| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Představuje se Staré Město pražské“
2. Ukázka z kapitoly „Představuje se Nové Město pražské“
3. Ukázka z kapitoly „Představuje se Vyšehrad“
Toto město, zaujímající asi 130 hektarů, je staromilec, který si z velké části uhájil své úzké a klikaté uličky a snad ani netuší, jak je díky tomu pro současníka relativně snadné se jimi procházet a s přivřenýma očima si představovat, jak se tu lidem žilo. Stačí v duchu snížit výšku domů, přidat volání trhovců, hrkot fiakrů či drožek a klapot koňských kopyt.
Tento „kout“ dnešní metropole, jehož obyvatelé bývali buď velmi bohatí, nebo naopak nesmírně chudí, se vyznačuje čtyřmi zvláštnostmi:
...
Původně řídil chod tohoto města královský úředník zvaný rychtář, a to z rychty, jež bývala na rohu ulic Rytířská (7. PROcházka) a Na Můstku, ale lidé si přáli vlastní radnici, v níž by rozhodovali jejich zástupci. Povolil jim ji (pochopitelně za úplatu) 18. září 1338 král Jan Lucemburský s podmínkou, že radniční věž nebude převýšena žádnou z tehdy módních věží okolních soukromých domů. (Teprve v letech 1463–1466 ji „přerostla“ asi 80 metrů vysoká severní, levá věž Eva a v letech 1506–1511 zřejmě stejně vysoký, leč robustnější jižní Adam kostela Panny Marie před Týnem.) Z pohledu našich předků bylo nezbytné také to, aby se v přízemí a v nejbližším okolí budovy usadily krámky, jejichž nájemné jak bývalo tehdy zvykem i v zahraničí pomáhalo dotovat provoz této významné městské budovy. Od roku 1362 zde nabízeli své zboží např. kožešníci.
Staroměstská radnice byla svědkem řady událostí.
Dne 8. listopadu 1620 po bitvě na Bílé hoře prchal kolem ní s rodinou a osmdesáti plně naloženými vozy z Pražského hradu Friedrich Falcký, který doufal, že jeho exil bude krátký, a proto vezl s sebou české korunovační klenoty. Vůz s nimi zůstal stát právě u radnice, jejíž úředníci je 17. listopadu vrátili na Pražský hrad. Když v Praze začaly roku 1770 domy dostávat čísla, Staroměstští na radnici zapomněli a vzpomněli si na ni až ve chvíli, kdy jí mohli přiřadit číslo 709. Dne 1. října roku 1854 sem nastoupil do nově zřízené funkce městského archiváře K. J. Erben, který byl později jmenován ředitelem spojených pomocných úřadů kancelářských a v této funkci se podílel mj. na přejmenovávání pražských ulic. Dne 5. března roku 1871 byl na Staroměstské radnici uzavřen první občanský sňatek, při němž snoubence oddával tehdejší staroměstský starosta František Dittrich, 25. února roku 1875 se tu oženil devětačtyřicetiletý Vojta Náprstek s o dvanáct let mladší Pepičkou Křížkovou a od listopadu roku 1881 byly uloženy provizorně do místnosti vedle archivu exponáty pro chystané Muzeum hl. m. Prahy, sbírané od roku 1875, aby se zabránilo nekontrolovatelnému exportu starožitností do zahraničí. Roku 1883 zde Fr. Křižík instaloval první pokusné elektrické osvětlení v Praze, a to pomocí vypůjčené lokomobily (mobilní pohonné jednotky, skládající se z parního stroje vybaveného mj. kotlem), jež poháněla dynamo umístěné v dřevěné boudě stojící na radničním dvoře, díky němuž po dobu čtyř týdnů zářilo sedm závěsných obloukovek (předchůdkyň žárovek). Ovšem výrok komise českých a německých „odborníků“, která měla rozhodnout o tom, zda bude elektrické světlo zaváděno i jinde, zněl: „nové světlo je drahé a složité“. Dne 21. března roku 1908 si zde řekli své „ano“ Karel Hašler a Zdenka Frimlová, dne 23. února 1911 v 9 hodin ráno se ve zdejší svatební síni provdala za svého prvního manžela, pražského architekta Maxe Urbana (projektanta Barrandova), známá herečka proslulá mikádem a drahými automobily Andula Sedláčková a dne 26. srpna 1935 tu začalo tříleté manželství Karla Čapka s Olgou Scheinpflugovou. I když svatba byla utajovaná, zachovalo se z ní několik snímků.
Tmavě červené fasády východního a severozápadního křídla zářily na náměstí do odpoledne 8. května 1945, kdy je vážně poničila německá střelba, která vyvolala ničivý požár. Zasažen byl i vrcholek věže, pobořen byl slavný arkýř, poničen byl také orloj a skvěle vedený a mnoho unikátů obsahující archiv, umístěný především v přízemí a 1. patře východního křídla. Část materiálů sice byla včas odvezena na zámky do Mníšku pod Brdy a Hrubý Rohozec u Turnova, ale většina zůstala zde a nepodařilo se je zachránit. Nebylo divu: zápalné pumy roztavily železné regály tak, že začaly hořet, a nejbezpečnější železná skříň, zasazená do zdi věže, obsahovala po uhašení požáru pouze popel.
Dne 16. května téhož roku natočilo 20 kameramanů vedených Otakarem Vávrou první barevný dokumentární film z příjezdu Edvarda Beneše, který právě před zmíněným poničeným východním křídlem přijal hold Pražanů a pronesl projev. Z bezpečnostních důvodů byla obě křídla stržena roku 1947, a přestože se konalo mnoho soutěží na dostavbu radnice, jimiž prošlo snad pět set návrhů, dosud žádný z nich nebyl realizován.
Prohlídku Staroměstské radnice čp. 1/3 začneme u jižního křídla, a to u jeho pravé (východní) strany, kde se nacházel její základ. Nejprve si představíme dveře s kováním neboli Cizinecký vstup (1), jehož název vznikl proto, že radní se tím, co dveře ukrývaly (a ukrývají), chlubili zejména cizincům. V hloubce 7 metrů lze totiž vidět unikátní technickou památku ústřední kanalizační uzel, do kterého ústí tři menší sběrače odpadních vod z Michalské, Melantrichovy a Celetné ulice. Nade dveřmi je umístěna pamětní deska k osvobození Prahy v roce 1945 (2).
Vlevo se od roku 1364 tyčí radniční věž, která umožňovala díky svým 69,5 metrům (je tedy vyšší než Petřínská rozhledna) pohled na celé Staré Město. Stala se vzorem pro kostelní věže v Berouně, Slaném apod., a původně byla omítnuta; dnešní podobu získala roku 1900, kdy byla omítka odstraněna. Patří k pražským šikmým věžím; jelikož se vychyluje o 23 cm k jihu a o 15 cm na západ, byla roku 1948 uvnitř zpevněna betonovou konstrukcí.
Na jižní části radniční věže si všimneme nejdříve přístavku pro orloj (3) z roku 1410, ukazující díky astrolábu kromě času také pohyby a vztahy Slunce a Měsíce a další astronomické údaje.
V horní části orlojního přístavku se tyčí věžička (4), v níž je umístěn zvonek Smrtky (viz níže.) Pod stříškou se nachází mechanický kohout (5) schopný mávat křídly a připomínající prý Ježíšova slova, podle nichž ho měl Petr zapřít dříve, než onen opeřenec třikrát zakokrhá. Okénko pro něj bylo proraženo ke konci dvouleté odstávky orloje v roce 1882 a poprvé ukončil přehlídku apoštolů po půlnoci 1. ledna roku 1883. Zhotovil ho ze dřeva a železného peří František Kamberský z Hainzovy hodinářské firmy (jež se o orloj léta starala), který vyrobil i píšťaly a měch, díky nimž tento svérázný opeřenec kokrhal. Koncem 2. světové války shořel a nový se tu objevil v životní velikosti roku 1948. Ten vyšel z dílny sochaře a keramika Vladimíra Davida, který na něj použil bronz a přidal pozlacení; váží 10,5 kg, z čehož na hlavu připadá půldruhého kilogramu. Jeho hendikepem bylo to, že měl v těle umístěný strojek, který však neumožňoval viditelný pohyb hlavy a křídel. V dubnu roku 2011 ho upravil současný hlavní pražský orlojník a správce Staroměstského orloje, akademický sochař Petr Skála, restaurátor věžních hodin s licencí Ministerstva kultury ČR a soudní znalec v oboru věžních hodin. Díky němu zakončuje „opeřenec“ po šestašedesáti letech každou produkci nepřehlédnutelným trojím pohybem hlavy a jedním mávnutím křídly, za což vděčí pod nimi umístěné nové klíčové pružince.
Pod kohoutem se ve dvou okénkách (6) procházejí od 9 do 23 hodin středoevropského času apoštolové, kteří mají symbolizovat nový příchod Ježíše. Okénka, v nichž se představují, bývala na radniční věži odjakživa, protože jimi vnikalo denní světlo do místnosti, kde byl orloj instalován; byla však malá, takže orlojníci si pro jistotu přinášeli s sebou svíčku. Zjistit, kdy se apoštolové představili zvídavým Pražanům poprvé, je nesnadné: uvádí se 15., 16. i 17. století, ale podložené informace máme teprve o těch, které zhotovil roku 1864 Eduard Veselý; na orloj byli osazeni o rok později. Dodnes panují spory, zda řezbář zhotovil třináctou postavičku znázorňující Ježíše, ale podle odborníků to lze vyloučit, protože by potřebovala mít svůj vlastní strojek, který by ji uváděl do pohybu; po něm tu však není sebemenší stopa. Na druhé straně renomovaný „Řivnáčův průvodce po Praze a okolí“ z roku 1885 píše, že nad „orlojem jsou dvě okénka, která se při bití hodin otvírají a za kterými Kristus se 12 apoštoly prochází“.
Figurky E. Veselého shořely v květnu roku 1945. Zhotovení jejich nástupců se ujal roku 1947 či 1948 akademický sochař Vojtěch Sucharda, který ty starší pomáhal občas opravovat již od roku 1911 a nyní navrhoval, aby nové byly z lehkého kovu a polychromované. Nakonec se však pustil i on do jejich dřevěné verze. Jelikož potřeboval kvalitní a dobře vyschlé lipové dřevo, požádal veřejnost o pomoc a z Čech i z Moravy k němu doputovalo mnohem více materiálu, než mohl zpracovat. Postavičky nově koncipoval a vytvořil jich 14 včetně Krista a Jidáše, který měl mít podobu člena protektorátní vlády Emanuela Moravce. Nakonec jich však využil pouze dvanáct a ti se poprvé prošli po své trase 1. července roku 1948, kdy byl orloj znovu zprovozněn.
Pokud vás zajímá, jak jednotlivé apoštoly rozpoznáte, pak nabízím pomůcku: jsou jí předměty (tzv. atributy), které drží v rukou a které jsou pro každého charakteristické.
V levém okénku se představuje Jan s hadem a kalichem, z nějž měl být otráven, Ondřej s křížem ve tvaru „X“, na němž zemřel, Pavel má v ruce knihu a meč, jímž byl sťat, Tomáš třímá oštěp, jímž byl proboden, Bartoloměj drží knihu a nůž, jímž byl stažen z kůže, a Barnabáš je vybaven pergamenem a kamenem, jímž byl ukamenován. Pravé okénko je vyčleněno pro druhou skupinu, v níž je Petr s klíčem, který dostal od Ježíše k otevírání nebeského království, Matěj se sekyrou, jíž byl sťat, Filip s křížem ve tvaru „T“, na němž byl ukřižován a ukamenován, Jakub Menší s tyčí a deskou, jíž byl ubit, Šimon s pilou, jíž byl přeříznut a Juda Tadeáš s valchářským sochorem, kterým byl ubit. (Starší popisy uvádějí tento seznam i pořadí figurek poněkud jinak. Důvodem je fakt, že jednotliví řezbáři si vymýšleli vlastní složení apoštolského týmu; například V. Sucharda nahradil Matouše Barnabášem, místo Jakuba Většího zařadil do průvodu Judu Tadeáše apod.)
Mezi okénky pro apoštoly se nachází polopostava anděla (7), jež je kopií zhotovenou roku 1947.
...
Za zmínku stojí, že orlojníci pečují o číselník zpředu, z nenápadné, do zdi zabudované kovové lávky bez zábradlí, na niž vstupují dvířky (11) po levé straně orloje (bráno při pohledu z náměstí); podle některých kreseb z 19. století lze soudit, že předchůdcem kovové lávky bylo „obyčejné“ prkno. Dříve kontrolovali svého svěřence denně, zatímco současný „pečovatel“ Petr Skála ho navštěvuje pouze v pátek ráno, neboť přístroj je trvale monitorován policií a on má navíc doma na monitoru přenos z kamery z protějšího domu.
...
Velikán zaujímající rozlohu 336 ha dostal většinou širší a rovnější ulice než staroměstský soused a až do 18. století mohl být přirovnáván k šikovnému, často trochu horkokrevnému a radikálnímu pracantovi, díky němuž tu řemesla jen kvetla. Zčásti za to mohl Karel IV., který roku 1348 nařídil, aby se sem do roka přestěhovali všichni staroměstští sladovníci, pivovarníci, koláři, kovotepci a téměř všichni kováři. Nové Město založil 3. března 1348, základní kámen k němu, resp. k jeho hradbám položil 26. dubna téhož roku, , „začna stavěti městskou zeď od Vyšehradu ku Poříčí,“ jak píše V. V. Tomek. Mnoho však nechybělo a mohlo se nacházet úplně jinde než dnes. Zmíněný panovník totiž uvažoval o tom, že je umístí do oblasti dnešních Dejvic rozkládajících se na severozápadě Prahy, ale na radu astrologa od svého záměru upustil.
Kdo si tu chtěl postavit dům, měl ideální podmínky: pozemek mu dal Karel IV. do plného vlastnictví a navíc mu odpustil dalších 12 let daň z nemovitosti ovšem za podmínky, že začne stavět do měsíce, použije především kámen, stavbu dokončí do 18 měsíců a nepůjčí si více než polovinu celkových nákladů. Tato čtvrtá podmínka měla zajistit, aby stavebník měl peníze i na údržbu domu. Lidé na to samozřejmě slyšeli, a aby stihli stanovené termíny, budovali zpočátku stavení nízká a prostá. Např. roku 1400 jich tu stálo celkem 2 027, ale roku 1562 jejich počet klesl na 1 617, neboť tehdy už je stavebníci budovali větší a na slučovaných pozemcích.
Novoměstské hradby, dlouhé 3 430 metrů a vybudované v letech 1348–1350, se podobně jako staroměstské táhly od Vltavy k Vltavě, jenže v širším záběru.
...
Naše první novoměstská vycházka naváže na závěr té staroměstské a začne u Národního divadla. V 19. století popsal vzhled tohoto zákoutí novinář Ladislav Quis, přítel Jana Nerudy, takto: „Kde Ferdinandova třída ústí do nábřeží a kde se vypíná Národní divadlo, s druhé pak strany palác hr. Lažanského, až do prvních let šedesátých (19. století pozn. aut.) bývala neupravená, hrbolatá staveniště, ležící hluboko pode zdí nábřežní a ohrazena primitivním, šeredným zábradlím ze starých prken. Na staveništi Národního divadla stála uprostřed ošklivá erární solnice ve slohu venkovských špýcharů, jejíž špičatá prejzová střecha vyčnívala nad úroveň nábřeží. Na drnu staveniště skotačily děti, pradleny věšely prádlo a časem se tu objevila bouda nějakého kočujícího zvěřince. Na protějším staveništi, rovněž z části travou porostlém a milé mládeži za rejdiště sloužícím, byl u čerpadla tam zřízeného jakýsi přístav sahající až asi k nynější Divadelní ulici, v němž za léta voda zahnívala. Tam přistávaly lodi s vápnem a podobnými náklady určenými pro tzv. Ellenbergrovu cihelnu, která se hned naproti rozkládala tam, kde nyní jest palác České spořitelny (dnes Akademie věd ČR pozn. aut.).“ Z tohoto přístavu se podle pamětníků ozývaly žabí koncerty a místní kluci se brouzdali v loužích a chytali obyvatele stojatých vod mloky, vírníky, vodomily a potápníky. Přesto byl roku 1852 právě tento „koutek“ o tvaru lichoběžníku zakoupen pro české kamenné divadlo. Dnešní Divadelní ulicí se chodilo k přívozu, jenž měl mezistanici na severní špičce Střeleckého ostrova.
Historie Národního divadla čp. 223/2 zahrnující roku 1862 výstavbu Prozatímního divadla, pak prvního Národního (1868–1881) a jeho druhého nástupce (1881–1883) je poměrně známá, a tak si připomeneme alespoň čtyři naopak méně známé zajímavosti.
Zaprvé jde o způsob, jak někdy až dojemně přispívali lidé na jeho postavení: například jistý muž se zavázal poukazovat na Národní divadlo po dobu jednoho roku každý měsíc 4 zlaté, které ušetří na doutnících, pražský preclíkář daroval výdělek ve výši 1 zlatého a 20 krejcarů, jistý řezbář byl ochoten vyrobit budku pro nápovědu a kavárník nové kavárny U Českého rytíře na rohu Pařížské ulice vybíral po jednom krejcaru z každé kulečníkové koule, která spadla na zem. Za těchto okolností je zřejmé, že bez příspěvků Františka Josefa I., země, města Prahy, České spořitelny, české šlechty apod. by se potřebná částka nevybrala.
Druhou zajímavostí je fakt, že ačkoliv se nad zčásti vyhořelým divadlem hovořilo o národní tragédii, profesor František Dvořák prohlásil, že „požár ve svých důsledcích provoznímu poslání i umělecké hodnotě Národního divadla kupodivu prospěl. Tím, že shořel celý jeho v podstatě nevyhovující vnitřek, ale zůstaly všechny vnější zdi a hlavně bez porušení celý čelný vstupní prostor s monumentální lodžií otevřenou do Národní třídy, mohl Josef Schulz odstranit předešlé konstrukční závady výhradně v interiéru“.
Třetí zajímavostí byl fakt, že za místa k stání na II. galerii se platila jednotná cena 20 krejcarů (za což se dal koupit pecen chleba), naopak nejdražší byly vstupenky v lóžích v přízemí, které přišly za večerní představení na 8 zlatých (cena za 2 q pšenice) a na odpolední představení 5 zlatých (cena pánských bot).
Čtvrtý poměrně málo připomínaný fakt se týká toho, že výzdoba divadla byla provázena střetem dvou platforem. Na jedné straně stál Miroslav Tyrš, profesor estetiky na pražské univerzitě a vůdčí osobnost Sboru pro postavení Národního divadla, který v životě i v práci prosazoval antický soulad mezi tělem a duší (kalokaghatii) a chtěl, aby se divadlo stalo jakýmsi antickým chrámem, v němž budou zastoupeny všechny umělecké obory. Naproti tomu např. důsledný realista J. V. Myslbek byl z kolektivu umělců zdobících Zlatou kapličku kvůli svému příliš modernímu postoji v podstatě vyloučen.
Nyní se podíváme trochu podrobněji na nejzdobnější, severní a západní fasádu této slavné budovy.
Hlavní vstup (1) do Zítkovy budovy, která má dnes kapacitu 979 diváků, je na severní straně, tj. z Národní a nad ním je v lodžii s pěti arkádami vidět z ulice stejný počet freskových lunet (2) od Josefa Tulky. Ten v roce 1879 vyhrál konkurz, díky stipendiu studoval tři měsíce italské památky a po návratu zhotovil v letech 1880–1881 lunety nazývané v různých pramenech různě. Například Pavel Vlček je označil jako „Píseň mýtická“, „Píseň lásky“, „Píseň zbožnosti“, „Píseň utlačované svobody“ a „Píseň odboje“. Požár jeho dílo nepoškodil a dokonce ani nezničil lešení pod ním, takže je mohl autor v klidu dokončit.
Po stranách lodžie jsou ve výklencích na fasádě bájné postavy inspirované Rukopisy; na pravé straně je Lumír (3) (symetricky umístěného Záboje z tohoto úhlu na kresbě nevidíme) a vzhlédneme-li vzhůru, spatříme severní terasu, na jejíž atice neboli nízké zídce, která ji lemuje, jsou rozmístěny více než 3 metry vysoké kamenné sochy Apollóna a devíti múz (4); je zde Thaleia (patronka činohry), Úraniá (vědy), Melpomené (tragédie), Polyhymnya (oslavného básnictví), Erató (milostné poezie), Kleió (dějepisectví), Kalliopé (epického básnictví), Euterpé (hudby) a Terpsichoré (tanečního umění) od Bohuslava Schnircha. O něco výše se tyčí dvě slavné trigy (5) téhož umělce. Těmito dominantními plastikami byl Schnirch pověřen, protože studoval v Římě, obdivoval antické památky, a tudíž byl názorově blízký Miroslavu Tyršovi. K trigám řízeným bohyní vítězství Niké si ještě řekněme, že ty první, sádrové a pobronzované, se při požáru roku 1881 propadly až na podlahu divadla, takže autor vypracoval nový čtvrtinový model; kvůli němu si na Výstavišti ve Stromovce nechal namalovat celé divadelní průčelí a před ním modeloval nová spřežení. Podle historiků navrhl na levý pylon (bráno při pohledu z Národní) Victorii neboli antickou bohyni vítězství Niké coby personifikaci umění ozdobenou hvězdou na čele a s vavřínovým věncem ve zdvižené ruce a na pravý pylon „zvolil variantu Viktorie alias Niké jako jinotaj triumfu národa“.
Jejich instalace roku 1911 se však nedočkal; deset let poté, co zemřel, je odlili z bronzu jeho žáci. Za zmínku ještě stojí, že sousoší se skvěle propracovaným vzepjetím koní symbolizující znovuzrození českého národa kritizoval Schulz, který tvrdil, že až příliš připomínají antické plastiky a navíc že v antice existovala pouze dvou- a čtyřspřeží. Žádal, aby místo nich tu stály pouze ženské alegorie vítězství, ale jak víme, neuspěl.
(Počátkem října roku 2012 se tato severní strana divadla ukryla za lešení. Důvodem bylo čištění fasády od nečistot zejména z lokálních topenišť a nátěru z 80. let minulého století, takže se nám po skončení prací předvede ve světlejší barvě, stejné, jakou měla po postavení budovy. Odborníci oznámili, že použijí na odstranění nečistot buď různě jemný písek stříkaný speciálními pistolemi, či chemické čištění. Takto ošetřena budou postupně i ostatní průčelí a lešení by mělo zmizet koncem roku 2015.)
Druhé, západní průčelí orientované k řece má ve spodní části tzv. prezidentský podjezd (6), před nímž je na chodníku nápis „VIVAT DOMUS THALIAE“ („Buď pozdraven příbytek Thálie“); tudy vstupují do Národního divadla kromě prezidenta i vozíčkáři. Postranní vchod (7) divadla má nad portálem dvě malé alegorie Činohry (postava muže s antickou maskou) a Zpěvohry (postava ženy držící pravděpodobně neexistující staročeský strunný hudební nástroj zmiňovaný v Rukopisech), které jediné dostal zadány J. V. Myslbek. (Jelikož ho to mrzelo, vypracoval sám od sebe skicu plastiky pro foyer, poslal ji roku 1892 do Vídně, která ji ihned objednala. Práce na ní mu trvala dvacet let, a když ji konečně roku 1914 v divadle uviděl, bylo to pro něj jistě zadostiučinění.) Nad rizality vidíme dvě tříčlenné skupiny soch (8). Vlevo představuje středová postava „zrod hudební myšlenky“, po její levé straně je alegorie Zpěvohry v podobě hudebníka se strunným nástrojem, a po pravé straně stojí zpěvák. Pravá skupina je alegorií Činohry a zachycuje Libušin soud s rozzlobeným a vzpurným Chrudošem.
Zatímco krov shořelého Národního divadla tvořila dřevěná konstrukce pokrytá měděným plechem, po požáru ji nahradila dodnes funkční příhradová ocelová konstrukce dlouhá 43 metrů a vážící 119,2 tuny, zhotovená roku 1882 z pudlovaného železa v mostárně kladenské Vojtěšské huti. Je pokryta 46 200 břidličnými tabulkami devíti různých typů a představuje noční oblohu s hvězdami (9). Završuje ji horní plošina (10) a zlacené zábradlí, lemování střešních vikýřů, rohové vázy a nárožní zahnutá žebra. Při opakovaném pozlacování na ně bylo koncem 70. let minulého století spotřebováno kolem 2,5 kg plátkového čtyřiadvacetikarátového zlata, což představovalo 140 000 plátků o rozměrech 7 krát 7 cm, jejichž tloušťka se rovná desetitisícině milimetru. Když je pozlacovači vyjímali z ochranného papíru, možná si přejeli nejprve po tváři štětcem zhotoveným nejlépe z veverčích ohonů, čímž ho zelektrizovali, ale možná plátek jen stáhli z podkladového papíru jako obtisk na velikonoční vajíčka, a nakonec ho nanesli na místo. Při další rekonstrukci provedené v letech 1980–1981 spotřebovali již „pouze“ 1,98 kg plátkového zlata.
Na závěr přidám ještě jednu perličku: do Národního divadla je možno přivážet i odvážet náklady z vodní hladiny. Umožňuje to vjezd (FOTO 12), jímž se prý dopravoval materiál již při stavbě Prozatímního divadla (tehdy tu byly dokonce vjezdy dva) a na nějž navazují širokorozchodné koleje vedoucí do podzemních technologických tunelů. Životnost této vodní cesty je odhadována na 150 let.
...
Na tomto pražském návrší nežil Krok se svými třemi dcerami, a tudíž zde nevěštila a nevládla s Přemyslem Oráčem Libuše, neboť těchto pět osob bylo zaručeně vymyšleno. Z Vyšehradu neskákal ani Horymír na Šemíku, jelikož jezdec s oddaným koníkem byl opsán z německé legendy o rytíři Wittichovi a jeho koňském kamarádovi Schemigovi.
První zprávy o této slavné části Prahy pocházejí z 10. století, kdy zde začalo vznikat hradiště zahrnující panovnický palác, kostely a řadu malých stavení a na přelomu 10. a 11. století tu působila jedna z prvních mincoven. Největší slávu si Vyšehrad užil za Karla IV. Zatímco po husitských bouřích byly domy na západní straně plošiny pobořeny; po roce 1648 se muselo civilní obyvatelstvo vystěhovat a Vyšehrad se změnil ve vojenskou pevnost. Když ta byla roku 1866 zrušena, hrozilo, že vrcholek bude zastavěn činžovními domy či zde vzniknou kasárna, ale naštěstí tu byl nedostatek vody a údajně léčivá voda z nedaleké studánky Jezerky by pro nové obyvatele nestačila. Neuskutečnil se ani plán vést přes Vyšehrad trať elektriky.
Pražský magistrát převzal Vyšehrad od vojenské správy roku 1911.
...
Vstup od jihovýchodu (od metra) vede nejprve Táborskou bránou (1) v ulici V Pevnosti čp. 35/11, jež dostala název podle toho, že se jí chodívalo na Tábor. Brána byla postavena v polovině 17. století a její vnější vrata pocházející zřejmě z 19. století mají asi v jedné třetině výšky po třech trojúhelníkových střílnách. Vnitřní vrata byla zřejmě nižší než oblouk vjezdu a doplňoval je napevno instalovaný nadsvětlík. Padací mříž, po níž tu zůstaly dodnes stopy, se vytahovala do jedné z místností patra; zbylé dvě prostory sloužily jednak jako strážnice pro důstojníka a jednak jako prostor pro střelce. Na fasádě směřující do města jsou dochované čtyři střílny v patře, kam se vystupovalo po schodišti přistavěném k levé straně brány, a vše završuje pětizubé cimbuří.
K Táborské bráně znalkyně Vyšehradu Popelka Bilianová (viz níže) napsala: „Na noc bývala tato brána zavírána ještě za naší paměti, pro „akcíz“. „Akcizák“ se večer v 11 hod. sebral, vzal do jedné ruky klíč a plášť, do druhé židli, bránu – totiž železnou mříž – zamkl, sedl na židli do koutka, kde bylo závětří a tři hodiny zde hlídal, aby otevřel bránu těm, kdož nic nenesli, co by potravní dani podléhalo; a kdo něco takového nesl, toho do brány nepustil – až ráno ve 4 hod. Ale když jednou v noci zabili se koně kteréhosi lékaře prudkým nárazem o mřížoví brány, přestali bránu na noc zavírati, mřížoví odstranili a odtud již dozorci potravní daně zbytečně nemrzli v ostrém průvanu brány.“
Následovala druhá brána zv. Špička (2), stojící rovněž v ulici V pevnosti, a to mezi čp. 12/7 a čp. 10/9, která pochází z let 1348–1350, kdy tvořila součást vyšehradských hradeb z doby Karla IV. Mívala na ochozu pět či dokonce devět věžiček, které jí daly název, přestavěna byla v 15. století a byla opatřena kolébkovým mostem, který za klidového stavu zakrýval před bránou vyhloubený hluboký a široký příkop a pod bránou vykopanou vlčí jámu. V případě nebezpečí se most zdvihl kolem kulatiny, sloužící coby osa, a to tak, že jeho přední, vnější část (vedoucí dosud přes příkop) zakryla vstup do brány, zatímco druhá část (zakrývající dosud vlčí jámu) klesla dolů a zaujala svislou polohu. Kdyby přesto útočníci prorazili zdviženou vnější část mostu, čekala by je odkrytá vlčí jáma; pokud by do ní seskočili či spadli, obránci by je snadno zlikvidovali. Brána byla pobořena za husitských bouří, kolem roku 1700 přišla o 1. patro a počátkem 60. let 19. století o levou stranu přízemí; v jejím zbytku se usadili drobní řemeslníci.
Ve Špičce (jejíž obdoba je k vidění u Petřínské rozhledny) byla těžká dvoukřídlá vrata, po jejichž uzavření se objekt stal zabezpečenou pevnůstkou.
V domě čp. 12/7 žila a tvořila Popelka Bilianová (jak dokazují její autentické podpisy, psala se s krátkým „a“, byť na pamětní desce vyšehradského domku je „á“ dlouhé), která pečovala o řadu hrobů na zdejším hřbitově, kde je i pohřbena. Dům byl postaven roku 1841 pro byt a úřadovnu výběrčího mýta a potravní daně, jímž byl její manžel, a vzhled stavení se do současnosti příliš nezměnil.
Jedličkův ústav čp. 13/4 zahájil svou činnost roku 1913 díky profesoru Rudolfu Jedličkovi. Málo je známo, že v něm roku 1918 pracoval jako fotograf učitel Eduard Štorch, který se tu ukryl, aby nemusel odjet na frontu.
Vnější zdobná strana třetí, raně barokní brány zv. Leopoldova (3) z druhé poloviny 17. století, je označována za nejkrásnější dochovanou součást pražského barokního opevnění. Zdobí ji štít se třemi pískovcovými erby, z nichž ten prostřední, rakouský, má nad sebou habsburskou korunu, ale další dva jsou prázdné. Ve střední části je umístěn maskaron, na vrcholu štítu vidíme kamennou plastiku orlice, po jejíchž stranách jsou kule, a trochu níže kamenné plastiky ležících lvů střežících přístup. Podle výše zmíněné Popelky Bilianové se sice tvrdilo, že oním ptákem je labuť, avšak „je to orel, ale jednohlavý, snad má to býti orlice zdejších Přemyslovců. A níže leží po stranách dva lvíci; snad to mají býti oni lvi, kteří hlídají ve vyšehradské skále uložené tam poklady. Ale jsou nějak hubení, dobře se jim asi nevedlo za vlády Habsburků“.
Na noc se brána uzavírala a uzamykala mříží opatřenou kolečky, která se posouvala do stran, a zdvihal se padací most, jenž musel být kratší, aby bylo možno mříž zavírat. Po mechanismu s kladkami (jenž sem byl instalován společně s mříží roku 1840) tu zbyly dvě štěrbiny po stranách půlkruhového záklenku nad průjezdem. Protože brána nebyla považována za bezpečnou, zůstala nedostavěna (takže do komory pro střelce, umístěné v horní části, se lezlo po žebříku či z pojízdné plošiny; později sídlili strážci v přízemí) a dokonce byl kolem roku 1800 zazděn její vjezd i postranní vstupy pro pěší; ti dostali průchod v severní straně hradeb, k němuž vedl dřevěný můstek. Zazdění bylo odbouráno roku 1841, kdy se po dostavbě Cihelné brány zprovoznil průjezd Vyšehradem.
Leopoldova brána je nápadně podobná bráně Matyášově na Pražském hradě, jelikož jejich stavitelé Carl Luragho a Giovanni Maria Phillippi se prý zřejmě inspirovali tiskem Sebastiana Serlia „Extraordinario libro“ vydaného roku 1566 v Benátkách.
Jižně od Leopoldovy brány se nachází od 30. let minulého století dnes nepřístupná část kasemat, která byla upravena jako protiletecký kryt, kvůli němuž byla vybudována filtrační stanice zásobující podzemí vzduchem, a byl zřízen přívod vody a zbudován i velký prostor pro kino a divadlo, uzavíratelný neprodyšnými dveřmi.
Za 2. světové války bylo vyústění větracích komínů opatřeno před ucpáním při eventuálním zásahu bombou mohutnými betonovými „hřiby“.
Když budeme mít za zády i Leopoldovu bránu, ocitneme se v bývalé vyšehradské pevnosti.
...
Knížecí palác (15) byl nejprve dřevěný, v 10.–12. století v něm sídlili někteří přemyslovští panovníci, a jelikož Karel IV. považoval Vyšehrad za bývalé slavné sídlo předků své matky Elišky Přemyslovny, postavil zde roku 1350 kamenný gotický palác a rozhodl, že právě na tomto místě každý český panovník stráví noc před korunovací a pokloní se symbolu onoho rodu lýkovým střevícům a lýkové tašce, které údajně v 8. století používal Přemysl Oráč (ztratily se prý při poboření Vyšehradu roku 1420).
Měly se tu také konat modlitby předtím, než odtud vyjde královský korunovační průvod do baziliky a později do katedrály sv. Víta v areálu Pražského hradu. (Pro Karla IV. by bylo zřejmě velkým zklamáním, kdyby věděl, že dodnes neexistuje jediný důkaz o existenci tohoto údajného oráče a že jde pouze o legendu, z níž je pravdivé jen to, že již od 8. století si naši slovanští předkové pletli boty z lýka, tedy ze snadno dostupné a levné suroviny, a že si nosili jídlo v lýkové tašce. Naopak fakt, že první Přemyslovec nebyl oráčem, by jistě potěšil ve 13. století panujícího krále Václava I., který prý nebyl ani v nejmenším nadšen představou, že pochází z rodu prostého zemědělce.) Pokud by Horymír skutečně skočil z Vyšehradu do Vltavy na Šemíkovi, jak tvrdí legenda, bylo by to nejspíše právě poblíž bývalého paláce. Jeden skokan se tu ovšem předvedl: byl jím roku 1611 jistý pasovský jezdec, jehož zahnali Pražané na vyšehradskou skálu, a když dopadl do vody, ubili ho plavci a rybáři na loďkách, kteří tu na něj čekali.
Zde si připomeneme, že na západní strmé vyšehradské skále se nachází údajná Libušina lázeň, z níž prý panovnice shazovala své milence. Ve skutečnosti zde spíše stávala strážní věž. Nad Libušinou lázní se roku 1923 odehrálo zcela výjimečné představení: Ema Destinnová, oblečená v bílé říze, tu zpívala Libuši, a zpívala tak, že ji bylo slyšet zřetelně za řekou na Císařské louce, kde bylo hlediště. Mezi diváky byl malý Adolf Branald, který zážitek popsal slovy: „ve mně zůstal hlavně obraz skály osvětlený reflektory protiletadlové obrany, ohně a ohníčky, hra světel a světýlek, a nakonec vypálil pan Böhm světlice a ohňostroj.“
...