Lipany, uvažovalo se o znázornění bitvy na Vítkově, pod Vyšehradem,
u Ústí, na Bílé hoře nebo dokonce popravy na Staroměstském náměstí.
V druhé perličce si připomeneme, že zatímco většina panorámat vznikala několik let, Luděk Marold s pěti spolupracovníky
to své dokončil za pouhých sto třicet dní. Vznikl tak náš největší obraz zachycující historickou událost, doplněný v
popředí, zřízeném na mírně se svažující dřevěné plošině, reálnými předměty, které navozují celkovou iluzi trojrozměrného prostoru.
Perlička třetí nabídne informaci, podle níž Marold a jeho tým pracoval ze čtyř lešení, která se pohybovala po
kruhových kolejnicích položených podél vnitřního obvodu. Dvě ve výšce jedenácti metrů byla určena pro malbu oblohy
a další dvě lešení ve výšce šesti metrů sloužila pro zachycení krajiny a bitevních scén. Kompozice se na plátno
přenášela z Maroldových kartonů pomocí camery obscury.
2. Ukázka z kapitoly „JOSEF SUDEK – FOTOGRAF, JEHOŽ SI LIDÉ PLETLI S BEZDOMOVCEM“
Tento kolínský rodák (1896–1976) prožil v Praze celý svůj produktivní život, byl nesporně mužem svérázným, ovšem jeho jméno má plným právem dodnes zvuk.
Knihař, který přišel o pravou ruku, a vybral si focení jako živnost
V patnácti letech se přihlásil v Praze do dvouletého učení na knihaře, roku 1917 se začal věnovat fotografování, v
letech 1913–1915 pracoval jako knihař v Nymburku, ale po začátku první světové války musel narukovat.
V květnu roku 1916 utrpěl na italské frontě těžký úraz pravé ruky údajně kvůli nesprávně nastavené střelbě rakouské
artilerie. Ruku postihla sepse, takže mu musela být ve Štýrském Hradci amputována.
Roku 1917 se vrátil do Prahy, znovu se vrátil k fotografování, a v letech 1922–1924 vystudoval fotografii na státní
grafické škole. Získal výuční list, díky němuž si mohl zřídit fotografickou živnost.
Žil a pracoval v Karlíně, na Újezdě a v hradčanské části Úvozu
V letech 1922–1927 našel střechu nad hlavou na pražské Invalidovně, a od června 1927 měl svůj domov i pracoviště v
dřevěném ateliéru stojícím na dvoře domu Újezd čp. 432/30. Ateliér stával původně koncem 19. století kdesi na
Královských Vinohradech a roku 1901 ho přestěhoval na Újezd fotograf Laube, který tu pořizoval portréty vojáky z
nedalekých malostranských kasáren. Po zboření kasáren ho prodal J. Sudkovi.
Dřevostavbu o půdorysu ve tvaru písmene „L“ tvořil ateliér s velkým oknem, a temná komora vybavená zvětšovacím
přístrojem. Roku 1932 se sem přistěhovala Sudkova o rok mladší sestra Božena, která mu vedla domácnost a byla i jeho spolupracovnicí.
Dnes je na této adrese replika ateliéru (viz foto 54), který byl v roce 1990 prohlášen za kulturní památku ze dvou
důvodů. Jednak je posledním existujícím dokladem zahradního fotoateliéru vytvořeného koncem 19. století a jednak se
stal ojedinělou technickou památku nejen v Praze, ale v celé České republice.
Roku 1958 se J. Sudek stěhoval na Úvoz čp. 169/6, zatímco jeho sestra prý zůstala bydlet v ateliéru, který on používal
do konce života jako laboratoř. Tento byt vyměnil o rok později za přízemní dvoupokojový byt s barokním stropem v ulici
Úvoz v domě U Kamenného sloupu čp. 160/24* (viz foto 56).
Uklízení rozhodně neholdoval
Podle historičky umění Anny Fárové byla v jeho posledním bytě „malá vestavěná koupelna se sprchou, ve větší místnosti
plynový sporák, několik polic, obrovský kulatý stůl s mohutnými zakroucenými nohami a na bok postavené plechové vany
určené k zařízení laboratoře. Protože k zařízení laboratoře nedošlo, zůstaly vany na místě a postupně se plnily předměty.
Ty se začaly zvláštním způsobem rozpínat i po stole a na podlaze“.
Podle některých očitých svědků byl neuvěřitelný nepořádek v každém jeho obydlí. Ovšem jeho přátelům, k nimž patřil mj.
E. Filla, J. Zrzavý a J. Seifert, to nevadilo, a scházeli se u něj rádi například při poslechu vážné hudby, již hostitel miloval.
Sudkův ateliér připomíná replika a jeho jméno nese planetka
Božena Sudková věnovala bratrovu pozůstalost státu. Ateliér nebyl udržován, v roce 1985 dokonce vyhořel a nakonec
byl zbořen. Naštěstí zmíněná historička A. Fárová iniciovala postavení repliky, která se změnila v muzeum a galerii,
a navíc se postarala o více než dvacet tisíc pozitivů a přes padesát tisíc negativů, z nichž vzešly desítky publikací.
Český astronom Antonín Mrkos pojmenoval po J. Sudkovi jednu z planetek, které objevil v observatoři na Kleti; dne
24. února 1987 jí bylo přiděleno číslo 4176.
Největší kolekci originálních Sudkových fotografií má prý nedávno ovdovělá Renáta Kellnerová, která s manželem
Petrem provozovala i mistrův Ateliér.
3. Ukázka z kapitoly „MASARYKŮV SALONNÍ VŮZ, KTERÝ NAŠEL ODVÁŽNÉ ZACHRÁNCE“
Když ministerstvo železnic poslalo do Ringhofferovy firmy 28. listopadu 1928 objednávku pro našeho prvního prezidenta, stálo v ní, že jeho tmavomodrý vagon musí nabídnout co nejklidnější chod, vkusnou výbavu a maximální pohodlí. Firma zhotovila několik prototypů, na nichž se zkoušelo řešení interiéru, a výsledkem byl exkluzivní a technicky dokonalý dárek k osmdesátým prezidentovým narozeninám.
T. G. Masaryk si vůz užíval sedm let
Masarykův salonní vůz byl prvním „kouskem“ vyrobeným u nás s celokovovou skříní a speciálními (tzv. pensylvánskými)
podvozky s valivými ložisky, a byl schopen jet rychlostí až 140 km/hod. Dvojitá okna zasazená do bronzových rámů
byla dokonale odhlučněna a zabraňovala i průniku prachu, stejně jako dveře s dokonalou tepelnou a zvukovou izolací.
Uvnitř byl průchozí postranní chodbou, přerušenou v jediném místě velkým salonem, zabírajícím celou šíři vagonu.
Stěny salonu byly obloženy dřevem australské třešně, a příhrady příborníku se stříbrnými příbory, broušeným sklem
a porcelánovým nádobím pro dvanáct osob byly potažené jelení kůží. Předností vozu bylo také teplovodní vytápění i
elektrický ohřev vody; větrání bylo umístěno ve stropě.
Interiér byl rozdělen na dvě samostatné části: pánská byla určena pro prezidenta a jeho doprovod a dámská pro
dceru Alici. (Manželka Charlotta zemřela roku 1923.) Každou část tvořila ložnice a sociální zařízení, zpočátku
byla ve vagonu malá kuchyňka pro přípravu jednodušších pokrmů, ale brzy v ní byl instalován kotel pro vytápění.
Prezident převzal vůz 22. února roku 1930 a poprvé ho využil 17. března (tedy deset dní po svých narozeninách)
k cestě rychlíkem do Francie, kam jel se synem Janem a dcerou Alicí. Mířil tehdy do Francie pod pseudonymem
Thomas Marsden, který používal za první světové války. Salonní vůz ho provázel i na jeho poslední cestě, když
21. září 1937 odvážel jeho ostatky z Prahy do Lán. Tehdy poprvé se mašinista neboli strojvedoucí nedočkal jeho
poděkování za skvělou jízdu, jak míval T. G. Masaryk ve zvyku. (Označení „strojvůdce“ je podle odborníků nesprávné.)
Až do roku 1967 sloužil tento unikátní vagon i dalším prezidentům*.
Vyřazen z provozu byl roku 1968 a vznikla otázka, zda nebude zničen, neboť v Národním technickém muzeu nebylo místo pro deponování takového exponátu, a kompetentní lidé se v době normalizace obávali učinit cokoli pro záchranu tohoto „svědka“ ne-dělnického prezidenta. Padl sice návrh, aby se vůz proměnil na pojízdný rudý koutek, ale ten naštěstí nikoho nezaujal.
Dvaadvacet let o vůz pečovali stateční zachránci v čele s Ing Jiřím Sedláčkem
Roku 1969 měl být jako připomínka „buržoazního“ prvního prezidenta sešrotován, ale ozvaly se Železniční opravny
a strojírny v Českých Velenicích, zaměřené na opravy historických vozidel. Zájem o prezidentský vagon zdůvodnili
zaměstnanci tím, že ho v onom roce využijí jako exponát výstavy, kterou uspořádají ve svém areálu u příležitosti
stého výročí podniku. Získali souhlas a parta nadšenců v čele se zmíněným technickým náměstkem (a od roku 1989
ředitelem) Sedláčkem se dlouhých dvaadvacet let starala o jeho údržbu a dvakrát obnovila i jeho nátěr, samozřejmě
ve svém volném čase a bez finančního příspěvku státu. Díky sbírce, do níž přispěli jak železničáři, tak instituce
a jedinci nepůsobící v železničním oboru, mohl být vagon 12. května 1991 dokonce zásadně revitalizován).
Od 12. května 1991 byl bývalý salonní vagon prezidenta T. G. Masaryka opět v provozuschopném stavu. Použil ho mj.
i prezident Václav Havel, který do pamětní knihy 6. července 1993 napsal:
Děkuji za jízdu tímto krásným vagonem! Budu jezdit častěji.“
A přidal podpis i své typické srdíčko.