Novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková

Co se andělských křídel týče, jako předloha pro ně sloužila umělcům křídla ptačí. Nejčastěji šlo o opeřence velké a možno říci i vznešené jako labutě či orly, i když modelem bývaly také divoké husy.
Nejčastěji upevňovali umělci andělům křídla k tělu v místě mezi lopatkami, ale anatomové tvrdí, že takto vybavení tvorové by nebyli schopni vzlétnout. Pokud akceptujeme tvrzení Starého zákona (První kniha Mojžíšova, 32/25; štětcem takový boj zachytil např. Rembrandt na obraze „Zápas Jakuba s andělem“, dokončeném asi roku 1659) o tom, že bojovali se smrtelníky, měli by hmotnost průměrného muže, a tudíž by muselo rozpětí jejich křídel dosáhnout až 40 metrů.
Za nevyhovující označují odborníci i méně častou variantu, při níž jsou křídla připojena k tělu v oblasti ramenních kloubů.
Křídla fungující místo rukou si umělci příliš neoblíbili, protože takovíto andělé by připomínali „obyčejné“ ptáky, a navíc ruce potřebovali k řadě nejrůznějších činností: jak víme z ilustrací, drží v nich svíci, hůl typickou pro posly, meč (nejlépe plamenný) určený k potírání zla, knihu, hudební nástroj, stonek lilie (jako výraz mírumilovnosti) či palmovou ratolest (coby symbol vítězství); kromě toho musí mít ruce připravené na ochranu svěřené osoby, k vyhánění kohosi odkudsi, ukazování cesty apod.
A tak zřejmě jedinou možností, jak zajistit andělům s lidskou postavou schopnost létat, by bylo připojit jim křídla v místě těžiště trupu, neboli v dolní části hrudníku. Navíc by měli létat bříškem nahoru, protože v tom případě by jim pomáhaly výkonné gluteální (hýžďové) svaly. Při „ptačím“ způsobu letu, jaký vídáme na mnoha ilustracích, by totiž museli mít - z anatomického hlediska vzato - enormně vyvinutou svalovinu na břiše.
Ovšem podle odborníků by ani to nestačilo. Pokud by neměli odlehčenou kostru (jako mají ptáci), zůstaly by jim ještě tři problémy: zaprvé jejich „lidsky“ těžkou kostru by unesla pouze velmi dlouhá křídla, zadruhé svalovina, která by tato křídla ovládala, by musela být opravdu mohutná, což by jejich hmotnost dále navýšilo, a zatřetí by jejich buněčný metabolismus* nebyl schopen uvolňovat dostatečně rychle obrovské množství potřebné energie.

Lze pochopit, že na anděle věřili lidé ve starověku i ve středověku, ale tato víra kupodivu přetrvává dodnes, i když je prozatím v jejich údajné domovině, tj. ve vesmíru, nikdo z kosmonautů ani koutkem oka nezahlédl.
Podle psychologů je však vysvětlení poměrně snadné.
Lidská psychika totiž zůstává nezměněná – už proto, že ani seberychlejší pokrok dodnes nezbavil člověka některých problémů a i nadále ho za jistých okolností provázejí pocity strachu a bezmoci. A je-li jimi zahnán do kouta, bývá homo sapiens 21. století – stejně jako starověký lovec mamutů či středověký bradýř - ochoten udělat málem cokoliv a uvěřit snad čemukoliv.
Proč by se tedy neutekl k tvorům, kteří jsou podle něj dokonalejší než on a nabízejí mu pomoc?
Navíc je pravdou – ať chceme, nebo ne -, že víra v takovéto tvory dokáže v některých případech skutečně člověku zachránit život!
Stačí si projít vyprávění lidí, kteří se údajně s anděly osobně setkali. Většinou se shodují na tom, že k tomu došlo v klíčových momentech jejich života, kdy jim hrozilo velké nebezpečí nebo kdy netušili, jak dál. V okamžiku, kdy si byli jisti, že je nablízku bytost hodlající jim pomoci, se uklidnili, uvěřili v dobrý konec své prekérní situace, cítili se posíleni, neopuštěni, takže měli šanci zásadně změnit své dosavadní chování z bezmyšlenkovitého v promyšlené, racionální a navodili tak situaci, která jim mnohdy skutečně zachránila život.
Jinak řečeno je to o síle víry a naděje.

2. Ukázka z kapitoly „ Jak to bylo s biblickými zázraky?“

Davidova trefa z praku
Co říká židovská bible, resp. Starý zákon:
Židovský král David, sjednotitel Židů, zvítězil za pomoci Hospodina jako mladý hoch v souboji s pelištejským (tj. filištínským) obrem Goliášem (První kniha Samuelova, 17).
Co říkají odborníci:
David byl historická postava, i když není snadné odlišit, co z toho, co se o něm traduje, je pravda a co pouhá legenda. Údajně se narodil v judském Betlémě (v němž prý přišel o tisíc let později na svět i Ježíš), byl původně pouhým pastevcem, ovšem pak se vypracoval ve hře na „citaru“ (První kniha Samuelova 16/16), neboli na malou lyru natolik, že se mu podařilo proniknout až k prvnímu židovskému králi Saulovi (panoval v letech 1025—1004 př. n. l.), jemuž léčil hrou jeho trudnomyslnost. Díky tomu získal na královském dvoře velký vliv, který údajně ještě vzrostl poté, co zvítězil v souboji s Goliášem.
Nakonec nastoupil na trůn (vládl asi v letech 1004—973 př. n. l), sjednotil Židy a dal zemi, kterou výrazně rozšířil, hlavní město Jeruzalém.
Podle historiků se tento souboj skutečně mohl odehrát.
Šlo o jedno ze střetnutí muže proti muži, která bývala ve starověku běžná, předcházela bitvám armád a každá z válčících stran k nim vyslala svého nejlepšího bojovníka.
Židy zastupující David se s pelištejským (filištínským) Goliášem utkal údajně mezi městy Sóko a Azéka. Goliáš se dostavil v plátkové zbroji, která vážila minimálně 40 kilogramů, takže výrazně ztěžovala jeho pohyblivost. Na mrštnosti mu ovšem nepřidalo ani to, že údajně měřil kolem tří metrů*.

I když bible zřejmě výšku jeho postavy zveličila, trpěl Goliáš nesporně buď chorobou zvanou gigantismus, způsobenou poruchou hypofýzy, produkující od dětství nadměrné množství růstového hormonu, takže mu kosti narostly do abnormální délky, nebo akromegalií, což je zvětšení koncových částí těla (nosu, prstů apod.) v důsledku nadprodukce hypofýzy, k níž dochází v dospělosti.
Takto přerostlí jedinci, kteří existovali v lidské společnosti určitě odjakživa, se pochopitelně nesnadno pohybují, mívají srdeční problémy a navíc trpí i poruchami zraku; rostoucí hypofýza totiž může tlačit na jejich zrakový nerv, takže mají například vystouplé bulvy, dvojité vidění, či nevidí některé předměty na okraji svého zorného pole.
Z toho je zřejmé, že byť měl David menší postavu a přišel na místo souboje beze zbroje, byl to on, kdo měl šanci zvítězit.
Zasloužil se o to ovšem nikoliv Hospodin, nýbrž fakt, že mladík se zaprvé nezalekl svého rivala, a zadruhé uměl používat ruční prak. Tuto jednu z nejnebezpečnějších zbraní starověku, tvořil pás kůže (ev. lněné, konopné či vlněné tkaniny), dlouhý přibližně 120 cm, uprostřed rozšířený, který měl na jednom konci oko. Do něj bojovník vsunul ukazováček či palec pravé, případně levé ruky (existovali i takoví, kteří uměli „prakovat“ oběma rukama), kůži po délce přeložil, takže vznikla jakási kapsa, a její druhý konec sevřel v pěsti. Nakonec do rozšířené středové a přeložené části vložil „náboj“. Nejčastěji šlo o ohlazený, nejlépe říční oblázek o hmotnosti od 50 do 500 gramů (i když římští legionáři „nabíjeli“ hliněnými a hlavně olověnými náboji dlouhými asi 35 mm a širokými 20 mm, jejichž výhodou bylo to, že mívaly aerodynamický tvar).
Když střelec takto „nabil“, prak buď trochu roztočil vertikálně podél těla (ale opravdu jen trochu, neboť přílišné roztočení by bylo spíše na škodu), nebo s ním pouze jednou švihnul; na to si ale troufli jen zkušení prakovníci.
Po roztočení či švihnutí střelec okamžitě rozevřel pěst, aby kámen mohl vylétnout. Těžší „střelivo“ vypouštěl při švihu zdola nahoru, lehčí při švihu shora dolů.
Vystřelené kameny dolétly podle odborníků do vzdálenosti asi 100 metrů, dosahovaly rychlosti kolem 30 metrů za sekundu, neboli více než 100 kilometrů za hodinu a jejich kinetická energie byla srovnatelná se středověkým šípem vystřeleným z dlouhého luku nebo s kulkou vystřelenou ze zbraně ráže 22 milimetrů. Dokázaly prý nejen zranit, ale i proniknout kostí a zabít.
David byl zřejmě šikovným prakovníkem, takže Goliáše zabil jednou ranou do čela (a jeho hlavu si – jak velela tradice – odřízl coby trofej).
Výchovné na této historce mělo být to, že podle bible David v údajně nerovném boji zvítězil jen proto, že bojoval „ve jménu Hospodina“ (První kniha Samuelova, 17/45).
Ovšem podle některých historiků budoucí král David takovýto souboj nepodstoupil, neboť bibličtí redaktoři pouze dosadili jeho jméno do staršího mezopotamského textu „Erra Epos“ pojednávajícího o souboji mezi Goliášem a Elchánanem; rozdíl byl jen v tom, že v onom textu byl obr zabit kopím.

3. Ukázka z kapitoly „ Jak to bylo s Hitlerem a nadlidmi?“

Pacient A měl „lidsky“ zemřít!
V roce 1941 přestalo vše běžet jako na drátkách a Hitler na to mj. zareagoval tím, že ztratil důvěru k astrologům; podle již citovaného Sergeje A. Vronského se jich dokonce začal bát, „protože mohli odhalit nepříjemnou pravdu“.
O další kus pevné půdy pod nohama přišel v souvislosti s bitvou o Stalingrad. Když se totiž v zimě roku 1942—1943 ukázalo, že chrabří nositelé ohně v Rusku neuspěli a naopak navzdory "teplým" prognózám po stovkách umrzali, bylo to pro něj neuvěřitelně těžké zklamání. V únoru roku 1943 prohlásil, že pokud by se „německý národ projevil jako slabý, nezasloužil by si nic jiného, než aby byl vymazán nějakým silnějším národem; nikdo by s ním neměl mít soucit."
Optimismus do žil mu sice vlévaly zázračné zbraně, střely V-1 a rakety V-2 a V-3, které měly zvrátit vývoj války, ale jak známo, jediným zázrakem s nimi spojeným bylo to, že je Němci – naštěstí pro Spojence – nasadili pozdě. Jenže možná i toto pozdní nasazení souviselo s Hitlerovou vírou, že vítězství dosáhne i bez nich, neboť mu pomůže Prozřetelnost spolu se spřátelenými bytostmi nadanými magickou silou vril, což byla víra, která ho (možná se střídavým úspěchem) držela nad vodou.
Zřejmě právě díky ní mu trvalo tak dlouho, než přestal věřit v ono známé a neustále proklamované konečné vítězství.
Ještě když se blížil konec války, chytal se každého stébla, dokonce i před lety zavržených astrologů. Například v dubnu roku 1945 si prý on a Goebbels nechali poslat horoskopy, uložené u Himmlera; součástí zásilky byl jeho osobní horoskop z 30. ledna roku 1933 a horoskop Německa, sestavený 9. září roku 1918. Možná právě pročítání oněch horoskopů mohlo z velké části za to, že Hitler ještě 22. dubna roku 1945, dva dny po oslavě svých šestapadesátých narozenin, která se uskutečnila v podzemním berlínském bunkru Říšského kancléřství, nařídil zastavit Rusy vzdálené od něj 12 kilometrů. Neohlížel se na to, že do kancléřství doléhaly výbuchy granátů dopadajících do čtvrti, kde kancléřství stálo.
Zhroutil se teprve ve chvíli, kdy se dozvěděl, že tankové jednotky pod velením SS Obergruppenführera Steinera, jemuž tento rozkaz adresoval, už ve skutečnosti neexistují. Když opouštěl místnost, byl z něj zlomený muž, který se pomalu šoural k východu a musel se při tom opírat o zeď.
Podle řady vojenských historiků byla tato jeho neschopnost pochopit blížící se prohru důkazem toho, že žil mimo realitu (špatné zprávy mu jak známo jeho podřízení přinášeli velmi neradi). Ovšem podle psychologů, akceptujících jeho víru v přízeň Prozřetelnosti, ho zřejmě srazilo na kolena to, že výsledek války chápal nikoliv jako "normální" vojenskou prohru, nýbrž jako osudový střet, v němž „obyčejní“ lidé zvítězili nad těmi, kteří patřili k „podhoubí“ budoucích nadlidí či možná mnohdy byli (podle něj) nadlidmi. Navíc tím byla popřena základní myšlenka národního socialismu v jeho osobitém pojetí, a – co bylo pro něj osobně ještě horší - začal tušit, že on, miláček Prozřetelnosti, bude muset docela obyčejně „lidsky“ zemřít!
Jakmile přijal myšlenku na svůj konec a tím na konec Německa (s nímž se ztotožnil), vyzval Němce, aby zničili, co se dá, neboť – jak prohlásil - bez "nadlidské" budoucnosti nemá jejich život cenu.

4. Ukázka z kapitoly „ Jak to bylo s Ježíšem, jeho činy a smrtí?“

Opravdu léčil, jenže…
Nesporně hlavním těžištěm Ježíšovy „zázračné“ činnosti bylo léčení. Mezi jeho pacienty byli lidé posedlí, ochrnutí, zdánlivě mrtví, nevidomí, němí i hluchoněmí.
Snad nejznámějším člověkem, jehož údajně vzkřísil, byl Lazar (toto jméno znamená v překladu „Pomoc boží“), do jehož domu v Béthanii chodíval na přátelské návštěvy. Když se dozvěděl, že jeho hostitel před čtyřmi dny zemřel; nechal odvalit kámen, zakrývající vstup do skalního (jeskynního) hrobu, zavolal na něj, a on vyšel ven. Podle lékařů se u Lazara pravděpodobně jednalo o strnulost či o velmi hluboké bezvědomí připomínající smrt v důsledku těžké psychózy, či požití drog, posthypnotického spánku apod. Každopádně šlo o stav, při němž byly životní funkce omezeny na minimum, ovšem Ježíš to rozpoznal, takže efekt měl zaručen.
Další údajné vzkříšení provedl v galilejském městě Naimu, ležícím asi 10 km jihovýchodně od Nazaretu; zachráněným byl jediný syn tamní vdovy.
Na tomto případě jsou zajímavé dvě věci.
Zaprvé podobný „zázrak“ se podle Starého zákona odehrál ve městě Naimu již necelých tisíc let před Ježíšem, kdy prý také vdově zemřel jediný syn; rozdíl byl pouze v tom, že léčitelem byl prorok Eliáš*. Nabízí se tedy otázka, zda Nový zákon neopsal také tuto příhodu ze Starého zákona (Druhá kniha královská, 4/34—35) a nenahradil původního hrdinu Ježíšem.

Druhá zajímavost se týká mandragory (o ní najdete podrobnosti v pasáži „Čarověník i kapky krve na hostiích“ kapitoly „Jak to bylo s ČARODĚJNICEMI?“), jíž Židé v 1. století n. l. prokazatelně léčili vysoké horečky. Často se stávalo, že při předávkování pacient zemřel, ale obvykle následovalo dvoudenní kóma, po němž horečka klesla, a pacient se začal uzdravovat - což byl zřejmě případ naimského zdánlivě mrtvého chlapce. Ježíš i v tomto případě rozpoznal, oč jde – a bible dostala další „zázrak“.
Často citována bývá příhoda o ochrnutém muži, obyvateli Kafarnaa, který musel být kvůli návalu nemocných spuštěn do domu, v němž Ježíš právě pobýval, střechou. Historici připouštějí, že rozebrat střechu a spustit nosítka s nemocným nebylo příliš náročné, neboť tehdejší židovské domy bývaly malé, postavené z nepálených cihel pospojovaných blátem a slámou, a měly rovnou, jen mírně skloněnou střechu. Ovšem protože logicky vzato by bylo jednodušší, kdyby Ježíš vyšel za pacientem z domu, snažili se pravděpodobně tímto poněkud za vlasy přitaženým způsobem evangelisté či redaktoři zdůraznit, jak velký zájem měli lidé o Ježíšovo léčení. Co se vlastní léčby týče, byla samozřejmě i v tomto případě úspěšná: stačilo, když Ježíš nemocnému řekl, že jsou mu odpuštěny všechny hříchy. Muž se totiž zřejmě dopustil nějakého skutku, který nebyl v souladu s jeho svědomím, a jeho tělo na to zareagovalo psychickým blokem, který Ježíšova slova odblokovala a on byl zcela zdráv.
Obdobně by se dala vysvětlit i další údajně zázračná uzdravení, takže na závěr lze říci: Ježíš měl léčitelské nadání, ale s vysokou pravděpodobností uzdravoval výlučně lidi trpící psychosomatickými chorobami, tedy chorobami souvisejícími s psychikou*. Někomu stačilo jeho pár slov, jiného se musel dotýkat, a poté, co získal pověst zázračného léčitele, uzdravovala mnohdy již jeho samotná přítomnost.

Pravda, hovoří se o tom, že Ježíš léčil také malomocné, ale i to lze vysvětlit zcela racionálně. Mohlo jít totiž o lidi, kteří ve skutečnosti trpěli méně závažnou kožní chorobou, vyvolanou psychikou, která malomocenství pouze připomínala; zatímco Ježíš rozdíl poznal, ostatní lidé včetně nemocného snadno uvěřili v zázrak.

5. Ukázka z kapitoly „ Jak to bylo s kadidlem zaháněnými zjeveními“

Pouze vybraní jedinci
Zjevení bývají většinou popisována jako nehmotná, průsvitná či jako stíny připomínající lidské bytosti. To je ovšem pro zastánce jejich existence dárkem z nebes, protože takovou postavu není možné ani potvrdit, ale ani vyvrátit, a dokáže být všudypřítomná. Hlavní roli při jejím spatření hraje fantazie spojená se strachem, která se zvláště po setmění dokáže rozdovádět natolik, že onu bytost jsou lidé schopni a ochotni vidět v každém keříku či stínu. To, že do ní bylo možné za těchto okolností i bodat vidlemi a ty jí procházely – jak líčí nejedna legenda či pověst – lépe než nůž máslem, jistě nikoho nepřekvapí.
Jen sporadicky bývala zjevení popisována jako trojrozměrné bytosti. Přesvědčili se o tom údajně lidé, kteří tvrdili, že se s nimi poprali. Skeptici však hovoří o tom, že se spíše pustili do křížku s jiným „obyčejným“ člověkem, ovšem aby náležitě zdůraznili své hrdinství, označili ho za zjevení. Mohli to udělat bez obav a být si jisti, že se nenajde nikdo, kdo by se o tom chtěl na vlastní kůži přesvědčit.
Zjevení prý nejčastěji komunikovala pomocí gest, pohledů či mimosmyslovými metodami, a slova používala spíše výjimečně. Pokud se k nim uchýlila, pak hovořila údajně úsečně, formou výkřiků a jednotlivých slov. S ohledem na to, co jsme si řekli o vzniku zjevení, je vysoce pravděpodobné, že takovéto „popovídání“ bylo buď projevem fantazie vystrašeného posluchače, nebo bohapustým podvodem. Proti popisům verbálních projevů zjevení hovoří navíc i jeden fakt související s tím, že jak známo mozek živého člověka funguje díky elektrochemickým reakcím, které v něm probíhají, a které po smrti probíhat přestanou. Pokud by však zemřelý přesto údajně hovořil, znamenalo by to, že jeho mozek byl do pěti minut (po jejichž uplynutí mozkové buňky odumírají) přepnut na náhradní mimotělní zdroj, který začal co nejdříve po smrti zásobovat mozek krví a tím i kyslíkem; o tomto náhradním zdroji ale není – alespoň prozatím – nikomu nic známo.

Pár slov závěrem
Zjevení údajně provázejí lidstvo dodnes.
Zaprvé jde o pochopitelné případy, kdy se vyskytují v představách či snech lidí velmi silně zasažených odchodem blízkého člověka, zadruhé o vysvětlitelné případy, kdy jsou součástí vidin pacientů postižených třeba psychózou, otravou, poruchou jisté části mozku či deliriem, a zatřetí jde o historky, které mají dokázat reálnost zjevení. K nim patří například vyprávění o tom, jak zemřelá matka telefonovala manželovi, že jejich synovi hrozí vážné nebezpečí, jak učitel-nebožtík varoval svého nejnadanějšího žáka před nastoupením do letadla, které se pak zřítilo do oceánu, či jak muž informoval ze záhrobí své synovce o tom, že pod jejich domem je nevybuchlá bomba z 2. světové války.
Samozřejmě by bylo pro každého z nás zdrojem jistoty, kdyby nás mohli naši blízcí, kteří navždy odešli, tímto způsobem chránit. Potíž je však v tom, že pravdivost historek tohoto ražení - pokud vím - dosud nikdo vědecky neprokázal.
Poměrně mnoho lidí naopak přiznává, že se svými blízkými či přáteli uzavřeli domluvu, podle níž ten z nich, kdo odejde jako první na onen svět, pošle odtud zprávu. Ale i když se dohodli na hesle, kvůli němuž nepotřebovali jako prostředníka médium a podle něhož by měl živý člověk poznat, že zpráva není podvrh, prozatím se to zřejmě nikomu nepodařilo.
A i když se občas tu a tam dokonce objeví na veřejnosti údajné fotografie zjevení, odborníci je až dosud pokaždé označili za více či méně zdařilá falza.
A tak zakončeme tuto kapitolu v jistém smyslu optimistickými posledními slovy, která prý pronesl 18. října roku 1931 Thomas Alva Edison ve chvíli, kdy se před smrtí nakrátko probral z bezvědomí; řekl: „Je to tam velmi krásné.“

Stanislava Jarolímková