| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Kdepak holubičí povahy“
2. Ukázka z kapitoly „Hradební sendviče a Matěj Brouček“
3. Ukázka z kapitoly „Panímámo zlatá, otvírejte vrata“
1. Ukázka z kapitoly „Kdepak holubičí povahy“
Procházku českou historií začneme na konci starověku*, ve 4. století** n. l., kdy jako by někdo zamíchal obyvatele hustě zalesněné Evropy obrovskou vařečkou, a ti se dali do pohybu.
Slované si nazuli pomyslné toulavé boty koncem 5. století n. l., kdy ze své domoviny, nacházející se v místech dnešní západní Ukrajiny a východního Polska, zamířili do různých světových stran.
Našimi předky se stali ti Slované, kteří se vydali z původní domoviny na západ.
Měli prý světlé až mírně narudlé vlasy, vysokou postavu a bílou pleť, kterou jim někdy zdobily pihy, a bylo jich prý možná 30 000, možná 50 000. První dorazili na jižní Moravu počátkem 6. století n. l., (zatímco další skupina se tam objevila v druhé polovině téhož století), a z Moravy přišli do Čech ve 40. letech 6. století. Podle legendy* je sem přivedl praotec Čech, který vystoupil na horu Říp**, rozhlédl se a spokojeně prohlásil, že to je ta vytoužená země oplývající mlékem a strdím***, a oni ji proto mohou nadále považovat za svůj domov.
Ve skutečnosti zlákala naše slovanské předky území kolem jihomoravských řek* a české Podřipsko a levé dolní Povltaví, kde všudypřítomný prales vykáceli 5 000 let př. n. l. neznámí zemědělci.
Roli sehrálo i to, že zde žilo jen nevelké množství Germánů. I když bývalo zvykem, že nově příchozí pobili každého, koho na vyhlédnutém území zahlédli, Slované to neudělali. Naopak – uzavírali s Germány sňatky a učili se od nich mnoha řemeslným dovednostem. Kvůli tomu se Slovanům začalo říkat holubičí povahy, čímž většinou rozumíme lidi mírumilovné, přátelské. Jenže toto tvrzení má háček: zaprvé někteří chovatelé tvrdí, že holubi jsou ti nejméně snášenliví opeřenci, a za druhé naši předkové nebyli žádní útlocitní dobráci, kteří by na sobě nechávali štípat dříví. Uměli bojovat a museli to umět, protože jinak by nepřežili a my bychom tu nebyli.
Pokud vás napadlo, jak si takové množství lidí mohlo jen tak vyšlápnout do Evropy a obsadit nějaké území, vězte, že tehdy to šlo, jelikož neexistovaly hranice ani státy, jak je známe dnes. Navíc novou domovinu nehledali pouze Slované, takže se jednalo o jakási všeobecná „škatulata hejbejte se“. Začali s tím ve 4. století n. l. asijští Hunové a severoevropští Germáni, které následovaly další skupiny lidí. Historici říkají tomuto období trvajícímu do 9. století „stěhování národů“ a všichni se při něm snažili dostat z chladnějšího severu na teplejší jih.
2. Ukázka z kapitoly „Hradební sendviče a Matěj Brouček“
Možná největším lákadlem k přestěhování do (zejména královského) města byly pro obyvatele venkova městské hradby, které jim zaručovaly bezpečí. Nemůžeme si však představovat, že se jednalo o jednoduchou zeď z hlíny, dříví či z kamene. Pravda, hradby měnily podobu, ale nakonec ty městské tvořily jakýsi sendvič, jenž měřil na šířku někdy až 47 metrů.
Hradební typ, který představuje tato kresba, vznikal tak, že se nejprve vztyčila asi 2 metry silná (a 10 metrů vysoká) hradba s věžemi vysokými 15 až 16 metrů, vzdálenými jedna od druhé přibližně 60 metrů, které zčásti vyčnívaly na parkán, což byla přehledná rovinka 15–20 metrů široká, zakončená směrem ven z města parkánovou zdí. Za tou byl vyhlouben přibližně 25 metrů široký a asi 8 metrů hluboký příkop s vyztuženými svahy (někdy však býval příkop stejně hluboký jako široký) a vše obepínal vnější val z hlíny vykopané při zřizování příkopu, nahrazovaný od 14. století vnější hradební zdí.
Hradby byly přerušovány bránami, které útočníci považovali za nejslabší místo opevnění, a malými fortnami pro pěší, které umožňovaly např. přístup k vodě či na parkán. Na noc a v případě nebezpečí se brány uzavíraly obvykle dubovými vraty nebo mříží, a pokud hradby lemoval příkop, zvedal se i padací most. Stálo-li několik bran za sebou (jako např. na pražském Vyšehradě, kde vstup od jihu vedl postupně třemi bránami – Táborskou, Špičkou a Leopoldovou), měla padací most ta, před níž byl příkop, zatímco věž vnitřní měla padací mříž. Padací most se zvedal nejprve pomocí lan a později pomocí řetězů vedených přes kladku na horních bocích vstupu.
Podle Zikmunda Wintra po „celá léta bývalo na hradbách ticho jako v kostele. Když uhodilo zle, ovšem byli měšťané povinni vojensky brániti svého města. Na pražském rynku ještě v 15. věku stály korouhve čtyři, kdyby vzešel pokřik, aby každá čtvrt města pod svou korouhev se postavila. Na ten konec mívali měšťané doma zbraně a také v rychtě a na radním domě chovány zásoby zbroje i zbraní pro vojenské příhody. Když tedy zvonem dáno znamení, měšťané, tovaryši, podruzi a kdekdo mladý popadli zbroj a zbraň a běželi na plac a odtud na hradby. Nebylo-li nebezpečí náhlé, nýbrž strojilo–li se k válečnému příběhu povlovně, upravila se městská hotovost válečná lépe, spořádaněji“.
Zaměstnanec města zvaný branný bydlel obvykle v komůrce vedle brány a dohlížel, kdo prochází či projíždí branami; například žebráky „měl od vrat pryč hnáti“. Sledoval také, zda kočí vozu vjíždějícího do města vhodil do kasičky na mýtné opravdu mince, a nikoliv např. knoflíky, a kontroloval, zda se při výjezdu může každý prokázat kovovou známkou, potvrzující, že zboží regulérně prodal na tržišti a tudíž proclil. Kdyby je prodal pokoutně a clo by nezaplatil, nesměl by město opustit až do vyšetření případu.
Nejvýznamnějším místem měst bývala náměstí, na nichž stávaly kromě nejdražších obytných domů také kostely, školy a radnice. Ty se zřizovaly buď přestavbou „obyčejných“, městem zakoupených obytných objektů, nebo se budovaly jako novostavby. Mívaly věž s hodinami (neboť mít doma ukazatele času bývalo poměrně dlouho výsadou jen bohatých domácností) a bývaly na nich umístěny ocejchované délkové míry, aby si každý mohl zkontrolovat, zda nebyl při koupi na městském tržišti ošizen; míry se totiž často lišily město od města i trh od trhu, a navíc mezi prodávajícími nechyběli nepoctivci. Uvnitř radnic bývala obvykle v podzemí šatlava a mučírna, v přízemí se zřizovaly obchůdky, z jejichž daní býval financován chod a případná údržba budovy, a v prvním patře se nacházela zasedací síň a kaple.
Před radnicí stával pranýř, který býval dřevěný či kamenný, nebo měl podobu klece či železného kruhu zapuštěného do radniční zdi apod. Provinilci byli k němu na několik hodin, ale i dní přivazováni řetězy za lehčí přestupky – rušení nočního klidu, pranice, hádky na veřejnosti apod. Často bývali navíc pomazáni medem, aby je štípaly mouchy, někdy dostali na hlavu drátěný čepec či masku s dlouhýma ušima, na ústa náhubek či do úst dřevěnou „hrušku“ a na krk železný obojek. Cedule oznamovala jejich jméno, povolání a druh prohřešku. Pokud byl odsouzen pytlák, měl kolem krku zavěšené ulovené ryby, nebo vedle položené jelení parohy. (V českém jazyce zůstalo po pranýři slovo „pranýřovat“ ve smyslu „kritizovat“.)
Obdobou pranýře bývala kláda se třemi otvory, ve vodorovné partii dělená na spodní pevnou a horní odnímatelnou část. Odsouzená si musela sednout na zem, vložit krk a zápěstí do příslušných prohlubní a horní část byla nasazena a uzamčena.
Součástí města byla od středověku také zbrojnice, solnice (kde se skladovala dovážená sůl; v Praze bývala jedna v místě, kde dnes stojí Národní divadlo), a masné a chlebné krámy. Obvykle před městskými hradbami se nacházelo popraviště a katovna.
O životě ve městech nás spolehlivě informuje snad největší znalec 15. (a 16.) století, spisovatel Zikmund Winter a s jeho pomocí Svatopluk Čech, autor knihy „Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do patnáctého století“. I když děj této broučkiády je pochopitelně vymyšlený, místopis je zaručeně pravdivý. Čtenář se např. dozví, že Broučkův hostitel Jan řečený Domšík bydlel na Staroměstském náměstí v domě U Kamenného zvonu (který zde dodnes stojí a skutečně v něm žila tato rodina; navíc roku 1310 se sem nastěhovali novomanželé Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský a o šest let později zde přišel na svět jejich syn Václav, budoucí Karel IV.). Matěj Brouček na dvoře tohoto domu viděl procházejícího se páva (tito opeřenci se skutečně v Praze chovali) a „rozličné stáje, chlívky a kurníky; na hnojišti váleli se štětináči“ (Pražané chovali domácí zvířata u svých domů běžně až do 19. století). Při popisu „komořice“ (tj. komory sloužící jako hostinský pokoj) líčí autor stěny obložené deskami a neprůhledné okno, které bylo místo sklem „zalepeno maštěným papírem nebo čím“. Pan Brouček se hostitele ptal, zda mu nevadí, že oknem nevidí, a ten udiveně odpověděl: „Chci-li to zevrubně (dobře pozn. aut.) viděti, otevru prostě okno“. Pravdivé bylo také to, co protagonista knihy viděl na procházce Prahou v době, kdy došlo ke známé bitvě na Vítkově (což je pražský kopec, na němž onoho roku 1420 husité zvítězili nad žoldnéři krále Zikmunda): v tmavé, tehdy ještě neosvětlené ulici si narazil koleno o napříč natažený řetěz (pouliční světlo tehdy neexistovalo a řetězy se natahovaly z bezpečnostních důvodů), hospoda se k jeho velkému údivu vyznačovala „úplným nedostatkem čpavého tabákového dýmu“ (s tabákem se naši předkové seznámili teprve koncem 16. století), i cizí lidé si tykali (což platilo až do 15. století) a příjmení* po otci nebývalo obvykle dědičné.
Zpočátku bylo možno doptat se na obyvatele vesnic i měst podle jeho křestního (dnes tzv. osobního) jména. (Těmto jménům přiřadila u nás den v kalendáři římskokatolická církev v 11. století, a to podle vzoru starých Římanů, kteří již počátkem našeho letopočtu zapisovali do kalendáře údaje o popravených křesťanech.) Ovšem jelikož lidí zejména ve městech přibývalo, brzy tato jména na jejich odlišení nestačila. Proto se adresa upřesňovala pomocí některého všeobecně známého souseda (vedle apatykáře), známé budovy (u kostela), barvy fasády (zde stojí za zmínku, že žlutou barvou svého času označoval kat dům spojený se zločinem či zločincem) a domovních znamení.
Ta se začala používat od 2. poloviny 14. století a na domy je umísťovali malíři a tzv. štítaři. Bývala dřevěná, kamenná, štuková, kovová, plastická nebo malovaná, většinou barevná, často doplněná psaným názvem. Některá byla odvozena třeba od povolání majitele domu a od zvířat, která bývala zpočátku „obyčejná“ jako jelen, kohout, orel, medvěd, páv apod. Protože však každý dům musel mít své nezaměnitelné znamení a ve větších městech bývalo domů víc než příslušníků pozemské fauny, začala se na nich objevovat zvířata neobvyklá až fantaskní. Některá se vyznačovala nepřirozenou barvou (modrá liška, červený orel), jiná byla výplodem fantazie umělců. Domovní znamení se zanášela do městských knih a o jejich případnou změnu bylo nutno žádat na radnici.
3. Ukázka z kapitoly „Panímámo zlatá, otvírejte vrata“
Na závěr léta se pořádaly na počest zakončení žní slavnosti zvané dožínky (obžínky, dožatá) a dočesná.
Průběh dožínek, při nichž se čeleď radovala na účet hospodáře a vítala období, v němž nebude hrozit hlad, byl v jednotlivých
krajích různý. Obvykle začínaly týden před skončením žní, kdy děvčata začala plést velký věnec z klasů obilí všeho druhu,
ozdobený ovocem a sladkostmi. S ním pak jedna ze žneček doprovázela poslední vůz vezoucí úrodu z pole, zatímco ostatní
nesly ověnčené hrábě. V průvodu chodívaly i „živé snopy“, což bývali většinou dva mládenci a dvě dívky, kteří měli na hlavě
věnec z obilí a na oblečení měli přišitá stébla; klasy těch, které kryly horní polovinu těla, směřovaly nahoru, zatímco klasy
stébel zdobících partie od pasu dolů mířily k zemi. Když vůz přijel k vratům, dívka nesoucí velký věnec (který se nechával
v hospodářství do Vánoc či do příštích žní) oslovila hospodyni slovy:
„Panímámo zlatá, otvírejte vrata,
neseme Vám věnec ze samého zlata!“
Následovalo vinšování zejména dlouhého zdraví, vůz vjel do dvora a „paní domu“ nabídla žencům a žnečkám
pohoštění, jehož součástí bývaly někde mílové buchty; ty byly tak velké, že se vešly dvě na jeden pekáč. Plnily se mákem,
tvarohem či švestkami a rozdávaly se jako výslužka.
Součástí slavnosti bylo kromě volby nejkrásnější a nejpracovitější žnečky, která dostala na hlavu věnec z klasů, také slavnostní předávání posledního svázaného snopu. Ten býval větší než ty ostatní, někde do něj byl svázán člověk nebo ho lidé nastrojili do ženských či mužských šatů, a za zvuků hudby a zpěvu ho odevzdali hospodáři. V některých místech bylo zvykem zanechat na poli svazek nepožnutých klasů, které se např. splétaly do copu, aby potěšily polní bytosti, a ty za to měly zajistit i na příští rok dobrou úrodu. Lidé kolem těchto svazků metali kozelce, kropili je vodou, kladli k nim chléb a sůl apod. Nakonec se všichni vydali do místní hospody na tancovačku, kterou obvykle zahajoval hospodář s panímámou. Velcí sedláci si najímali až dvacet ženců.
Dočesná byla oslavou zakončení sklizně chmele. Jejím symbolem byl šátkem zdobený velký věnec uvitý z chmele a květin, který byl
přivezen s posledním vozem naloženým chmelem. Česáči ho předali hospodyni a hospodáři popřáli:
„Bůh Vás při zdraví zachovej
pokoje Vám užíti dej!
Chmel je boží dar,
co k obživě Bůh nám dal.“
Poté byl věnec upevněn na vysokou tyč na dvoře a pod ním čekala na všechny slavnostní večeře, během níž hospodář vyplácel česáčům mzdu.
Ženci i česáči museli dostávat po celou dobu sklizně dobrou stravu, aby měli dostatek síly i dobrou náladu, nepomluvili hospodyni a příští rok se nechali ochotně znovu najmout. Naši předkové se těšívali i na vinobraní. Bývalo zvykem, že někde po 10. srpnu, někde později se ve vinařských oblastech tzv. zavíraly či zarážely hory, což znamenalo, že vinice s uzrávajícími hrozny byly dočasně uzavřeny a směl do nich vstupovat pouze majitel a hlídač, jemuž se na Moravě říkalo hotař. Ten míval přes rameno přehozenou koženou brašnu a vyzbrojen byl střelnou zbraní, dlouhým koženým bičem, sukovicí, malým rohem a píšťalkou, jíž odháněl především špačky. Kdo porušil zákaz vstupu do vinice, tomu hrozilo useknutí nohy, za utržení hroznů byl stanoven trest utětí ruky a v některých případech mohlo vše skončit i popravou. Do vinic mohli v tomto období vstupovat beztrestně pouze nemocní lidé a nastávající maminky, kteří (které) si mohli (mohly) za horkého dne utrhnout tři hrozny. Majitelé vinic chtěli mít víno nejvyšší kvality, a tak dbali na to, aby hrozny byly sklízeny co nejvíce zralé. Najímali si k tomu dělníky, do vozů plných kádí na hrozny zapřáhli vykartáčované a nazdobené koně, hospodář s hospodyní vstoupili do vinice a sklizeň zahájili tím, že uřízli několik tažňů s hrozny (tažeň neboli rývek je loňský šlahoun révy) a zavěsili je ke stropu lisovny, kde je nechali až do Vánoc. Vinobraní bývalo svátkem i pro děti, které během něj nemusely chodit do školy.
Vinaři mívali často ve sklepích zřízené skrýše, do nichž ukrývali víno před vrchností, vojáky a zloději. Zřídili je tak, že v některé z bočních stěn či v zadní stěně vyzdili prostor, a když do něj soudky s vínem uložili, stěnu nejen zazdili, ale navíc i očadili, aby nesvítila novotou. Vinaři dávali vinice často dcerám k svatbě jako věno.
Dne 11. listopadu se slavíval svátek sv. Martina. Svatomartinská posvícení (což je výraz odvozený nikoliv od slova „svítit“, ale „posvětit“ neboli vykropit svěcenou vodou), která se u nás konala prý již od 7. století, byla pověstná pečenými husami a mladým svatomartinským vínem. Lidé považovali jedenáctku za symbol přestoupení božího desatera, a tak den nesoucí hned dvě jedenáctky najednou brali jako stvořený pro radovánky. Chtěli se také posilnit před adventním půstem. Nemalou roli tu hrálo i to, že právě 11. listopadu končívala vinařům služba u velkých sedláků a oni považovali za své právo ochutnat mladé víno, aby zjistili, jak se úroda toho roku vydařila. V souvislosti s ukončením služby odcházeli lidé, kteří se nechávali najímat na zemědělské práce, zejména do Prahy. Zde se jim říkalo Martínkové a bylo o nich známo, že někteří si sice hledali nové zaměstnání, ale byli i takoví, kteří pátrali jen po zábavě.
V den svátku sv. Martina začínaly přástky, které obvykle trvaly až do masopustu. Spočívaly v tom, že se děvčata po večerech scházela i se svými kolovrátky a se lnem ve velké světnici některého stavení, aby tu pospolu předla len. Ta, která napředla nejvíce, bývala zvolena „královnou“ dlouhé noci a „král“, jehož si vybrala, pro ni musel zhotovit vrkoč. Šlo o pečenou dobrotu připomínající homoli cukru: na kulaté, barevným papírem vyzdobené prkénko se položil první, největší upečený věnec, do nějž byly zasunuty špejle, na které se napíchl další, o něco menší věnec. Nejmenší, obvykle šestý věnec, byl zdoben rozmarýnou a různobarevnými fáborky. Za peníze, které si dívky vydělaly za přízi zhotovenou nad stanovený limit, si nakonec uspořádaly hostinu, na niž měli přístup pouze jejich mládenci. Zábavou spojenou s užitečnou prací bývalo draní peří. Při něm se ručně odtrhávaly „prapory“ (to jsou ty hebké části) husího či kachního peří od ostnu (špičatá část ptačích per, jíž se dříve psávalo), aby v sypkách (látkových obalech) nebodaly spáče. Ženy nechávaly peří obvykle v lednu několik dní u kamen v proutěných koších proschnout, a pak se scházely postupně odpoledne a večer v různých domech, vyprávěly si či zpívaly a občas si o přestávce pochutnaly na dobrotách, které hostitelka připravila. Jediné, co nesměly, bylo kýchat či způsobit průvan, protože by sfoukly oddělené „prapory“ ze stolu. Sedrané peří se ukládalo do mísy a pak do ušitých sypků. Protože se při těchto společných setkáních mládež seznamovala, snažila se římskokatolická církev dračky zakázat a hrozila, že za jejich přípravu bude pachatel den a noc sedět v kládě; nanejvýše ale dosáhla toho, že se nedralo o církevních svátcích a v době půstu.