| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „(Ne)milovaná BOŽENA NĚMCOVÁ a nejen její manžel, který zasluhuje omluvu“
2. Ukázka z kapitoly „Činorodá ŽOFIE PODLIPSKÁ a Jaroslav Vrchlický, manžel dcery Ludmily“
1. Ukázka z kapitoly „(Ne)milovaná BOŽENA NĚMCOVÁ a nejen její manžel, který zasluhuje omluvu“
(*1818–†1862)
Brali se 12. září roku 1837 v České Skalici, zřejmě devatenáctileté nevěstě s krásnýma zelenýma očima, oblečené do tyrkysových šatů to
velmi slušelo, a dvaatřicetiletý ženich, povoláním celní úředník, se tvářil vážně, jak se na muže pod penzí slušelo. Byl jistě spokojen
či dokonce šťasten, neboť dívka stojící před oltářem po jeho boku proti sňatku neprotestovala, a tak věřil, že je čeká společná cesta
životem, naplněným sice prací a starostmi, ale i radostmi. Jak známo, jeho představy se z velké části nesplnily, a vlastně ani splnit
nemohly: netušil, že nemalý díly viny na tom bude mít právě jeho krásná manželka.
Tato kapitola však nemá za cíl zatratit Boženu Němcovou za to, že ji příliš nebavilo pohybovat se mezi kamny a dětmi, ale snaží se
ukázat, že nebyla trpící mučednicí strádající v bídě kvůli své snaze pomoci českému národu, a že manžel nebyl jejím záporným protipólem.
Psaní pro ni bylo hobby, jemuž se věnovala i když občas doma nebylo co jíst, a Josef Němec snášel po dlouhá léta to, co by nezvládla
většina mužů. Miloval ji, a i když od něj v závěru svého života odešla, nastěhoval ji na poslední týdny života do svého bytu.
...
Volnost duševní byla přepychem
Božena Němcová rozhodně nesnila od mládí o tom, že bude vydávat básně, povídky a dokonce romány, a o psaní se začala zajímat teprve v
Praze v letech 1842–1845, ovšem tehdy ještě byla stále s češtinou na štíru. I když se uvádí, že chuť začít psát česky v ní vzbudil
svazeček osmnácti básní vytvořených většinou ženami – almanach Pomněnky, který dostala na třetím českém bále konaném 8. února 1843
na pražském Žofíně (Slovanském ostrově), pravděpodobnější je, že ji k tomu přiměl V. B. Nebeský, který slíbil, že ji uvede „v českou
prosodii a metriku“. Zde stojí za zmínku, že Josef Němec ji tehdy od literární tvorby nezrazoval; námitky měl teprve později, když
nebylo doma takříkajíc na chleba.
Je známo, že Nebeský dal prokazatelně konečnou podobu nejen její první básni Ženám českým, otištěné v Tylových Květech 5. dubna 1843,
pod níž se poprvé podepsala vlasteneckým* křestním jménem Božena, ale „znatelna byla ruka Nebeského“ i na jejích dalších
časopisecky vydaných verších (Slavné ráno z roku 1843, Moje vlast z roku 1844 apod.). Proto je poněkud překvapivé, že pouhé dva roky
po oné první české básničce „ohlídané“ Nebeským začala vydávat své prozaické tituly**, čímž připomínala literární „meteorit“.
Je pravda, že psaní pohádek i zápisků z cest mohla skutečně zvládnout sama, byť s jazykovými korekcemi. Ovšem povídky už vyžadují
přece jen vypsanou ruku, což dvojnásob platí pro slavný román, a proto se objevuje názor, že byla buď opravdu výjimečně nadanou
literátkou, nebo že některé povídky a především Babičku psal – jak tvrdí někteří historici – V. B. Nebeský.
Jeho vstup do literatury v roce 1838 sice nebyl příliš úspěšný, protože se zhlédl v romantismu, ale po přestávce věnované studiu
medicíny se z vlasteneckých důvodů znovu vrátil ke psaní – byť výše zmíněným svérázným způsobem. Nevadilo mu prý, že se na
obálce Babičky objevila jako autorka Němcová, a naopak byl pyšný na to, že jednak „vytvořil“ českou spisovatelku (neboli
vypůjčil si její jméno, aby se český národ mohl pyšnit česky píšící ženou), a navíc napsal úspěšnou knihu. Za důkaz Nebeského
autorství označují zastánci tohoto názoru mj. fakt, že se nedochoval Němcové rukopis románu; archivován je pouze opis, který musel
nakladatel zadat, neboť paní Božena předala do tisku stránky plné vpisků a oprav. Prozatím však neexistuje prokazatelný důkaz, že k
takovéto „záměně“ autorů skutečně došlo.
...
Protože její honoráře nebyly nijak závratné, a navíc nebyly ani jisté, ani pravidelné, je spodivem, že v těžké době odmítala
zaměstnání s pravidelným příjmem.
Podle Tilleho jí například vlastenecký duchovní páter Václav Svatopluk Štulc (*1814–†1887) nabídl, aby překládala
knihy pro Dětskou knihovnu, ale odmítla – prý nebude překládat „špatně psané, prázdné povídky“. Odmítala i
rady, aby si brala na byt zámožné venkovské dívky přicházející do Prahy, které by mohla vodit do společnosti a trochu je
„oblomit“ (jako to dělala Žofie Podlipská), a na nabídku z roku 1855 (od pedagoga a spisovatele Josefa Wenziga,
spisovatele a prvního překladatele jejích pohádek do němčiny) založit či vést dívčí ústav odpověděla, že by přišla „o
volnost duševní“. Lze předpokládat, že plat na onom ústavu by nebyl vysoký (záleželo by na tom, jak vysoké školné by dívky
platily), ale za daných okolností by měla vítat každý vydělaný krejcar a odvolávka na „volnost duševní“ byla od matky
tří dětí nepatřičným přepychem.
Podle životopisců Němcová raději rozesílala na všechny strany prosebné dopisy a údajně dokonce posílala i děti, aby někde vyškemraly nějaký milodar.
Například 22. května 1854 napsala Janu Evangelistovi Purkyně: „Velectěný pane! Prosím Vás, nehněvejte se, že Vás s
takovou mrzutou žádostí obtěžuju; ale já věru nevím už co si počít, nemám groše peněz, a bez těch přece není živobytí možné.
Dnes nemohu ani psát, protože nemám tolik peněz, abych si koupila papír. Kdybych sama byla, tak bych si z toho študentského
života nic nedělala, jen když si trochu hlad zaženu, ale když se mám starat o tolik krků, to je smutná věc. S největší úctou
Vaše služebnice...“
Z milodarů oslavila s dětmi Štědrý den roku 1856 (kdy manžel byl stále ve Villachu). V dopise synovi Karlovi z 5. ledna 1857
podle M. Secké k tomu napsala: „Dr. Staněk (lékař a spisovatel – pozn. aut.) mi poslal malou štiku. Od Skřivanů
dostala jsem bochník chleba a lahev vína a od Fingerhuta punč.“ Na Boží hod byli pozváni na slavnostní oběd k Palackým
do MacNevenovského paláce a večer je pohostil univerzitní profesor a knihovník Ignác Jan Hanuš a jeho žena Laura.
Přitom – jak píše Eliška Jechová – si Němcová uvědomovala, že když někdo přinesl trochu jídla a jiný občas i trochu
peněz – „na dárcích bylo mnohokrát vidět, že nejsou dávány příliš ochotně. Pražská společnost ji odsuzovala, dámy
neschvalovaly to, že opustila manžela a žije sama s dětmi, neschvalovaly ani její výstřední chování a styk s mládeží. Také si o ní
dámy ze společnosti nemyslely, že by byla tak nadanou spisovatelkou, aby měla nárok na zajištění klidu pro tvoření.“
Zarážející je i to, že Němcová často peněžní milodary utrácela za pohoštění přátel nebo je dokonce rozdávala.
Nepodařilo se mi zjistit, jaký byl osud sbírky, kterou pro ni založil Antonín Skřivan (*1818–†1887), pedagog, autor
odborných učebnic z oboru obchodu a účetnictví a revizor účtu spolku Svatobor; vím pouze, že do ní jistý čas dobrovolníci skutečně
zasílali peníze. Nicméně díky dochovaným svědectvím jejích současníků je známo, že když jí například přinesla Karolina Světlá peníze
od Josefa Wenziga, Němcová ještě za její přítomnosti předala část oné sumy svému již zmíněnému příteli Václavu Čeňkovi Bendlovi,
takže zaskočená Světlá nazlobeně odešla. Němcová se jí přišla omluvit, ale ona se s ní odmítla nadále stýkat.
O tom, že paní Božena zacházela lehkomyslně s penězi, věděl i vyšehradský kanovník V. S. Štulc. Když ve finanční nouzi dedikovala
na radu přátel Babičku Eleonoře hraběnce Kounicové, neboť doufala, že jí za to poděkuje jistou částkou, nabídl jí, ať píše za honorář
katolické povídky do jeho kalendářů. Odmítla, a tak hraběnce doporučil, aby paní Boženě peníze nedávala, protože by je roztočila
„přes jednu noc se svými kamarády“ a nedoporučoval ani cenný dárek, neboť ten „zastaví (...) obratem ruky“.
Zklamaná Němcová dostala za dedikaci pouze šest stříbrných kávových lžiček, ale z korespondence z června 1856 plyne, že přesto
chodila k hraběnce (která jí věnovala letní hedvábné šaty, jež Němcová označila za nepraktické) někdy až dvakrát měsíčně s prosbou
o peníze. (Kanovník Štulc ovšem údajně podmínil honorář za povídky tím, že se Němcová veřejně vyzná ze svých hříchů.)
2. Ukázka z kapitoly „Činorodá ŽOFIE PODLIPSKÁ a Jaroslav Vrchlický, manžel dcery Ludmily“
(*1833–†1897)
Tuto pražskou rodačku známe většinou pouze jako autorku knížek, které dnes již nelákají k přečtení, ovšem my si ukážeme, že pro ni
psaní rozhodně nebylo hlavním smyslem života. Tím byla její rodina, takže se po předčasné manželově smrti zodpovědně postarala o své
dvě děti. Zároveň však nezapomínala ani na dívky a ženy z chudých poměrů, jež se jen nesnadno prosazovaly na trhu práce, a k nim si
„přibrala“ bezradného mladíka s pseudonymem Jaroslav Vrchlický. Ten se nakonec stal jejím zetěm a z velké části díky ní
také spisovatelským bardem, byl jí za podanou pomocnou ruku vděčný, i když přispěla svou nadsazenou chválou k tomu, že nedokázal
odlišit vypočítavost od upřímnosti.
...
Do hry je přizvána Ludmila
Je zřejmé, že Podlipská již během italské korespondence uvažovala vážně o tom, že za Vrchlického provdá svoji dceru Ludmilu. A protože
měla ve zvyku nic neodkládat, začala ji v dopisech mířících do Itálie nekriticky a nadsazeně vychvalovat* a zároveň se snažila dceru
připravit pro roli budoucí manželky velkého českého literáta tím, že s ní vedla debaty o literatuře.
Neodradila ji od toho ani věta, kterou Vrchlický napsal ještě před odjezdem z Itálie 30. ledna 1876, a kterou buď „přehlédla“
nebo nebrala vážně. Ta věta zněla: „Patřím mezi ty lidi, již stále potřebují ujišťování, že jsou milováni, že přece něco záleží na
jich životě (...) Cítím, že bych byl proto nešťasten s ženou (ve smyslu s „jedinou ženou“– pozn. aut.). Nebyl bych
žárliv, to jest mi cizí, ale zdálo by se mi, že stále ona chladne ve své vřelosti ke mně.“
A v úvahu nebrala ani to, že Ludmile byla (a z větší části údajně zůstala) Vrchlického básnická tvorba víceméně lhostejná, což potvrdil
i Bedřich Frida, podle nějž „nečítala ani těch veršů, které jí sám bratr věnoval, a celé knihy jeho nechávala nerozřezané ve svém
stole – jednou po letech mi je bratr ukazoval“. Místo toho nadále četla buď jen knížky, které napsala matka a teta, nebo lehké
francouzské románky.
Když se roku 1876 Podlipská s Vrchlickým sešla podruhé v pražské Umělecké besedě, měla s sebou jak sedmnáctiletého syna Prokopa, tak
patnáctiletou Ludmilu, k níž se snažila obracet jeho pozornost. Nezkušený – byť třiadvacetiletý – mladý muž neměl tušení,
že dívka je zvyklá podléhat matčinu vlivu a že poslušně zaujímá roli, kterou jí matka přidělila, a že kultivované rodinné prostředí,
v němž vyrůstala, se na ní nepodepsalo v takové míře, jak by si přál. Kvůli této své nevědomosti začal časem nacházet v pohledné dívce,
lákající ho naivitou i svěžestí svého mládí, zalíbení, a těšil se, že až to plavovlasé dítě zformuje podle svých představ, budou tvořit
vzdělaný a na stejnou strunu naladěný pár.
Podlipská tuto změnu ve Vrchlického pohledu na dceru postřehla a v létě onoho roku se v dopise podepsala poprvé „Vaše matka“.
Těžko říci, zda si Podlipská uvědomovala, že její dcera nebude tou pravou manželkou pro Vrchlického a že on si to uvědomí ve chvíli,
kdy pomine první okouzlení.
Ovšem i kdyby pochybovala o správnosti svého rozhodnutí, uklidnilo by ji Vrchlického nadšení z toho, že po svatbě bude mít u sebe dvě
blízké osoby: manželku i tchyni. Potvrdil to v jednom ze svých dopisů onoho období, kdy jí děkoval jak za Ludmilu, tak za to, že ona
nadále zůstává jeho oporou a spřízněnou duší. ¨
...
Žofie zasnoubila roku 1876 patnáctiletou Ludmilu s třiadvacetiletým Vrchlickým (i když babička Anna Rottová prý k tomu podle Bedřicha
Fridy poznamenala: „Dcera Žofie chybuje, že Ludmilku již nyní zasnubuje. Jest ještě příliš mladá, neví, nebude-li se jí časem
líbiti někdo jiný“), a 4. srpna roku 1879 se konala v pražském kostele sv. Štěpána svatba.
Od toho dne říkal Jaroslav Ludmile Mimi, zatímco ona (i tchyně Podlipská) ho oslovovala příjmením. Na svatební cestu odjeli novomanželé
do Paříže, ale Ludmila se údajně do svého muže zamilovala teprve poté, co v červenci roku 1880 pobývali na Šumavě; tehdy se prý nechala
slyšet, že s ním chce mít alespoň deset dětí.
Vrchlický byl po svatbě konečně šťastný: měl po svém boku manželku i tchyni a psaní se pro něj stávalo hlavním smyslem i největší láskou
jeho života. Navíc se mu podařilo roku 1877 získat (po krátkém suplování na učitelském novoměstském ústavu) vyhovující zaměstnání, které
bylo pro něj jako stvořené: stal se tajemníkem Královského českého polytechnického ústavu (předchůdce ČVUT; sblížil se zde s J. V. Sládkem,
který tu od roku 1870 učil angličtinu). Čekaly tu na něj dvě cenné přednosti: pevný plat a dostatek času na vlastní tvorbu. Je sice pravda,
že přijal i další povinnosti (byl jedním z prvních členů České akademie věd, psal literární a divadelní referáty pro Pokrok a Hlas národa,
přednášel v různých spolcích apod.), ale ani kvůli nim nemusel své psaní omezovat.
I když se mu do rodičovské role evidentně nechtělo, tchyně zřejmě přemluvila dceru, aby jí darovala vnouče, a ta přivedla na svět dcerku
Miladu (*1883–†1956). Novopečený otec se s přírůstkem smířil, ale své pracovní tempo v žádném případě nezpomalil.
Léto trávili Vrchličtí nejprve v Malé Chuchli*, výletním letovisku pražských měšťanů, kam přijel Vrchlický poprvé roku 1877 jako host
Podlipské a snoubenec Ludmily, a od května 1884 sem jezdívala Ludmila s Miládkou. Právě zde poznali Vrchličtí rodinu herce Jakuba Seiferta**.
Později pobývali v podřipských Mlčehostech nedaleko Vepřeku a ve Slatiňanech.
Vrchlický jezdíval za manželkou a dcerkou denně, pokud nezůstával v Praze kvůli představení, o kterém měl jako divadelní referent napsat
článek. Hned po obědě opouštěl svou tajemnickou židli na polytechnice a spěchal, aby parníkem odplouvajícím z Prahy ve 14 hodin dojel co
nejdříve na místo; do Prahy se vracel druhý den ráno. Občas míval společnou cestu s Jakubem Seifertem a Ludmile pak vyprávěl anekdoty a
různé příhody, jimiž ho herec cestou častoval.
První mráček nad manželstvím „zahlédl“ Vrchlický ve chvíli, kdy si uvědomil, že Ludmila není taková, jakou ji chtěl mít: podle
jeho představy měla být nejen manželkou, hospodyní a matkou, ale i inspirátorskou múzou, která by neustále chválila a obdivovala jeho verše
či hry. Ona však tento široký záběr nezvládala a vlastně ani nemohla či dokonce nechtěla zvládat, a pokud se do manžela po svatbě skutečně
zamilovala, poměrně brzy nahradila její lásku žárlivost. Žárlila ovšem nikoliv na jiné ženy, nýbrž na jeho tvorbu a na svoji matku, která
si s Vrchlickým rozuměla nesrovnatelně lépe než ona, takže si připadala spíše jako jeho dcera než manželka. Nelze se divit, že na rodinných
procházkách lidé „vídali chodit Podlipskou s Vrchlickým vždy napřed, byli pohříženi v rozhovor o knižních problémech, a dcera Ludmila
kráčela vzadu s někým čtvrtým a nudila se. Byli i někteří, kdo nevěštili tomuto manželství šťastný konec.“ Po několika letech se
podle A. Pražáka manželé „zřejmě počali oddalovat a vkrádalo se mezi ně cosi zcizelého“.
Nevěrnice či oběť a literární donchuán
Ludmila snášela manželovo „oddalování“ velmi těžce, a ve svém smutku nenašla jiné řešení než nevěru. Zamilovala se bezhlavě do
Jakuba Seiferta a během osmileté známosti s ním dokonce přivedla na svět dvě děti: Evu (*1888–†1969) a Jaromíra
(*1892–†1918). S velkou pravděpodobností za to mohl fakt, že pro Seiferta nebylo divadlo jeho největší životní láskou.
O tomto vztahu prý věděla nejen celá Chuchle, ale i značná část Prahy, jen Vrchlický se tvářil, že nemá o ničem ani tušení. Obvykle se
uvádí, že se o nevěře dozvěděl roku 1892, kdy se mu k ní Ludmila sama přiznala, ale podle Bedřicha Fridy o manželčiných záletech věděl
ještě před tím, než se roku 1888 narodila dcera Eva, „které se Vrchlický nenadál“. Jak Bedřich napsal, bratr však na sobě nedal
nic znát, neboť bývalo odmala jeho zvykem, že „zavíral, pokud možno, oči a zacpával uši před každou hrozící nepříjemností, dokud jen
mohl“. Mnozí současní psychologové a literární historici odmítají i to, že by Vrchlickému manželčino přiznání podrazilo nohy; ve
skutečnosti prý byl především do hlouby duše uražený tím, že právě on, přední literát, byl takto podveden a že se o tom dozvěděla i veřejnost.