| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Od bednáře k vrkočnici“
2. Ukázka z kapitoly „Židle jen pro návštěvy, siluety a ”detektivky”“
3. Ukázka z kapitoly „Auditoř, dvojtřídky a negramotní učitelé“
1. Ukázka z kapitoly „Od bednáře k vrkočnici“
Do života řemeslníků zasahovaly nadále cechy vznikající ještě v 16. století (a zrušené roku 1859). Chránily své členy jak před konkurencí řemeslníků v daném městě, kteří nebyli členy cechu, tak před řemeslníky působícími ve vesnicích v okruhu jedné míle, tedy kolem 10 kilometrů. Cechovní předpisy zároveň chránily zákazníky, neboť zakazovaly např. šidit na váze, prodávat zboží nižší kvality apod.; kdo se toho dopustil, musel počítat s peněžitou pokutou či trestem na pranýři.
Od 16. století se stal vandr tovaryšů povinný. Někdy putoval každý sám, ale často jich vyráželo více najednou; dělali to nejen v zájmu vlastní bezpečnosti, ale i kvůli tomu, co pravilo staré české přísloví: „Na cestě veselý tovaryš za dobrý kočár stojí.“ Podle císařského patentu z roku 1827 museli mít vandrovnickou knížku neboli Wanderbuch, kterou odevzdali mistrovi, aby do ní zapsal délku jejich pobytu i to, jak se osvědčili. Obvykle mířili do měst, v nichž se vyrábělo zboží, na které byli specializováni. Vandrování trvalo od dvou do čtyř let a tovaryši cestou prosili řemeslnické mistry, kněze a obchodníky o finanční výpomoc. Od 16. století si mohli po složení tovaryšské zkoušky nahradit své příjmení novým, připomínajícím jejich řemeslnický obor; např. mezi sládky se často objevovalo příjmení Točpivo, Hřejpivo apod.
Tovaryši se nadále nehodlali vzdát modrých pondělků (viz I. díl, kapitola III.) a své stanovisko nezměnili ani poté, co za ně byly počátkem 18. století stanoveny pokuty. Nejdůsledněji na nich trvali ševci, kteří tyto pondělky slavili ještě za 1. světové války.
***
Dnes bychom při vyslovení názvů některých řemesel jen nesnadno odvodili, čím se řemeslníci zabývali, a tak si to v následujících řádcích vysvětlíme.
Bednáři byli výrobci sudů, zatímco brabenáři byli lidé, kteří vyráželi na jaře na cesty, aby z lesních mravenišť vybírali kyselinu mravenčí a mravenčí kukly, které v létě prodávali ptáčníkům. Každý je poznal podle rukou popálených zmíněnou kyselinou. Připravovali také mravenčí líh určený na bolesti a zastuzeniny, a někteří sbírali navíc jepice, které chytali tak, že zapalovali ohně, kolem nich rozložili plachty a pak tento hmyz, který si plameny popálil křídla, sypali do připravené nádoby.
Cankáři bývali kováři zhotovující ploché kovové pruhy (cány), z nichž se často v mincovnách razily mince, cajkšmídové vyráběli z mědi a dalších barevných kovů drobné výrobky jako spony apod., cestáři spravovali silnice a cihláři krycí zhotovovali střešní krytiny jako tašky apod. Čamrdáři vyráběli knoflíky, češíři dřevěné číše a čižbaři neboli ptáčníci se živili chytáním zpěvných ptáků. Jejich pomocníkem bývala živá sojka, s níž stáli v místě, kolem nějž nastražili pasti ze sítí zv. tenata či vějičky. Těmi byly tenké proutky stromů, na něž ptáci s oblibou usedali a které čižbaři potírali lepem připraveným ze jmelí či z bobulí ochmetu, nebo smůlou, tj. zejména smrkovou pryskyřicí. Jakmile sojka začala prozpěvovat, ptáčci se slétali, chytali se do pastí, ev. se přilepili na vějičky. Opeřence chycené do tenat čižbaři vyjmuli a ty přilepené opatrně odlepili a jejich lepem zasažené peří zasypali jemným popelem. (Odtud pocházejí rčení „upadnout do tenat“ nebo „sedat na vějičku či na lep“.) Další pomůckou čižbařů byly papírové kornouty, které byly určené pro vrány a havrany: jejich vnitřní strany natřeli lepem a na dno vložili nějakou vraní a havraní pochoutku. Takto nachytané ptáčky prodávali čižbaři překupníkům, kteří je vyváželi do zahraničí. Čižba se začala omezovat v 80. letech 19. století.
Zatímco kabátníci se specializovali na nové kabáty, kabátníci-vetešníci opravovali kabáty obnošené a kaštanáři byli prodavači teplých jedlých kaštanů, kteří od 18. století zejména v zimě nabízeli své zboží lidem na ulicích. Mívali malý vozík s lucernou: pokud si někdo zakoupil dva kaštany, vložili mu je do ruky, kde krásně hřály, a pokud si jich zákazník přál více, vsypali mu je do kornoutu (jenž vznikl kuželovým svinutím aršíku papíru a přeložením špice).
S koudelí*, tj. odpadkovými vlákny vyčesanými při úpravě lnu, konopí, juty apod., obchodovali koudelníci, po nichž nám zůstala písnička, v níž se říká: „Já jsem z Kutné Hory, z Kutné Hory koudelníkův syn“.
Krtičkáři chodívali od jara po vsích a nabízeli, že z luk vyhubí krtky, kteří jak známo dokážou majitele pozemků pěkně potrápit; dostávali za to peníze, kůžičky prodávali a přivydělávali si lektvary na různé zdravotní potíže. Neckáři dodávali necky dlabané z kmene či sbíjené z prken, ohánečníci vyráběli vějíře z ptačích per sloužící původně k odhánění much a peciválové opravovali pece po vesnicích; bývali proto většinou drobné, malé postavy, aby se snadno vsunuli do kamen a vymetli z nich saze a popel. Ševci se dělili na prťáky, kteří opravovali obnošené boty*, a novotníky specializované na výrobu nových bot ze všech kůží s výjimkou koňských; zvládali boty vysoké (tzv. škorně neboli dílo dlouhé), nízké, ale např. i střevíce nosaté, se špicemi až jeden metr dlouhými.
Tandléři bývali obchodníci s použitým zbožím, tlumočníci výrobci tlumoků či pouzder na střelné zbraně a vrkočnice bývaly prodavačky pletenců cibule či česneku.
2. Ukázka z kapitoly „Židle jen pro návštěvy, siluety a ”detektivky”“
V 16. století začali zámožní lidé díky renesanci věnovat více pozornosti pohodlí a předvádění svého bohatství. Proto si začali vybavovat domy koberci, čalouněním, tapetami z látek i kůže, vyšívaným ložním prádlem a vyřezávaným či intarzovaným nábytkem, který byl zejména od přelomu 17. a 18. století zdoben malovanými scenériemi, jejichž základem byla zelená barva a ornamenty plné tulipánů, narcisků, vinných hroznů, aster a váz. Květinové motivy byly postupně nahrazovány zvířaty i lidskými postavami a přibyla také modrá barva. Snad ještě intenzivnější a nepřehlédnutelnější dopad na bydlení a zařízení interiérů mělo baroko.
Židle se v zámožných vesnických staveních objevovala teprve v 16. století, a to jen výjimečně a v počtu jeden, maximálně dva kusy; navíc stávala nikoliv u stolu, jak jsme zvyklí my, ale u pece, u zdi, ev. u okna. Právo usedat na ni měl buď hospodář, nebo ctěný host jako kněz, rychtář či učitel. Některé židle mívaly jen nízké opěrky zad, zatímco jiné dostaly nejen vyšší opěrky zad, ale i opěrky rukou. V době, kdy ještě nebylo známo čalounění, si lidé kvůli pohodlnějšímu sezení pokládali na židle polštáře. Tento typ sedacího nábytku se stal běžný teprve v první polovině 19. či dokonce počátkem 20. století. Obvykle si je lidé kupovali teprve poté, co nahradili hliněnou podlahu podlahou dřevěnou či dlážděnou.
Specifickou „židlí“ býval královský trůn, který stával obvykle pod baldachýnem. Zajímavé je, že pokud král vyjížděl na služební cestu, vozíval si tento svůj trůn s sebou.
Z truhel vznikly prádelníky se zásuvkami opatřenými kovovými úchyty. První jarmary (almary neboli skříně) se objevily v 16. století, ale mívali je především bohatí lidé. Nejprve se do nich ukládalo nádobí, šaty chodicí (tj. svrchní ošacení) a knihy, zatímco vinutí (tj. spodní prádlo) a cennosti zůstávaly nadále v truhlách. Řemeslníci v jarmarách umístěných v mázhausu nářadí či zboží určené toho dne k prodeji, zatímco zásoby bývaly v truhlách. Zvláštním typem tohoto nábytku byla tzv. moučnice používaná v 18. až 20. století, která měla vnitřní prostor rozdělený do čtyř až pěti částí, v nichž se uchovávaly jednotlivé druhy mouky a luštěnin.
Ve městech bývala ještě stále módní nebesa nad lůžkem, která se na venkov odvážila teprve zřejmě v druhé polovině 18. století. (Na takových nebesích usnula Kateřina Stradová, přítelkyně Rudolfa II., ve filmu „Císařův pekař“.)
Noční košile zůstávaly i v 16. století výsadou zámožných lidí a většího rozšíření se dočkaly teprve v 19. století. Nosili je muži, ženy i děti, pouze ty ženské bývaly delší a nosívaly se k nim noční kabátky. Pánská pyžama* u nás vklouzla do ložnic na přelomu 19. a 20. století, a ženy si je začaly oblékat teprve po roce 1918. Českoslovenští vojáci spali v nočních košilích až do roku 1960, kdy byly postupně během dalších pěti let nahrazovány pyžamy.
Povlaky lůžkovin z ručně tkaného kanafasu bývaly nejprve červenobíle pruhované, později především modře či červeně kostičkované a od přelomu 19. a 20. století se na ně místo lnu používala dovážená bavlna. Prostěradla mívala na delší straně vyšívání a krajky, splývající přes spodní duchnu. Prošívané deky se začaly u nás vyrábět teprve v roce 1949 u Karlových Varů, a to pod názvem LEKO (zkratka ze slov LEhká KOnfekce), a po nich přišly pokrývky z dutého vlákna.
Podlahy domů bývaly někde prý až do 19. století z udusané hlíny s různými přísadami nebo dřevěné, které si pořizovali zámožní lidé od 18. století, zatímco dlaždice (dlouho typické pro kostely a kláštery) se v obytných budovách objevovaly od druhé poloviny 19. století; bývaly z cementu s hlazeným šedým, černým či červeným povrchem. Jen výjimečně bývaly na podlaze kameny, které lidé v zimě pokrývali slámou, chvojím či hadry, protože jim byla zima od nohou.
Stěny místností se v bohatších domech začaly od 16. století omazávat a kvůli zútulnění je lidé ověšovali látkovými čalouny sloužícími částečně i k zateplení. Papírové čalouny přišly do módy v 18. století. V zámožnějších domácnostech se postupně dolní části zdí obkládaly dřevem a od 19. století se ke slovu dostalo bílení stěn. Od druhé poloviny 19. století se začaly stropy omítat a zdobit štukaturami, tj. plastickou výzdobou provedenou směsí sádry s vápnem a jemným pískem.
V 16. století se např. v měšťanských domech začaly objevovat knihovny či sbírky map a rytin a od druhé poloviny 18. století i sbírky obrazů. Mnozí lidé si je ovšem pořizovali nikoliv proto, že by byli milovníky umění, ale že to bylo v módě. Z obrazů si dlouho věšeli na zdi především krajinky a velké historické postavy. Když v 19. století namaloval malíř Luděk Marold obraz nazvaný „Vaječný trh v Praze“, na němž zachytil trhovkyně, tvrdili mnozí, že něco tak obyčejného si dozajista nikdo nekoupí. Jeho autor však právě za toto dílo dostal stipendium na studium v Paříži.
K výzdobě interiérů sloužily i portréty členů rodiny, přičemž někdy šlo o klasické malby, či od 17. století o miniatury malované na tvrdý papír či slonovinu, ale stále více přicházely do módy levné, byť velmi nedokonalé siluety; v tomto případě šlo o obtažený profil člověka sedícího před papírem napjatým v malířském rámu a osvětlovaného ze strany svíčkou.
Zřejmě roku 1839 se k nám dostal výkřik techniky daguerrotypie*, do češtiny překládaná nepříliš přesně jako „světlokres“, „světlopis“ či „světloobraz“. Byl o ni rázem velký zájem, protože umožňovala snazší, kvalitnější a rychlejší zhotovování portrétů, které si lidé věšeli na zeď nebo ukládali do pouzder otevíraných jako tobolky.
Na prvním dochovaném českém daguerrotypovém snímku z 2. června 1840 je vidět pošta v Litomyšli a roku 1848 vznikl první snímek politické události, kdy jistý medik zachytil mši konanou u první sochy sv. Václava uprostřed pražského Václavského náměstí.
Ovšem zřejmě se ozývaly i hlasy zákazníků, kteří se snímky nebyli spokojeni. Za ty promluvil časopis Květy, který napsal, že daguerrotypové portréty mají někdy „skoro směšnou ohyzdnost. Veliké nezpůsobné ruce, přimknuté oči, šklebivý úsměv, nucená postava ... Říká se arci: Daguerrotyp nepochlebuje, on je pravý otisk přírody – on je pravdivý! On je tak pravdivý, že nám ukazuje, jak šerední jsme. Že však cíl podobizen a účel malby něco výše stojí, netřeba zde teprve dokazovati K zobrazení jiných neživotných, alespoň bezduchých předmětů může daguerrotyp výborné služby konati; podobizny ale nejsou jeho nejpěknější výsledek.“
Daguerrotypy však nevládly dlouho, neboť nad nimi na celé čáře zvítězily fotografie (což je výraz složený z řeckých slov značících „světlo“ a „psáti“), které se u nás objevily kolem poloviny 19. století. Fotografové mívali stativ, fotili na desky s citlivou vrstvou a po vyvolání z těchto desek mohli zhotovovat kopie. Nová metoda se však postupně vyvíjela a zjednodušovala, a samozřejmě se zkracovala doba expozice. Díky fotografiím se nám zachovaly záběry z takových událostí jako pokládání základního kamene k pražskému Národnímu divadlu i z jeho požáru, snímky budov zbořených koncem 19. století v některých částech Prahy v rámci asanace apod. Co se portrétů týče, byli na nich zachycováni nejen např. členové panovnických evropských rodů, ale i příslušníci různých profesí a „obyčejní“ lidé v ulicích. Záběry byly ovšem ještě dlouho stylizované, neboť lidé se během fotografování přestávali hýbat, „ztuhli“ a obvykle se dívali upřeně do objektivu. Na přelomu 19. a 20. století se však již fotografové snažili zachytit především atmosféru záběru, a počátkem minulého století začali používat tzv. „detektivky“. Jednalo se o kamery, které mistři drželi v ruce (nebyly tedy umístěny na nepřehlédnutelném stativu) a fotili na skleněný negativ tajně, tak, aby si toho lidé nevšimli a chovali se přirozeně. Postupem doby se přešlo ze skleněné desky na citlivý film a v posledním období na digitální záznam obrazu.
Objevily se také stereoskopické fotografie, které si lidé prohlíželi pomocí speciálního kukátka umožňujícího prostorové vidění. Bez něj vypadají jako rozmazané, neboť objekt je fotografován dvěma aparáty a každý záběr je určen jednomu oku. Později byla kukátka nahrazena stereoskopickými brýlemi.
S rozvojem fotografie přibývalo v domácnostech snímků, a tak vznikla móda alb. Ta bývala v bytech vystavována na viditelném místě a předkládána návštěvám, ať o to stály, či ne. Měla kožené, sametové či dřevěné vazby opatřené mnohdy kováním a různým zdobením, a stávala se často vítaným dárkem, vhodným zvláště pro mladé dívky.
3. Ukázka z kapitoly „Auditoř, dvojtřídky a negramotní učitelé“
Z. Winter o vybavení tříd v 16. století napsal: „V hlavní síni stávala při zdi katedra jako kazatelnice, s příhradami, v nichž učitelé měli knihy. V chudší škole místo katedry byl jen stoleček. Podle katedry visely obyčejně dvě tabule černé, jedna ku psaní, druhá k notám, ke zpěvu. Ostatek síně naplněn lavicemi nízkými a bez lenochů (opěradel pozn. aut.). Nynějším škamnám (školním lavicím pozn. aut.) se nepodobaly. Psáti se na nich nemohlo, leč psal-li žák na kolenou svých. Proto býval ve škole dlouhý stůl, kolem něhož žáci na lavicích i na stoličkách sedali. Někde také několik menších stolů se stoličkami vyplnilo světnici. Nezbední studenti nožíky řezávali často do tabulí a lavic svoje fantazie.“ Ve třídě byla kamna, v nichž byl zasazen kakabus, tj. hrnec na ohřívání vody či vaření polévky, někdy prý na zdi visela skromná mapa a u stěny stály malé varhánky.
J. Š. Baar ve své knížce „Hanýžka a Martínek“ popsal třídy v polovině 19. století takto: „ škola v Klenčí měla první třídu v přízemí a druhou v podstřeší, obě veliké, světlé, jakých bylo toho času málo v okolí. Ve třídách stály dlouhé lavice jako v kostele. Lavice zůstaly staré, rozviklané a pořezané, jak chlapci na nich zkoušeli ostří svých kudliček, ale v každé pohodlně mohlo zasednout deset dětí. Teď v zimě však, když potřeba velela, tlačilo se jich tam patnáct i více. Na jiných školách musil učitelský mládenec spát ve své třídě, ale v Klenčí měl nahoře hned vedle druhé třídy svůj zvláštní pokojíček v podstřeší a ten právě lákal sem mladé učitele a činil místo učitelské v Klenčí hledaným.“
V 16. století už měly snad všechny školy okna se skly, resp. malými skleněnými kolečky pospojovanými olověnými pásky. Ta byla tak cenná, že když měšťané přijímali do školy nového učitele, předávali mu je zvlášť. Toaleta bývala součástí školní budovy jen zřídkakdy a žáčci si museli odskakovat na hnůj.
Nejnižším stupněm městských škol byla škola dětinská, kde se děti učily v českém jazyce číst, psát a počítat, a navíc musely vstřebat základy latiny, což J. A. Komenský přirovnal k tomu, jako kdyby „do nemluvněte místo mléka cpal zelí a slanečky“. Vyšším stupněm byla schola minor (v překladu malá škola), kde již byla vyučovacím jazykem latina a z předmětů přibyla gramatika, a stupněm nejvyšším bývala škola partikulární. Ta svůj název dostala podle latinského slova „particularis“, tj. částečný; „studium particulare“ bývalo obdobou naší střední školy, protože se zde učila logika, rétorika a počátky filozofie, ovšem ve stručnější formě než na školách vysokých. Třídy se v 16. století počítaly odshora, takže žákům z nejvyšších tříd se říkalo primáni, prostředních sekundáni a nejnižších terciáni.
Protože bývalo více dětí než tříd, vznikaly tzv. dvoj- či trojtřídky, což znamenalo, že v jedné místnosti byly děti z první i druhé, či z první, druhé a třetí třídy. Podle Zikmunda Wintra „když jedna třída četla, druhá třída počítala, třetí něco psala“. Je samozřejmé, že se žáci navzájem rušili, ale jiné řešení nebylo.
Děti většinou nemívaly knihy, neboť byly drahé, a proto jim učitel látku diktoval do sešitů, resp. diárií. Bohužel ani papír nebyl zadarmo, a tak si mnohé nemohly učivo ani zapisovat. Vyučování trvalo v teplejších částech roku obvykle od šesti do devíti hodin, v 10 hodin byl oběd, a od dvanácti začínala odpolední, rovněž tříhodinová výuka. V sobotu děti zůstávaly ve škole pouze dopoledne a opakovaly si učivo z celého týdne; pouze dopolední vyučování mívaly i ve středu.
Bohužel po třicetileté válce výrazně prořídla dosud hustá síť základních a středních škol. Pokud ve městech zůstaly školní budovy nepoškozené, byla v nich výuka obnovena, ale mnohde se žáci scházeli k vyučování na farách, v hospodách či obecních pastouškách. A jelikož v té době již učitele z řad bakalářů na tyto školy nedosazovala pražská univerzita, postavili se často za katedru vysloužilí vojáci, hostinští či třeba obecní pastevci, z nichž někteří byli dokonce negramotní.
***
Českému školství velmi pomohla Marie Terezie. Povolala si do Vídně z pruské části Slezska školského reformátora Johanna Ignatze von Felbigera (pruské školství se totiž stalo svou vysokou úrovní příkladem školství rakouského a tudíž i českého), jenž roku 1761 zavedl zkušebně ve městě Zaháň nový vyučovací způsob, který se velmi osvědčil. Do rakouské metropole přijel v květnu 1774 a již v prosinci téhož roku díky němu vyšel „Všeobecný školní řád pro normální, hlavní a triviální školy v císařsko-královských dědičných zemích“, zahrnující 79 paragrafů a platný pro rakouskou část monarchie (Uhry dostaly svůj řád roku 1777). Podle jeho návrhu byly zřízeny tři typy nižších škol. Při kostelích na vesnicích a v menších městečkách, kde žilo 80 až 100 dětí, šlo o jedno či dvoutřídní české, tzv. triviální školy, na nichž se učilo trivium, tedy zaprvé náboženství, zadruhé čtení a psaní spojené s počítáním (resp. sčítáním, odčítáním, násobením, dělením a jednoduchými trojčlenkami) a zatřetí základní pracovní a hospodářské znalosti. Ve větších, krajských městech to byly hlavní školy, na nichž se vyučoval kromě trivia také dějepis, zeměpis a základy latiny. Jejich žáci měli jednou za pololetí podstoupit zkoušky před učitelem, knězem a panskými úředníky a ti pilní a nadaní dostávali za odměnu knihy či školní pomůcky. Při některých hlavních školách byly zřízeny i přípravky pro učitele (preparandy, předchůdci pedagogických fakult), pro něž Felbiger vydal roku 1775 v němčině a o dva roky později v češtině „Metodní knihu“. V hlavních zemských městech, tedy v Praze, Brně a Opavě, zřídil tento reformátor školy normální, na nichž studium zahrnovalo kromě předmětů hlavních škol také základy stavebnictví, mechaniky, kreslení a přírodopisu. Také u nich bývaly preparandy.
Zmíněný školní řád měl splnit přání Marie Terezie zavést šestiletou povinnou školní docházku pro děti ve věku od 6 do 12 let (což se podařilo teprve Františku I.), ale pokud někteří žáci ve dvanácti letech nezvládali to, co měli znát, museli docházet do nedělních škol a dohánět látku v opakovacích hodinách následujících po mši.
Ovšem ještě deset let po vydání onoho řádu chodilo do školy málo dětí a jejich počet rostl jen velmi pomalu. Naopak pozitivní bylo, že v tomto období již usedali do lavic většiny škol chlapci společně s dívkami (tzv. koedukované školy), jen ve větších městech byla dívčí a chlapecká oddělení nebo dokonce dívčí a chlapecké školy. Tato reforma, zavedená v Rakousku a tudíž i u nás jako jedna z prvních v Evropě, nadále připouštěla úlevy pro děti, které pomáhaly rodičům vydělávat peníze např. v továrnách či na poli. Učitelé dobře znali poměry v rodinách svých žáků, takže tolerovali omluvy z vyučování zapisované do třídních knih, v nichž rodiče sdělovali, že „měl u ševce boty“, „chovala holku“, „byl na robotě“, „měla sukni v prádle“.
Druhá významná změna v českém školství nastala roku 1869, kdy řízení školského rezortu převzal místo církve stát. Byla zavedena osmiletá povinná školní docházka, interiéry škol byly vybavovány učebními pomůckami, ve třídě nesmělo být více než 80 žáků, přibyly další předměty jako přírodopis, dějepis, zeměpis, tělocvik a zpěv a vyučovat mohli pouze absolventi čtyřletého učitelského ústavu. Tento zákon platil s několika změnami až do roku 1948. Na vesnicích však i nadále platila pro děti řada výjimek týkajících se jejich zapojení do zemědělských prací.
Pokud se zámožní rodiče rozhodli zařídit svým potomkům domácí výuku, učitelé nebo kněží látku vysvětlili, procvičování obstaral vychovatel či vychovatelka a děti musely dvakrát ročně absolvovat přezkoušení.