| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „PŘEDSTAVUJE SE MALÁ STRANA“
2. Ukázka z kapitoly „2. PROCHÁZKA Mosteckou“
3. Ukázka z kapitoly „10. PROCHÁZKA po areálu Pražského hradu“
Malá Strana je pro mne bělovlasá aristokratka, která ani mrknutím oka nedá najevo, že měla nesnadný život. Za svůj věk se nestydí a proč také – navzdory nízkému datu v rodném listě vypadá stále zachovale, je si vědoma svého postavení a obdivné pohledy tuzemců a cizinců přijímá jako samozřejmý hold své nonšalanci. Kdyby některými jejími ulicemi neprojížděly nekonečné řady aut, dalo by se říci, že pro ni se čas zastavil.
Prvním „otcem“ této části Prahy se stal roku 1257 Přemysl II. Otakar, který pro ni zvolil místo, kde v 9. století vznikaly malé kupecké osady. Hrozilo totiž, že malostranské podhradí se vymkne jakékoliv kontrole a změní se v samostatné předměstí, které bude hospodářsky konkurovat Starému Městu. Zmíněný Přemyslovec proto roku 1253 obehnal pozemek o rozloze 20 ha ze tří stran hradbami a příkopy (mimo stranu obrácenou k hradu) a o čtyři roky později povolal kolonisty ze severního Německa. Čeští obyvatelé se museli vystěhovat do okolních vsí, a pokud tu zůstali, tak pouze jako služebníci kolonistů, povoláním většinou kupců.
Karel IV. roku 1360 Malou Stranu rozšířil směrem na jih (až k dnešnímu Smíchovu), ovšem za husitských bouří téměř všechny malostranské domy shořely. Naštěstí se Vladislav II. Jagellonský roku 1483 přestěhoval ze staroměstského Králova dvora zpět na Pražský hrad a s sebou přivedl mnoho zámožných vysokých úředníků, kteří tu začali na renomovaných adresách budovat své paláce. Bohužel přišly další dva velké požáry – roku 1503 a 1541, kdy z 211 malostranských domů jich během tří hodin vyhořelo 133. Tehdy také tento Jagellonec napsal: „Menší Město pražské (tak zněl původní název Malé Strany – pozn. aut.) v času ruoznic a válek za časů davníech i předkuov našich zkaženo, spáleno, a jako spustle bylo, že tepruov za nás a královanie našeho jse jest pomalu zase vyzdvihlo.“
Čtvrtý muž, který naší aristokratce významně pomohl, se objevil přesně o sto let později, roku 1583: byl jím Rudolf II. Habsburský, který se nastěhoval na Pražský hrad a za nímž přicházeli do Prahy obchodníci, úředníci, vysoká šlechta i umělci a řemeslníci a usazovali se z velké části právě na Malé Straně.
V době, kdy se v letech 1172–1342 klenul nad Vltavou Juditin most, vedly od něj dvě cesty: jedna mířila vzhůru na Pražský hrad a druhá vlevo na Tržiště. Dnešní trasu prý ulice zaujala roku 1257, stala se jednou z nejstarších malostranských spojnic a měla odjakživa obchodní charakter. Na délku měří téměř 200 m, a její šířka pohybující se od 9 do 16 m svědčí o tom, že obě uliční čáry zůstaly od počátku její existence bez větších změn. Rozdíl byl jen v tom, že první, převážně dřevěné domy vyrůstaly v zadní části parcel na kamenné podezdívce, uložené na rozbředlou písčitou půdu prosycenou spodní vodou. Na pravé straně (bráno ve směru naší chůze od Karlova mostu) se před domky rozkládaly podél ulice provizorní krámky a dílny ševců, zámečníků, uzdářů a nožířů, takže se tu říkalo V Krámcích. Když byla v roce 1420 prakticky celá Malá Strana vypálena, patřila Mostecká k prvním ulicím, v nichž do roku 1436 vyrostly nové domy; celá byla obnovena v druhé polovině 15. století, ale roku 1503 lehla popelem především její jižní část. Teprve při tehdejší obnově se domy přesunuly k uliční čáře a krámky se ukryly v jejich přízemí; kromě toho gotiku nahradila renesance. Budovy byly a jsou převážně úzké, protože zájemců o zdejší bydlení a podnikání bylo mnoho: trasa mezi mostem a Malostranským náměstím bývala totiž pro obchodníky malým rájem na zemi. Byly zde soustředěny nejlepší malostranské obchody srovnatelné s obchody na hlavních třídách Starého a Nového Města.
Od roku 1854 až do roku 1871 vjížděly z Lázeňské do Mostecké ulice valníky se železným podvozkem na šesti kolech opatřených mohutnými gumovými obručemi s neobvyklým nákladem – vagony ze smíchovské Ringhofferovy továrny. V roce 1896 platilo, že podle statistiky „od věže mostecké až k náměstí Radeckého (neoficiální název Malostranského náměstí – pozn. aut.) je jednou z nejfrekventovanějších ulic pražských, proudí tudy podle dat c. k. policií zjištěných denně 1 700 až 1 900 povozů lehkých i nákladních, vozy tramvajové v to nepočítajíc“.
V minulém století se Mostecká ulice stala jako druhá (hned po Karlově ulici) předmětem zájmu památkářů, takže domy dostávaly historicky upravené fasády, portály, původní kamenná ostění oken apod.
V objektu čp. 56/1 stojícím u menší Malostranské mostecké věže sídlil do roku 1784, tedy do spojení měst pražských, staroměstský Úřad mostu pražského a Solní úřad. V jeho přízemí měli kanceláře úředníci (pro každou stranu mostu to byl obvykle jeden písař a dva celníci) a byt v patře byl pronajímán. Fakt, že Staré Město si toto právo (s menší přestávkou) uchovalo i za Habsburků, se nelíbil obyvatelům Malé Strany. Roku 1785 byl domek společně s nižší mosteckou věží prodán soukromníkovi s podmínkou, že Staroměstští budou moci procházet oběma zmíněnými objekty do své druhé, vyšší Malostranské mostecké věže.
Pětiosé jednopatrové průčelí má v přízemí a patře kvádrovou rustiku, dvoukřídlé klasicistní dveře jsou půlkruhově zaklenuté, renesanční bosovaný portál nese latinský nápis i špatně čitelnou dataci (možná 1591) a krámcové výkladce zdobí jednoduchá kamenná ostění. V přízemí je také deska komentující reliéf nacházející se uvnitř nižší Malostranské mostecké věže, a to následujícím textem: „Reliéf ve věži Juditina mostu, anonymní, dnes torzální dílo, vytvořené nejspíše před rokem 1172, je z opuky, hlava doplněna odlitkem. Výjev snad zobrazuje stavitele mostu, klečícího před jeho budovatelem králem Vladislavem II. (Ve skutečnosti panoval v letech 1140–1158 jako kníže Vladislav II. a v letech 1158–1172 jako král Vladislav I.) Vynikající sochařská práce předznamenávající nástup gotiky v českém umění.“
Okna 1. patra mají rovněž půlkruhové zaklenutí, ale kamenná ostění tvoří edikuly a kordonová i korunní římsa jsou profilovány. Ve sklepení a přízemí se dochovalo gotické zdivo, renesanční přestavba se uskutečnila kolem roku 1591 a do dnešní podoby byl domek přestavěn roku 1886.
Dům čp. 58/2 U Krále Matyáše je vrcholně barokní stavba z 1. poloviny 18. století, ovšem s renesančním jádrem, a dnešní podobu získal počátkem 19. století. Průčelí má dvoupatrové a tříosé, okna 1. patra jsou zdobena výraznými nadokenními římsami a nad okny krajních os vidíme v kartuších maskarony. Nad středovým oknem je kartuš s plastickou freskou polopostavy Panny Marie Pasovské (považované za ochránkyni plavců i obecně před tureckým nebezpečím).
Saský dům neboli U Šteiniců čp. 55/3 stojí na místě, kde se rozkládal velký francouzský kupecký dvůr zv. Walhenhof (nesprávně překládaný jako Vlašský), jenž ve 14. století patřil do jurisdikce Pražského hradu. Dvoupatrový palác byl postaven ve slohu vrcholné gotiky z hladce opracovaných opukových kvádrů spojovaných vápennou maltou a způsob vazby zdiva a úpravy kvádrů prý svědčí o tom, že tu pracovala vyspělá kamenická huť. Na délku měřil asi 38 m a od nižší Malostranské mostecké věže býval oddělen prolukou, zastavěnou později úzkým objektem z lomového kamene; na fasádě 1. a 2. patra lemovala kamenná ostění šest gotických oken širokých téměř 5 m a vysokých přes 6 m. Mezi okny byly niky s plastikami a v 1. patře vznikl sál o rozloze 35 krát 22 m.
Karel IV. daroval dům roku 1356 svému rádci a příteli, jenž mu coby kurfiřt pomohl k získání koruny císaře Svaté říše římské – saskému vévodovi Rudolfovi. Podle Veleslavína, který viděl palác ještě před renesanční přestavbou, si vévoda „dal na něm rybník sklenný udělati takže z důlu ryby v něm plovající spatříny býti mohly“; šlo údajně o první akvárium v Praze. (Odborníci však pochybují o tom, že by v té době bylo technicky možné vyrobit tabulové sklo, protože za první známou výrobnu litého plochého zrcadlového skla je označována francouzská továrna, která s tím začala teprve roku 1688.)
Rudolfově rodině patřil palác do roku 1407 či 1409, v letech 1419 a 1420 byl v držení husitů (zatímco prakticky celá Malá Strana byla vypálena, on zůstal nepoškozen), ale vyhořel 17. srpna roku 1503. Došlo k tomu před polednem poté, co žena zlatníka škvařila sádlo v zadní části domu U Petržílků čp. 272/1 na Malostranském náměstí. Chátrající objekt odňal roku 1547 Ferdinand I. Starému Městu a roku 1580 se stal majetkem Buriana Trčky z Lípy a na Světlé nad Sázavou, jenž ho nechal během deseti let renesančně přestavět. Dům byl přepatrován, na průčelí do ulice dostal sedm renesančních štítů a byl do něj začleněn i objekt vyplňující proluku mezi ním a nižší Malostranskou mosteckou věží. V letech 1826–1828 byl znovu, tentokráte klasicistně přestavěn a – jak připomíná pamětní deska – při „klasicistní přestavbě arch. Josefa Kaury v letech 1826–1828 byly sneseny renesanční štíty a nahrazeny novým patrem“ a „fasáda středověkého paláce odkrytá při poslední obnově v roce 1959 je zčásti zachována v obvodové zdi domů“.
Z renesančního vzhledu zbyl domu pouze půlkruhově zaklenutý portál z doby kolem roku 1600 a původní renesanční korunní římsa mezi okny 2. a 3. patra, k níž dosahuje nárožní bosáž s prostřídaným rytmem kvádrů. Nad portálem je kamenná kartuš s malostranským polepšeným městským znakem, který Malé Straně udělil roku 1657 Leopold I., a po obou stranách portálu se nacházejí segmentově zaklenuté výkladce v jednoduchých ostěních. Okna v 1. patře doplňují nadokenní římsy.
Na dvorku Saského domu býval v 19. století v malém stavení se střechou z pálených tašek hostinec s velkými okny a prosklenými dveřmi, proslulý uměleckou klientelou, k níž prý patřil i J. Neruda. Ten právě zde nalezl předobraz protagonistů povídky z roku 1875 nazvané „Pan Ryšánek a pan Schlégl“, kterou nalezneme v „Povídkách malostranských“. Neruda o hostinci napsal, že „byl to malostranský Olymp, kde scházívali se malostranští bohové. Nám gymnasistům byl ale Olymp u Štajniců tím více Olympem, že na něm byli také všichni naši staří profesoři. Staří! Nač říkat staří! Znal jsem je všechny dobře, ty bohy naší milé Malé Strany, a zdálo se mi vždy, že z nich ze všech nebyl ani jediný nikdy mlád – či vlastně že vypadali již co děti asi zrovna tak, jen snad o něco menší“.
Podnik měl u vchodu výstražnou ceduli zvanou „salva guardia“ („bezpečný průchod“, „doprovod“), což byla slovní výhrůžka, že iniciátor pranic přijde o pravou ruku; pro negramotné byl připojen obrázek uťaté paže. Roku 1818 zde prodával sklenář Václav Antonín Steigerwald hračky zv. aphaneidoskopy, které vyráběl, což byly trubice, které při otáčení prováděly optické efekty podobné jako kaleidoskopy. Kulečník zde hrával Fr. Palacký (který přítomnost snědého Nerudy nijak nevyhledával, protože o něm prý říkal, že je „bez talentu neb přímo blb“) a v letech 1898–1932 tu podle některých pramenů provozoval svůj druhý obchod s papírem a kuplety Josef Šváb-Malostranský (strýc Zity Kabátové, který se proslavil i jako filmový herec; hrál např. ve snímku „Výstavní párkař a lepič plakátů“ či „Dostaveníčko ve mlýnici“). Po jeho smrti zdědil podnik syn Josef Šváb, popravený roku 1942.
...
Cílem této naší procházky je podle Guinessovy knihy rekordů největší obývaný hrad na světě. Přesnější je ovšem říci, že se jedná o hradiště neboli opevněné rozlehlé sídliště, budované od doby kolem roku 880, jehož nejdůležitější necírkevní budovou určenou k bydlení se stal nejprve panovnický dřevěný palác a od roku 1135 budovaný palác kamenný. Ten zpočátku zabíral asi jednu dvacetinu plochy návrší, rozrůstal se především do výšky a dnes se mu říká Starý královský palác. Nesrovnatelně větší plochu zabraly budovy vybudované Habsburky.
Hradiště měří v nejširším místě mezi II. a III. nádvořím 175/176 m, jeho délka od vstupní mříže I. nádvoří k Černé věži se rovná 557/558 m a celková rozloha činí asi 7,3 ha. (Pro srovnání si připomeňme, že Václavské náměstí je v dolní části široké 48,3 m a pod jezdeckým svatováclavským sousoším 57 m a na délku měří – nepočítaje Národní muzeum – 750 m; celková rozloha je asi 4,2 ha.)
Bylo to místo nanejvýše strategické, protože je chránil ze severu a jihu strmý svah svažující se do Jeleního příkopu a na Malou Stranu, na východě vedla pouze úzká strmá stezka, a od západu, tj. od dnešního Hradčanského náměstí, se táhla v úrovni zahrady dnešního Arcibiskupského paláce přírodní Hradčanská brázda. (Zde chci jen upozornit, že v tomto případě nejde o „čistý“ sever atp., ale této „chyby“ se dopouštím v zájmu snazší srozumitelnosti textu.) Vše jistily ještě umělé příkopy a neustále zdokonalované hradby.
Karel IV. prosazoval pro areál název „Hrad sv. Václava“ neboli „Castrum sancti Wenceslai“, ale ten se mezi lidmi neujal a během 15. století vymizel.
Když byly roku 1670 dobudovány nové hradby, stal se areál Pražského hradu samostatným správním okrskem obklopeným hradbami s pěti branami a třemi padacími mosty, které se na noc zavíraly. Hradní vrátný musel pospíchat ráno, aby obsloužil jednu bránu po druhé a pomocí kamenného závaží zajistil, aby mosty zůstaly spuštěné. Večer všechny brány pozamykal a mosty zdvihal. K jeho povinnostem patřila také obsluha několika hradních luceren.
Počátkem 18. století rozhodně nebyl areál Pražského hradu místem lahodícím oku. To, že pokrývači nechávali na půdách budov veškerý odpad, který objekty zbytečně zatěžoval, nebylo tak očividné jako uhnívající okenní rámy, vlaštovky hnízdící v královských pokojích, všudypřítomná špína, nefunkční okapy a nad chodbou vedoucí do svatovítské oratoře „docela ztrouchnivěl trám“. Potíž byla i s tím, že hlavním klíčem nebylo možno otevřít všechny místnosti, což by se vymstilo např. při vypuknutí požáru.
Roku 1755 oznámila Marie Terezie českému guberniu, že se rozhodla „náš královský residenční zámek v našem českém městě v Praze dát změnit, zařídit k pohodlnému bydlení“. Dobře věděla, že „Pražský hrad k ubytování dvora nestačí a že každá dvorní návštěva znamená do slova a do písmene škatule hýbejte se Stěhovaly se kanceláře, své byty uvolňovali hradní zaměstnanci, aby se do nich mohli nastěhovat členové dvorní suity, zabírala se každá trochu slušná místnost nejen v palácích, ale i v měšťanských domech na Hradčanech i na Malé Straně. Od šlechty a duchovenstva se vypůjčoval nábytek a tapiserie a peřiny dokonce i od sedláků z pražského okolí“.
Příjezd každého Habsburka vyžadoval přípravy, i když – jak tvrdil roku 1810 nejvyšší komoří hrabě z Vrbna – „až na špinavá okna a nevytopené místnosti“ – tu bylo vše v pořádku. Přesto prý písaře „gubernia asi pěkně brněly prsty, nežli dvacetkráte opsali koncept dekretu, jímž krajským správám, městskému hejtmanství, purkmistru atd. sdělováno, čeho všeho je třeba si povšimnout, než císař přibude do Prahy. Na ulicích nebo u kostelů se nikde neukáže žebrák, k živnostem, podléhajícím veřejné kontrole, bude bedlivěji přihlíženo, policejním strážníkům nesmí ujíti žádná nepřístojnost a kdejakou nečistotu nutno včas odstraniti“.
Naši hradní procházku začneme u nejvýznamnějšího, západního vstupu (1) areálu Pražského hradu, u nějž drží čestnou stráž dva příslušníci Hradní stráže.
Původně střežili sídlo českých králů snad „obyčejní“ strážníci a od 16. století do doby Josefa II. zde „na stráži stávali hradní strážníci, jimž říkali též Švejcaři“. Po vzniku republiky se této funkce krátce ujali postupně hradčanští sokolové a legionáři, kteří bojovali na straně Dohody v Rusku, Itálii a Francii a dne 7. prosince roku 1918 zřídilo Velitelství branné moci Republiky československé pro „vojskovou ochranu“ Pražského hradu pěší setninu. Poté, co roku 1919 vznikla Kancelář prezidenta republiky, stalo se její součástí vojenské oddělení zabezpečující styk prezidenta s armádou, jejímž byl vrchním velitelem; členem tohoto oddělení byl velitel Pražského hradu a velitel Hradní stráže. V roce 1922 vypracoval Dr. Jiří Stanislav Guth–Jarkovský (vl. jm. Jiří Guth) materiál nazvaný „Organizace a funkce hradní stráže“, který pojednával o průběhu slavnostních ceremoniálů a který je v podstatě platný dodnes. První jednotné uniformy, stejné, jaké nosili českoslovenští legionáři, si členové Hradní stráže oblékli 28. října roku 1929. Na Pražském hradě sloužili do 29. června 1939, kdy je nahradil 1. prapor vládního vojska. Ten ovšem střežil pouze malou část areálu, zatímco většinu sídla českých panovníků hlídali během okupace němečtí vojáci.
Po osvobození měli na starosti hradní areál krátce příslušníci ochranky Edvarda Beneše, kteří v této funkci působili za jeho pobytu ve Velké Británii a v letech 1945–1948 tvořili Hradní stráž bývalí zahraniční odbojáři, příslušníci bývalého 1. praporu vládního vojska apod. Po zvolení prezidenta K. Gottwalda se Hradní stráž změnila v jednotku plnící spíše symbolické reprezentativní poslání vně Pražského hradu. Řídil ji „Zvláštní útvar Sboru národní bezpečnosti HRAD", který převzal vnitřní ostrahu hradního areálu. Příslušníci Hradní stráže byli postupně vyměněni, a protože byl nedostatek délesloužících „vhodných“ vojáků, byli do ní přijímáni vojáci základní služby. Dne 15. prosince 1952 přešla Hradní stráž z rezortu armády pod ministerstvo vnitra, konkrétně pod jeho Vnitřní stráž coby 14. zvláštní prapor pověřený střežením Pražského hradu. Z řady změn, jimiž tato prestižní jednotka v dalších letech prošla, se zmiňme už jen o tom, že 1. února 1990 se vrátila opět pod ministerstvo národní obrany.
Čestné neboli I. nádvoří vzniklo během velké klasicistní přestavby západní části areálu Pražského hradu, provedené za vlády Marie Terezie v letech 1755–1775 pod vedením Niccola Paccassiho. Měří 38 krát 62 m a od Hradčanského náměstí je odděleno kovovou mříží se třemi vjezdy, z nichž stále otevřený je ten prostřední a největší; zbylé dva menší se otevírají pouze příležitostně. Mezi osmi pilíři z pískovcových kvádrů je kovaná rokoková ozdobná mříž a prostřední dva nejmohutnější pilíře lemující hlavní vstup nesou po dvojici zápasících gigantů; druhý pilíř vlevo je osazen habsburskou říšskou orlicí s putti a druhý pilíř vpravo lvem a dvěma putti, z nichž jeden sedí na lvím hřbetě a druhý stojí před ním; lev drží v pravé tlapě pozlacené žezlo, na hlavě má pozlacenou královskou korunu, ale jelikož nemá dva ohony, nejde o českého královského lva. Za zmínku stojí, že v minulosti byly kamenné plastiky pestře natřené a co se gigantů týče, byli od své instalace roku 1768, vyměněni pouze jednou, a to v roce 1902, kdy je nahradila jejich kopie. Krajní čtyři pilíře jsou osazeny vázami s putti.
Vstup je ozdoben pod údajnou císařskou korunou umístěnými písmeny MTJ, která značí Marii Terezii a jejího syna Josefa II. (Někdy se však dočteme, že jde o písmena MTI, přičemž „I“ prý značí „imperator“, čímž je míněno označení Marie Terezie jako velitelky; jde však o omyl.) Kamenná dlažba z velkých kvádrů, která byla na nádvoří položena J. Plečnikem po roce 1920, je tvořena kombinací hladkých a hruběji opracovaných desek, které úhlopříčně vybíhají v paprskovitých pruzích od vchodu do areálu.
Nádvoří obklopují tři trakty.
Obdobně byl využíván i protilehlý, jižní objekt (3) zvaný Carolovo křídlo. Název souvisí s rumunským králem Carolem II., který tu pobýval jako první zahraniční host se svým synem v roce 1936. V 1. patře tohoto jižního křídla bydlel v krásně vyzdobeném bytě s cennými obrazy po své abdikaci v roce 1848 Ferdinand V. (a jeho manželka Marie Anna, která se ráda procházela po přilehlé dlouhé chodbě) a prvních pět let strávených ve funkci prezidenta měl v jeho 2. patře prozatímní prezidentský byt T. G. Masaryk, jenž tu strávil 21. prosince roku 1918 první noc ve společnosti syna Jana. (Proto stojí nedaleko v jihovýchodní části Hradčanského náměstí socha T. G. Masaryka, odhalená 7. března roku 2000.) V části určené pro prezidentský byt totiž v té době ještě úřadovalo Prezidium Ministerské rady a ministerstvo zahraničí. Na Masarykově stěhování do hradního křídla nic nezměnily hlasy, které tvrdily, že prezident nové republiky by neměl bydlet v tomto zuboženém komplexu znesvěceném Habsburky. V malém Plečnikově vyhlídkovém sálu, z nějž jsou vidět Zámecké schody, byla roku 1996 vystavena rakev Olgy Havlové.
Návštěvy zde bývaly ubytovány do začátku 90. let minulého století a dnes slouží křídlo coby denní apartmá pro státní návštěvy; uskutečnilo se zde mj. setkání premiéra Jana Fischera (v letech 2009–2010 předsedy úřednické vlády) se státním sekretářem Vatikánu během státní návštěvy papeže v září 2009. Z druhého a třetího okna zleva druhého patra jižního průčelí zdravil pražské Němce říšský kancléř Adolf Hitler a s potěšením se díval na pokořené město (což se dostalo i na poštovní známku); podle ředitele protokolu Kanceláře prezidenta republiky Jindřicha Forejta dostal vůdce tehdy první „český“ záchvat vzteku poté, co se ukázalo, že pro něj nebylo připravené občerstvení. (Musel se spokojit se šunkou zapíjenou pivem, i když se o něm tvrdilo, že se stal kvůli špatnému trávení vegetariánem a abstinentem.)
...