| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „KARTÁGINCI SE GIBRALTARU NEBÁLI“
2. Ukázka z kapitoly „ŘÍMSKÉ ZÁVODY VOZATAJŮ MÍVALY NESMIŘITELNÉ FANOUŠKY“
3. Ukázka z kapitoly „JAK ČÍŇANÉ BYDLELI“
1. Ukázka z kapitoly „KARTÁGINCI SE GIBRALTARU NEBÁLI“
Řeč bude o obyvatelích osady založené na strategickém místě severoafrického pobřeží, kde se křižovaly významné obchodní cesty. Osada se postupně proměnila v honosné město s asi 30 000 obyvateli, které si vybudovalo svoji flotilu a čile se zapojilo v 7. století př. n. l. do námořního obchodu ve Středozemním moři.
Součástí Kartága byly i dva propojené přístavy, do nichž byl vjezd povolen pouze na zvláštní propustku. Před nezvanými hosty je chránily mohutné železné řetězy, spouštěné v případě ohrožení pomocí rumpálů těsně nad hladinu. Právě přístavní poplatky a cla se stal jedním z významných finančních zdrojů města.
Kartágincům nestačilo, že se s vlastní flotilou obchodovalo ve Středozemním moři, ale počátkem 5. století př. n. l. se rozhodli poznat i oblasti za dnešním Gibraltarským průlivem*, kam se dosud nikdo neodvážil ani nahlédnout.
Oni si však byli jisti, že průliv je branou do zajímavého nového světa a že jím stůj co stůj proplují jako první.
Kartágince však tyto historky nejen nevystrašily, ale naopak je s chutí šířili dál. Chtěli totiž zabránit cizím mořeplavcům, aby jim lezli takříkajíc do jejich „atlantského zelí“.
Mohli si dovolit opustit „rybníček“ zvaný Středozemní moře, protože tehdy byli nejzdatnějšími mořeplavci v západní části Středomoří, byť stále ještě pluli na dohled afrického západního pobřeží.
První námořní výpravu, která mířila jižně od průlivu, vedl kolem roku 500 př. n. l. Hanno Mořeplavec, jenž chtěl prozkoumat právě dosud neznámé západní pobřeží Afriky. Důvod byl nasnadě: zjistit, zda by tam mohlo Kartágo nakupovat zboží a zakládat další kolonie. Proto vezla jeho flotila šedesáti lodí na palubách 30 000 mužů a žen, kteří se tam měli usadit. Tito pasažéři vystupovali na vhodných místech na africkou souš, aby si zřizovali osady jak na ostrovech, tak v příznivých pobřežních oblastech. Když všichni pasažéři opustili lodě, rozhodl se Hanno plout ještě dále na jih, aby získal nové poznatky, ale historici se nedokážou shodnout na tom, kam až doplul. Nejpravděpodobnější je, že se dostal do Quinejského zálivu, kde se rozhodl k návratu domů, protože začala docházet voda a potraviny. Zachovaly se prý zápisky například o tom, že z palub lodí vídali námořníci poprvé slony a podivné osrstěné lidi; snažili se marně chytit alespoň jednoho muže, ale nakonec se museli spokojit se třemi ženami. Ty však byly natolik nezvladatelné, že je raději zastřelili a do Kartága dovezli pouze jejich kůže. Vyšlo najevo, že šlo o opice.
Druhá kartáginská námořní výprava, ochotná projet Gibraltarský průliv tentokráte pod velením kartáginského vojevůdce Himilka, se odehrála kolem roku 480 př. n. l., a to kvůli nedostatkové cínové rudě, nezbytné pro přípravu bronzu. Ta ovšem mířila od Héraklových (Melkartových) sloupů na sever, do oblasti Cínových ostrovů (dnešní Velké Británie). Jelikož přistát u tamních strmých břehů bylo i pro zkušené Kartágince velmi riskantní, uskutečňoval se obchod buď u některého ostrůvku na západní části průlivu La Manche, nebo na pobřeží dnešní Bretaně.
2. Ukázka z kapitoly „ŘÍMSKÉ ZÁVODY VOZATAJŮ MÍVALY NESMIŘITELNÉ FANOUŠKY“
Závody se odehrávaly snad od 5. století př. n. l., nejslavnější éru prožily v 90. letech 1. století n. l. a konaly se až do roku 549 n. l. Nejproslulejším závodištěm se stal Circus Maximus zbudovaný v metropoli. Z ostatních měst římské říše lákalo diváky závodiště v Kartágu (v dnešním Tunisu), určené asi pro 80 000 diváků.
Závodní dráha jako velký pekáč na buchty
Závodiště v Circu (čti „cirku“) Maximus se táhlo v údolí mezi pahorky Palatin a Aventin, a do jeho
hlediště se vešlo minimálně 150 000 diváků.
Závodila zde hlavně čtyřspřeží (ale i šesti až osmispřeží), která vyžadovala ty nejzkušenější jezdce. Pro nás, laiky, je překvapivé, že dva vnější koně byli zapřaženi pouze za hlavu, netáhli tedy vůz, takže vozataj nad nimi neměl téměř žádnou kontrolu. Přesto musel být schopen je přinutit, aby běželi paralelně s oběma „vnitřními“ koníky. Za zmínku stojí, že šlo o koně nejen mohutné, ale i speciálně vyšlechtěné, kteří měli velkou dávku vytrvalosti.
Při těchto závodech neplatila žádná pravidla, vozy do sebe mohly narážet, vozatajové se směli navzájem šlehat apod. Spřežení, jichž bývalo dvanáct, absolvovala sedm kol a jezdila v průměru rychlostí 40 km/hod. Vozataj ale věděl, že koně by celý závod toto tempo nevydrželi, takže s jejich silami musel umět na trase dlouhé 6,5 km hospodařit. Jezdci si obtáčeli otěže kolem pasu, a kde to bylo nutné, tam plnou vahou svého těla nutili koně vybírat kratší trasu. Jenže pokud jezdec z vozíku vypadl, koně ho obvykle usmýkali k smrti. Podle některých pramenů míval proto každý u sebe vždy nůž, aby se mohl zachránit tím, že se od opratí včas odřízne. Pokud došlo ke kolizi, vběhli na dráhu lidé, jejichž úkolem bylo odklidit trosky vozů a odnést k ošetření zraněné jezdce.
Nejnebezpečnějším úsekem bývaly nikoli – jak bychom čekali – dojezdy, nýbrž zatáčky, na něž proto pořadatelé upozorňovali jezdce pomocí tří vysokých kuželů. Šanci na vítězství měl ten vozataj, který udržel čtyřspřeží při vnitřní straně dráhy v co nejmenším oblouku.
Císař musel být viděn
Závodů vozatajů se zúčastňovali i císaři, usedající do lóže, kterou nemohl nikdo z diváků přehlédnout. Odtud
pokynem ruky závod zahajovali, a zde předávali odměnu vítězi. Tou byl nejen vavřínový věnec, který mu panovník
položil na hlavu, ale také finanční „dárek“.
Nevím, zda se všichni císaři hlásili k některé stáji (ve smyslu klubu fanoušků), které byly čtyři a lišily se barvami: červená, bílá, modrá a nejúspěšnější zelená. Barvy jednak znamenaly čtyři roční období, a jednak bohy, kteří byli jejich patrony. To, komu fanoušci* fandí, se dalo poznat podle barvy jejich oblečení, které mělo stejnou barvu jako jejich oblíbená stáj.
Kromě závodů vozatajů bylo možno do circu napustit vodu, takže se tu mohly divákům předvádět rekonstrukce námořních bitev (tzv. naumachie).
Circus Maximus dvakrát vyhořel a minimálně dvakrát se některá jeho část zřítila. Po požáru v roce 64 n. l. ho nechal císař Nero znovu vybudovat a přidal ještě místa k sezení.
3. Ukázka z kapitoly „JAK ČÍŇANÉ BYDLELI“
Svérázná čínská civilizace začala „žít“ kolem roku 3000 př. n. l. na březích největších řek – Chuang-che (Žlutá řeka) a Jang-c´-ťiang (Dlouhá řeka) a pro Evropany bývala většinou záhadná a obávaná. S ostatními národy udržovala minimální kontakty.
Bydlení podle klimatu
Protože Čína se vyznačovala velmi rozdílným klimatem mezi severem a jihem, vznikly dva styly bydlení.
Na severu žili lidé v zimě nejprve v jeskyních, které vznikaly vyhloubením nebo nakupením hlíny, a v létě v hnízdech na stromech. V dalších obdobích si stavěli polozemnice, jimž „vykukovaly“ nad okolní terén střechy a horní části stěn z rostlinného materiálu omazaného hlínou. Střechy byly kryté rýžovou či prosnou slámou, takže je bylo nutno po několika letech obnovit, a výplň oken tvořil většinou naolejovaný papír či rohože z bambusových tenkých dřevěných tyček, které umožňovaly pohled ven, ale nikoli dovnitř.
Stavěly se také domy s kruhovým půdorysem a se střechou ve tvaru jehlanu, které měly hliněnou podlahu, a vstupovalo se do nich od jihu.
Později Číňané využívali ke stavbě obydlí hlínu zdusanou do konzistence betonu, která se pro Čínu stala typická. Stavba probíhala tak, že se do vytyčeného rámu nasypala hlína a poté ji dělníci udusávali těžkým kusem kamene připevněného na tyči. Byl to samozřejmě zdlouhavý a fyzicky velmi náročný postup, ale plnil svůj účel.
V teplejší střední a jižní části Číny, kde bylo vlhko doplněné vydatnými srážkami, se léto a zima co do počasí lišily jen velmi málo. Ze stavebního materiálu tu převažovalo dřevo, takže se zde osvědčily jako ideální domy vyzdvižené na kůlech. Jejich horní prostor se používal pro bydlení a spodní pro skladování především zemědělských nástrojů.
Specifickou formou čínského bydlení se staly i obytné čluny, využívané zejména u velkých měst jižních provincií. Tvořily jakási plovoucí města „zaparkovaná“ po obou stranách řek a stěhovaly se do nich rodiny, které nemohly ve městě získat střechu nad hlavou.
Rovné „devítkové“ ulice a střechy vracející zlé duchy do vesmíru
Města, budovaná u řek a chránící obyvatele před nezvanými hosty, vyrůstala v letech 2300–1800 př. n. l. Podle
jednoho z prvních čínských návodů měla mít čtvercový půdorys a rovné ulice, které byly spojovány s číslicí devět*:
jejich šířka se měla rovnat devítinásobku šířky čínských vozů a devět silnic mělo vést od severu k jihu, a dalších
devět od východu k západu.
Zámožní Číňané si ve městech stavěli domy nejprve z vypálené hlíny a z kamene, někdy zčásti i ze dřeva, ale časem byly tyto materiály nahrazovány vypalovanými cihlami. Mívaly obdélníkový půdorys a střechu krytou taškami, stály na terasách z udusané hlíny a byly orientovány k jihu. Bylo-li nutno dům rozšířit, pak nikoli do výšky, ale zásadně do šířky (pokud to okolní zástavba umožňovala). Někdy si Číňané stavěli větší počet domů, v nichž žila širší rodina; tyto domy stály buď kolem jednoho dvora, nebo se rozmístily kolem několika dvorů.
Od 6. století n. l. jsou známy i domy víceposchoďové stojící především na hlavních třídách, v jejichž přízemí se nacházely dílny či obchody a v patrech byty. Okna v těchto domech bývala nejprve vyplněna slídou, ale panovníci a bohatí majitelé si později mohli dovolit i výplň skleněnou.
V teplejších částech Číny bývaly části domů, orientované na jih, zhotoveny často pouze z lehkých posuvných, papírem polepených stěn, které bylo možno v létě zcela odstranit, takže dům a dvůr se propojily. Dveře vedoucí na ulici se jako jediné v domě zasouvaly a zajišťovaly. Čínské domy nemívaly sklep a místnostem chyběl klasický strop, takže lidé viděli z interiéru střešní trámy; zámožní obyvatelé si nechávali trámy zdobit vyřezáváním nebo pestrobarevnými malůvkami.
Podlahy tvořila obvykle udusaná hlína, na kterou boháči nechávali pokládat obdélníkové kamenné dlaždice nebo ploché cihlové destičky, a méně majetní Číňané je pokrývali pletenými rohožemi ze sítiny.
U veřejných budov či u chrámů byly střechy vysoké a měly zdvižený spodní okraj, aby zlí duchové, kteří se po ní sklouznou, nedopadli na zem, ale vznesli se zpět do vesmíru.
Protipožární nařízení zakazovala červené cihly a topení v kamnech
Městská správa prováděla preventivní opatření, k nimž patřilo oddělování jednotlivých čtvrtí širokými ulicemi
nebo protipožárními hradbami. V každé ulici stála kamenná budova či věž, do nichž si mohli lidé ukrývat před
ohněm svůj nejcennější majetek, a byly zřizovány hlásky vzdálené jedna od druhé 500 m, v nichž drželi nepřetržitou
službu požárníci. Strážní dohlížející na to, zda někde nezačíná hořet, stávali i na mostech. Čínské cihly nesměly
být červené ani načervenalé, nýbrž musely být šedivé, protože Číňané věřili, že červená barva by způsobovala požáry.
„Ohňový“ poplach se v případě požáru vyhlašoval výhradně k tomu určenými zvony. Jakmile zazněly, byly nasazovány týmy tvořené i více než stovkou hasičů vybavených vědry, protipožárními vidlicemi, sekerami, pilami, háky, žebříky, lany a stříkačkami s dosahem čtyř metrů. „Obyčejní“ obyvatelé pomáhali hasit pouze při výjimečně velkých „náletech“ červeného kohouta.
Jelikož bylo v rámci protipožárních opatření zakázáno topit v kamnech, sloužily na severu země lidem místo nich k vytápění malé přenosné krby využívané i k vaření, kdy se nad oheň zavěšovaly buď otevřené nádoby, nebo trojnožky zvané „li“ a typická čínská lůžka zvaná kchang.
Trojnožky li, určené k vaření obilovin, byly neodmyslitelnou součástí čínské domácnosti již od počátků čínské kultury. Byly tak typické, že vždy, když je archeologové někde objevili, ihned pokládali kulturu žijící na onom místě za čínskou. Trojnožky měly tři pytlovité nohy, šedavou barvu a širší hrdlo; postupně sice vznikaly jejich nové typy, ale svůj základní tvar si vždy udržely.
Kchang byl pevně zabudovaným místem na spaní, na němž spávala celá rodina. Na výšku měřil asi 50 cm, byl zbudován z cihel či z hlíny a měl v sobě zřízené topeniště, z nějž se zplodiny odváděly do komína.
Topilo se v něm dřívím či briketami ze směsi uhelného mouru a hlíny, která se formovala do podoby vejčitých briket. Lidé také používali podhlavníky z porcelánu, které si v zimě plnili horkou vodou (a v létě do něj vkládali kousky ledu). I když v některých částech roku nesloužily podhlavníky k regulaci teploty, bývaly považované za neodmyslitelnou součást ložnic; ty, které nehřály (nechladily), se zhotovovaly ze slámového pletiva, kůže nebo z hedvábí.
Ráno se rohože a přikrývky srovnaly na boční stranu a na kchangu se sedělo, jedlo a pracovalo.
Číňané dlouho sedávali na zemi, resp. na rohožích, neboť sedací nábytek přicházel do módy teprve asi od počátku našeho letopočtu. Osoby s nejvyšší hodností měly vyčleněna lehátka podobná pohovkám, pro osoby níže postavené bývaly připraveny židle s opěradlem a ostatní přítomní se museli spokojit se sedačkami bez opěradel.
Místo stolu se v Číně používaly nejprve nízké lavičky zhotovené ze tří prken.
Stoly přišly do módy později a bývaly buď klasické obdélné, k nimž se však usedalo pouze při slavnostních hostinách a rodinných obřadech, nebo kulaté, sloužící ke každodennímu stolování. Takovýto kulatý stůl musel mít poloměr rovný délce paže, protože nádoby s jídlem se servírovaly do středu stolní desky, a jelikož se každý obsluhoval sám, museli mít všichni jedlíci nádobu od okraje stejně daleko.
Místo skříní se používaly truhlice vyložené silně vonícím dřevem kafrovníku na ochranu proti molům a na noc bylo zvykem odkládat šatstvo na dřevěné stojany. Teprve ve 14. století začali zámožní lidé používat první skříně.
Dveře v domě se většinou zasouvaly, neboť opatřovat je zástrčkami či zámky bylo považováno za nezdvořilé; výjimku tvořily místnosti sloužící jako úložna klenotů. Zabezpečovaly se výhradně vstupní dveře vedoucí na ulici, a to mohutnými dřevěnými zástrčkami, a od konce dynastie Chan (tedy počátkem 3. století n. l.) i kovovými závěsnými zámky.