| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Bezpečnost jistily piknůsky a flankovací věže“
2. Ukázka z kapitoly „BEZDĚZ – první výšinný strážce zemské stezky, který sloužil i jako vězení “
1. Ukázka z kapitoly „Bezpečnost jistily piknůsky a flankovací věže“
Královské hrady byly chráněné buď strmými srázy, nebo řekami, potoky či bažinami, ale to samozřejmě proti případným dobyvatelům nestačilo. Proto dostávaly pevné, neustále kontrolované, opravované a zdokonalované hradby, které bývaly i několik metrů široké a až 10 či 12 m vysoké.
Horní část hradeb bývala osazena cimbuřím*, „lemovaným“ na vnitřní straně ochozem.
Ochozy byly v době, kdy se využívaly palné zbraně*, zastřešovány. Díky tomu byli obránci chráněni nejen před deštěm a sněhem, ale i před střelami, a navíc sem mohli ukládat střelný prach, aniž by navlhl. Při použití vlhkého střelného prachu by totiž palné zbraně nestřílely.
Kryté ochozy mívaly často podsebití, což byl otvor v podlaze ochozu, jímž mohli obránci „pod sebe bít“ neboli na útočníky střílet, házet kameny nebo lít vařící vodu či smolu. Prý se dokonce užívalo sypání rozžhaveného písku a lití vařícího oleje; olej však býval podle historiků ve středověku považován za cennou potravinu a pro tento účel se nepoužíval.
Protože útočníci se někdy snažili zapálit dřevěné ochozy pomocí střel s hořícími smotky, bývaly tyto části hradeb nahazovány mazanicí neboli kvalitní hlínou rozmíchanou s plevami, díky níž dokázaly ohni lépe odolávat.
Obránci museli počítat s tím, že se dobyvatelé budou snažit hradby přelézt, a to buď pomocí žebříků a tak zvaných ostrví, nebo dřevěných obléhacích věží zvaných „kočky“*.
Žebříky i ostrve se obránci snažili odstrkovat od hradeb tyčemi, ale obrana proti „kočkám“ byla náročnější.
Útočníci si také najímali horníky, jejichž úkolem bylo narušit hradby zdola.
Horníci se v takovém případě usadili u paty hradeb v takzvaném mrtvém prostoru*, kam by mohli obránci střílet jen tehdy, kdyby se nebezpečně vyklonili z ochozů a riskovali, že je útočníci zasáhnou. Zde začali kopat většinou pod základy hradeb štolu, jejíž hotové úseky zajišťovali výdřevou; dokončenou štolu naplnili slámou, dehtem apod., a zmíněný hořlavý materiál zapálili. (Později do štol rozmísťovali soudky se střelným prachem.) Jakmile oheň „spolykal“ výdřevu i výplň, štolu zavalila hlína, došlo k narušení základů a tím pádem k borcení příslušné části hradeb.
***
Hradní páni museli počítat s tím, že nejslabším článkem hradeb je brána.
U ní bývala budována věž zvaná hláska, na níž drželi trvale službu strážní zvaní hlásní, kteří z ní viděli do širokého okolí a mohli hlásit ihned všechno podezřelé. A přes příkopy* vyhloubené před bránou vedly obvykle padací (svodivé) mosty, které se uzavíraly na noc (v případě nebezpečí i přes den) pomocí lan nebo řetězů, navíjených rumpálem přes kladky.
Hradební brány se uzavíraly buď vraty, nebo tzv. hřebenem.
Vrata mívala pohyblivá křídla mnohdy pobitá plechem či železnými pásy pospojovanými v místech křížení velkými hřeby, otevírala se dovnitř a po uzavření je stráže zajistily závorou tvořenou jedním či dvěma silnými trámy. Výrazem „hřeben“ se označovala těžká okovaná či kovová padací mříž, která se pohybovala nahoru a dolů v postranních drážkách.
K obraně brány sloužíval někdy barbakán. Tím byl možno říci „dvorek“ zřízený před bránou, který ji chránil před zásahy velkých děl jednak svou hradbou, a jednak tím, že kdyby jeho vstupní branou prolétla dělová koule, nezasáhla by hradní bránu. Na českých hradech se barbakán používal spíše výjimečně; jeden byl zřízen u východní brány Pražského hradu.
***
Obránci museli chránit nejen hradby a brány, ale i jednotlivé budovy v areálu hradu, které se útočníci snažili ničit pomocí střelných zbraní. K nim patřily kamenomety vrhající velké kameny, schopné narušit zdi a prorazit nejen střechy, ale někdy i podlahy mezi patry.
Nebezpečná byla samozřejmě i děla vystřelující kamenné koule, mezi nimiž vynikalo od 14. století dělo s krátkou hlavní zvané bombarda. Ta byla schopná dostřelit do vzdálenosti 500 metrů.
Byla určena zejména k boření zdí, dopravit a usadit ji na místo mohlo trvat několik dní a její příprava k výstřelu si vyžádala až dvě hodiny. Jeden výstřel stál tolik, co devět krav, ale bylo možno z ní vystřelit za den nanejvýše šest či sedmkrát (!), protože musela před každou ranou zcela vychladnout, jinak by praskla. Navíc poté, co z její hlavně vyšlo několik desítek kamenných kulí, se obvykle roztrhla. Výjimečně výkonná byla bombarda zvaná Rychlice, která byla schopna vystřelit roku 1422 na Karlštejn až třicetkrát za den.
Útočníci se často snažili hradní budovy také zapálit. Buď na ně stříleli z kuší a luků šípy nesoucí pod svým hrotem hořící smotky či zapálené věnce napuštěné smolou, nebo vystřelovali z velkých praků soudky plné hořlavin či dokonce celé trámy napuštěné hořlavými látkami. Pokud byla střecha hradního paláce ze šindelů či došků, vzplála po takovém zásahu velmi ochotně a rychle, a proto ji obránci při ohrožení preventivně pokrývali mokrými kůžemi. Lépe na tom byly hradní budovy, jejichž střechy nesly odolnější krytinu – dvoudílné „vlnité“ tašky zvané prejzy.
***
Dobyvatelé se obvykle snažili dobýt hrad rychlým útokem, a pokud neuspěli, nanejvýše před zimou vyplenili okolí a odtáhli. V některých případech se však rozhodli hrad oblehnout, takže si začali budovat ležení*. I když se ve středověku v zimním období obvykle neválčilo, protože býval nedostatek krmení pro koně, obléhání občas pokračovalo i přes zimní měsíce.
Jakmile obyvatelé hradu zjistili, že obléhatelé začali budovat ležení, snažili se nejen co nejrychleji doplňovat výzbroj a opravovat hradby a brány, ale také sváželi z okolí co nejvíce ulovené zvěře, obilí a zeleniny, protože bylo jisté, že obléhatelé se budou snažit rychle uzavřít všechny přístupové cesty do hradu. Doplňovali samozřejmě i zásoby vody. Kdyby se takto nepřipravili, mohlo by se stát, že by se museli nepříteli vzdát kvůli hladu a žízni.
Občas se dočteme, že obyvatelé hradu mohli při obléhání využít k útěku tajníky* neboli tajné chodby. Ty jsou z historie skutečně známy, ale v Českém království jich bylo podle historiků jen několik, a navíc vedly z menších hradů například do sklepů nejbližšího města; několikakilometrové tajníky odborníci vylučují.
2. Ukázka z kapitoly „BEZDĚZ – první výšinný strážce zemské stezky, který sloužil i jako vězení “
Bezděz založil ve 13. století Přemysl II. Otakar díky tomu, že často navštěvoval pracovně alpské země, kde si uvědomil, že tak zvané výšinné hrady mají – ve srovnání s nížinnými – řadu předností. K nim patřilo jak to, že případní dobyvatelé museli nejprve zdolat příkré srázy, aby se dostali k hradbám, tak to, že obránci dohlédli z hradeb dále do kraje, a mohli tudíž snáze střežit široké okolí hradu proti případným vetřelcům. A protože za jeho vlády prožívalo České království úspěšný hospodářský rozvoj a dařilo se obchodování, rozhodl, že Bezděz bude sloužit mj. i jako strážce velmi využívané zemské stezky vedoucí z Prahy na sever do Žitavy*, významného obchodního centra na území tak zvané Lužice.
Pro hrad si zvolil 604 m vysokou homoli zvanou Velký Bezděz, chráněnou z jihu skalními nepřístupnými útesy a z ostatních stran strmě spadajícími svahy. (Sousední Malý Bezděz se svou výškou 577 m možná vyššímu kopci jen tiše záviděl nejen jeho výšku, ale i slávu.) Stavbu, která začala zřejmě roku 1264, svěřil král stavební huti, díky níž se Bezděz stal významným reprezentativním sídlem, které nebylo nikdy výrazně přestavěno neboli se dodnes víceméně zachovalo v původní podobě.
Do hradu se vcházelo první hradní bránou (1). Kdo jí prošel, zjistil, že má po pravé straně jižní hradní svah, který byl – jak vidíme z obrázku – rozdělen dvěma zdmi zakončenými bránou (2, 3). Třetí bránu chránila asi 30 m vysoká věž zvaná Čertovka (4)* o obvodu 14 m, jejíž zdi byly ve spodní části silné přes 2 metry. Byl to typ věže zvané bergfrit, a vstupovalo se do ní od severu v úrovni prvního patra po žebříku, který se vtahoval dovnitř. Přízemí nemělo žádné okenní otvory a přístup do něj byl otvorem v podlaze prvního patra.
Za Čertovkou vedla původně cesta k západní bráně zvané zásobovací (5), uzavírané na závoru, a ústící na nádvoří Dolního hradu. Podle slavného hradologa (odborně „kastelologa“) Augusta Sedláčka měl Dolní hrad zpočátku „jediný úkol: zameziti vším způsobem přístup k Hornímu hradu“.
V této části Bezdězu se nacházel na severní a jižní straně nádvoří manský dům (6a, 6b) určený – jak název napovídá – pro poddané, jimž se říkalo manové. Za nimi „vykukovala“ 35 m vysoká pětipatrová Velká věž (7), nejvyšší hradní stavba, z níž stráže střežily okolí. Měla kruhový půdorys o průměru 10,5 m, její zdi byly v nejnižší části více než 4 m silné, a vstup do ní se nacházel ve výšce 9 m z hradby oddělující Dolní a Horní hrad.
Bránou (8) se vstupovalo do Horního hradu, na jehož nádvoří se nacházela ve skále vysekaná asi 11 metrů hluboká nádrž neboli cisterna (9) na dešťovou vodu. Cisterna se stala jediným zdrojem vody, neboť Bezděz neměl vlastní studnu; protože – jak jsme si řekli – voda v těchto nádržích bývala znečištěná, nechávali si obyvatelé hradu přivážet kvalitní pitnou vodu z podhradí. Na nádvoří Horního hradu stál palác králova zástupce – správce (10), který v panovníkově nepřítomnosti přebíral roli hradního pána a zajišťoval, aby Bezděz co nejlépe střežil široké okolí zejména proti cizím vetřelcům.
Samozřejmě král tu musel mít svůj palác* (11), v němž se mohl pohodlně ubytovat. Tento palác se stal nejvýznamnější a nejhonosnější budovou Bezdězu, byl dvakrát větší než ostatní bezdězské budovy a jeho místnosti byly propojeny dřevěnou, na nádvoří orientovanou pavlačí. Ovšem vzhledem k hlavnímu „hlídacímu“ poslání hradu tu chyběla velká reprezentační místnost. Král totiž nehodlal na Bezdězu pobývat ani často, ani dlouhodobě, a neuvažoval ani o tom, že by tu přijímal urozené hosty a vedl tu jednání.
Vlevo od panovnického paláce (při pohledu na palácové průčelí z nádvoří) vyrostla čtvercová místnost, na niž navázala kaple (12) zasvěcená původně archandělu Michaelovi (zmíněnému údajnému vítězi nad zdejšími čerty). Panovník tu sedával při mši na tribuně, kam vystupoval po točitém schodišti. Kaple měla uvnitř kolem dokola ochoz, z nějž bylo možno v případě ohrožení střílet úzkými střílnami.
Na závěr si ještě připomeňme, že poté, co byla (zřejmě v době, kdy hrad již nebyl královským majetkem) uzavřena zmíněná zásobovací brána (5), vznikla nová přístupová cesta, která vedla od brány u Čertovky (3) k východní hradní bráně (13). Cesta byla zčásti vylámaná ve skále, ale na její povrch byla navezena hlína či písek, takže po ní mohli jezdit i koně.
***
Když Přemysl II. Otakar odjížděl do osudné bitvy na Moravském poli*, byl si vědom toho, že může padnout.
Požádal proto svého oblíbeného synovce Otu V. Braniborského, zvaného Dlouhý, pohledného syna své sestry Boženy neboli Beatrice, udatného rytíře vysoké postavy, aby se v případě jeho smrti stal do plnoletosti poručníkem sedmiletého synka Václava (budoucího českého krále Václava II.). Ota ochotně slíbil, ale ne proto, že by chtěl strýce Přemysla Otakara zbavit starostí, nýbrž proto, že měl zálusk právě na Bezděz, protože střežil významnou obchodní cestu, která spojovala centrum Českého království s jeho Braniborskem.
Když 26. srpna roku 1278 Přemysl II. Otakar na Moravském poli skutečně padl, Ota v září přispěchal do Čech jako o závod se čtyřmi sty ozbrojenými jezdci, za nimiž o něco později připochodoval přibližně stejný počet pěšáků. Ujal se ochotně vlády, protože malý Václav sice zdědil český trůn, ale až do své plnoletosti – tedy dalších pět let – nemohl panovat. Bohužel Braniborec o Čechy „pečoval“ tím, že je drancoval, a svými vojáky obsadil Bezděz, na který dal malého bratrance a jeho matku Kunhutu* tajně převézt z Pražského hradu v noci z 25. na 26. ledna 1279, kdy venku mrzlo jen praštělo.
Občas se dočítáme, že Václav musel během tohoto bezdězského pobytu nosit pouta na rukou, že chodil jako otrhánek, poznal dokonce i co je to hlad apod. Podle historiků je sice pravděpodobné, že jeho útrapy kronikáři poněkud zveličovali, ale je jisté, že mu bylo bez matky na hradě smutno a navíc se nudil, protože si neměl s kým hrát. Spisovatel Svatopluk Čech o něm v 19. století napsal báseň Vězeň na Bezdězu, v níž je řeč o sirotkovi Václavovi drženém zrádným bratrancem v kleci, o kterou on – „pták polapený bije křídlem sivým a něžnou hlavou s očkem úzkostlivým.“ A navíc ho Oto v září roku 1279 * z královského hradu odvezl.
I když Václav II. neuměl číst ani psát, stal se z něj vzdělaný muž, neboť měl fenomenální paměť, a co jednou slyšel, to si pamatoval „po celý život.“ Ovšem nebylo divu, že po svých smutných vězeňských zážitcích neměl hrad Bezděz v oblibě, a proto ho s lehkým srdcem zastavil roku 1300 mocnému šlechtici Hynkovi z Dubé.
Jan Lucemburský Bezděz rovněž zastavil, ale Karel IV. ho vyplatil, neboť si cenil nejen hradu, ale i přilehlého území. Zapsal ho do zákoníku Maiestas Carolina mezi nezcizitelné hrady, rád tu pobýval, a roku 1366 založil asi 10 km vzdálený Velký rybník, který byl později přejmenován na Máchovo jezero. Jenže Václav IV. Bezděz roku 1398 znovu zastavil a za husitských bouří sem dala katolická církev převézt z Prahy různé církevní a světské cennosti. Po smrti Václava IV. (tedy od roku 1419) byl Bezděz zastavován až do počátku 17. století, chátral, a byl dokonce dobyt a vypálen.
Bezděz přestal být královským hradem roku 1622, kdy ho zakoupili Valdštejnové. Roku 1932 ho získal Klub českých turistů, roku 1953 přešel do péče státu a roku 1978 byl prohlášen národní kulturní památkou.