Novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková

O chod domu svobodného Karla Čapka se starala kuchařka a panská. Kuchyni vládla Helena Šunková, která tu našla dobré zaměstnání, protože Karel Čapek jídal skromně a nejraději měl „obyčejná“ jídla*.

K snídani si dával dva loupáky a kávu bez kofeinu se šlehačkou, ve 13 hodin jídal „prostá, často venkovská jídla“, pak si dal kávu bez kofeinu a malý zákusek. Večeři, která se podávala po 22. hodině, když se vrátil z redakce, zapíjel půl litrem piva. Pokud však přišel na oběd či večeři pan prezident, vařila se obvykle svíčková.
Čapkova první panská se jmenovala Božena Kadlecová, a když se měla vdávat, vystřídala ji v březnu 1931 její kamarádka Alžběta Venhodová (budoucí paní Motlová). Ta v případě potřeby i vařila, mj. zachránila slavnou Dášeňku před utopením v bazénku a pomáhala při jejím fotografování pro dodnes oblíbenou knížku Karla Čapka.
Karel Čapek má hrob 12-47 na Vyšehradě, i když si prý přál být pohřben s Olgou na Strži.
Proti jeho uložení na tomto pražském hřbitově protestovala vyšehradská kapitula, neboť se neoženil v kostele; nakonec mu ale bylo nesplnění této podmínky prominuto.
Jeho hrob, který navrhl Josef, dostal podobu božích muk zřizovaných v Čechách v místech neštěstí; v tomto případě mělo jít o symbol muk v pomnichovské době, kdy Karel zemřel. Místo obrázku některého svatého je na náhrobku státní znak prvorepublikové Československé republiky (tedy vč. symbolu Podkarpatské Ukrajiny, která tehdy patřila k Československu) a na hrobě je zapuštěna malá miska na vodu, aby – jak si Karel přál – mohli na místo jeho posledního odpočinku chodit pít ptáci (což viděl na rakouských horských hřbitovech).
Protože Olga Scheinpflugová chtěla být pohřbena vedle svého manžela a před 2. světovou válkou byl Vyšehradský hřbitov určen pouze pro katolíky, opustila protestantskou víru a přestoupila na katolictví; netušila, že po válce nebude příslušnost k určité církvi pro pohřbení rozhodující.
Na Vyšehradském hřbitově má symbolický hrob 8-27 také Josef Čapek, i když tu pochopitelně není pochován. Na dolní části náhrobku jeho tchána, nakladatele Jaroslava Pospíšila, je napsáno: „Zde by odpočíval Josef Čapek“ a „hrob v dáli“.

2. Ukázka z kapitoly „Vlaky milující ANTONÍN DVOŘÁK“

Zpočátku bydlel Antonín Dvořák v Praze po podnájmech. Nejprve mu ho poskytla sestřenice Marie Plívová v dnes přestavěném domě čp. 238/3 v Husově ulici, pak s několika přestávkami žil asi třináct let u tety (otcovy nejmladší sestry) Josefy Duškové v (dnes rovněž přestavěném) domě čp. 558/29 na Karlově náměstí a asi rok či dva žil v podnájmu s přítelem a kolegou z orchestru Mořicem Angerem a dalšími pěti mladíky na Senovážném náměstí čp. 982/20 (v dnes zbořeném domě).
O děvčata se nemluvný mladík nezajímal – ovšem jen do chvíle, než v Prozatímním divadle poznal roku 1865 půvabnou šestnáctiletou Josefínu Čermákovou, jednu z pěti dcer pražského zlatníka, jejíž mladší sestry vyučoval. Zamiloval se do ní, byl si jist, že bez ní nedokáže žít, ale ona prý měla mnoho jiných ctitelů a chudý „obyčejný“ muzikant jí nijak neimponoval, neboť čekala na lepší partii. Vyšlo jí to: roku 1877 se provdala za Václava hraběte Kounice (Dvořák jim prý byl na svatbě) a odešla od divadla. Dvořák se s jejím sňatkem vyrovnával velmi těžce, zřejmě ji nikdy nepřestal milovat a svoji bolest nad tím, že s ní nemůže žít, údajně zhudebnil v „Rusalce“. První tóny opery mu prý zazněly v hlavě u lesního jezírka ležícího nedaleko zámečku ve Vysoké u Příbrami, kam na ni chodíval vzpomínat. (Když se za svého pobytu v Americe roku 1895 dozvěděl, že těžce onemocněla, vrátil se domů, aby se s ní rozloučil; Josefína zemřela měsíc po jeho návratu.)
Možná neměl sílu hledat novou lásku, možná nevěřil, že by ji ještě někdy našel, možná mu stačilo, že bude moci být milované Josefíně nablízku alespoň jako švagr. Ať tak či onak, nakonec se oženil s její o šest let mladší sestrou Annou (1854—1931), kterou také vyučoval hře na klavír. Když se brali 17. listopadu roku 1873 v kostele sv. Petra na Poříčí v Petrské ulici, bylo mu 32 let; nevěsta ještě nebyla podle tehdejších zákonů se svými pouhými devatenácti lety plnoletá, a navíc byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Otec, uražený dceřiným „pádem“, ji potrestal tím, že jí nedal žádné věno, takže přátelé novomanželů vybrali mezi sebou asi 250 zlatých, aby měli pro začátek z čeho žít; předal jim je hudební skladatel Karel Bendl. Navzdory tomu patřil tento sňatek k tomu nejlepšímu, co Dvořáka v životě potkalo. Anna se totiž - byť byla „náhradnicí“ - osvědčila jako dobrá a věrná žena, která mu byla oporou a snášela s ním bez reptání dobré i zlé, což mj. zahrnovalo počáteční chudobu i jeho pochybnosti o vlastní práci.
Málomluvný Dvořák večer brzy usínal a ráno brzy vstával; v Praze v pět hodin, na Vysoké, letním rodinném sídle, ještě o hodinu dříve. Pak se vydával na první ze tří každodenních procházek, během nichž v duchu (tedy bez klavíru) skládal, prsty pravé ruky si přehrával melodie na hrudi jako na pomyslné klávesnici a po návratu si vše „jen“ přepsal na notový papír. Poměrně hodně kouřil, ale doma směl kouřit jen cigarety (které neměl rád) a viržinka, protože podle paní Anny tyto „trubičky“ páchly méně než dýmky. Dobrovolně prý celé rodině čistil boty, denně cvičil (nejprve se židlí, kterou držel za nohu a předpažoval s ní, později s činkami) a v jídle byl skromný; miloval polévky a z nich zejména bramboračku a rád si pochutnával na švestkových knedlících, čočce s uzeným či celerovém salátu. Vyžadoval přesnost – ať se to týkalo vstávání či uléhání, nebo jídla; obědvat se muselo úderem dvanácté a večeřet přesně v devatenáct hodin. Kromě hudby měl tři záliby: karty, které hrával s manželkou, chov holubů a vlaky.

Od roku 2004 byla pamětní deska i na kostele sv. Vojtěcha, v němž A. Dvořák působil jako varhaník v letech 1874 až 1877, ale v době psaní knihy byla odstraněna.
Dvořákova ulice v Dolních Chabrech připomíná místního kronikáře.

3. Ukázka z kapitoly „Krupařský synek KAREL HYNEK MÁCHA“

Výstředník s bičíkem? Nihilista?
Podle svědectví řady lidí, kteří K. H. Máchu znali, nosil vousy, měl 175 cm vysokou atletickou postavu, snědou pleť, jiskrné tmavě modré oči, černé vlasy a – jak již víme – křivý nos. Postupně se propracoval zřejmě k záměrně zasmušilému, téměř mefistofelskému vzezření, které ještě zdůrazňoval výstředním oblečením.
Existuje řada jeho portrétů, ale dodnes není jasné, který je nejblíže pravdě. Za jeden z nejvěrohodnějších byl dlouho označován ten, jenž vznikl v jedné pražské litografické dílně podle kresby zhotovené na základě vzpomínek lidí, kteří Máchu osobně znali.
V současné době je však za něj považován ten, který na základě podkladů antropologa E. Vlčka zhotovil sochař M. Knobloch.
Krejčí Jan Kaška (který s ním hrával ochotnicky divadlo u Kajetánů) vzpomínal, že Mácha navzdory „panující módě nosil vždycky černou vestu až nahoru zapnutou, černý šátek na krku beze všech límců, modrý frak se žlutými knoflíky a světlošedivé pantalony“ (tj. dlouhé kalhoty, které přišly do módy za francouzské revoluce v 18. století a název dostaly podle Pantalona, komické figury staré italské komedie). Roku 1834 si u Kašky nechal ušít na cestu do Itálie plášť ze světle šedého sukna, který měl nejen červenou podšívku, ale i červený límec a zlaté knoflíky (snad si ho nechal zhotovit podle svého oblíbence lorda Byrona nebo podle karbonářů, příslušníků tajných organizací, s nimiž sympatizoval). Jeho cíp si prý přehazoval nonšalantně přes rameno a nosil k němu – kromě vysokých jezdeckých bot s ostruhami a jezdeckého bičíku - červenou čapku s českým lvem vyšitým stříbrnou nití a na straně vyzdobenou zlatým drakem.
Mnohé nasvědčuje tomu, že se Mácha cílevědomě zviditelňoval a zároveň vyčleňoval. Boleslav Jablonský (1813—1881) na něj vzpomínal slovy: „Potkal jsem ho jednou v tuhé zimě na ulici v bělavém plášti oficírského kroje s červenou podšívkou a v bílých letních pantoflích,“ a J. Arbes hovořil o tom, že Mácha byl „člověk neobyčejný – povaha hluboká, cituplná, nepřístupná – samotář, nespokojenec, ba rozervanec.“ Karel Sabina ho charakterizoval jako velepodivnou povahu, zatímco podle K. J. Erbena to byl „zpola šílenec“.
Mácha byl ovšem výjimečný nejen svým vzhledem a způsobem oblékání, ale i tím, že k jeho oblíbeným tématům patřil smutek nad odcházejícím mládím(!), věčný bol, hrob a smrt.
Ponurosti je plný také „Máj“ – počínaje vlastním tématem a konče pocity jeho protagonistů; nic na tom nemění fakt, že ho odborníci považují za významný zlom v historii české literatury a Máchu označují za „mága metafory“. Metafory jsou skutečně krásné, ale jinak toto dílo rozhodně není radostnou oslavou lásky, za niž bývá někdy jaksi automaticky vydáváno či považováno; to rychle zjistí každý, kdo si přečte víc než několik úvodních řádek. (Proto není snadné přijít na to, proč se autor „Máje“ stal neoficiálním patronem zamilovaných, na něž jeho socha „čeká“ téměř sto let na Petříně.)
Mácha si stěžoval, že je rozčarován, zklamán přetvářkou a necitelností světa i lidí. Těžko říci, do jaké míry šlo o účelovou pózu, s jejíž pomocí se chtěl zviditelnit, a jak velkou roli sehrál vliv tehdy módních balad. Nicméně mnohé nasvědčuje tomu, že se zřejmě skutečně cítil velmi často hluboce nešťastný. Nic na tom nezměnil fakt, že byl mladý, tělesně zdravý, pohledný, vysokoškolsky vzdělaný, že mu nikdo osobně neubližoval natolik, aby musel vidět svět a lidi jen černě a že nezažil ani žádné neštěstí, které by mu podrazilo nohy. Rodiče se dřeli, aby mohl vystudovat, s bratrem měl zřejmě dobrý vztah, našel si řadu přátel, dívek mohl mít na každém prstě deset – ale jemu to nestačilo. Minimálně jeden psycholog je přesvědčen, že v jistém smyslu byla předčasná smrt K. H. Máchy vysvobozením, neboť život by byl pro něj i pro jeho blízké peklem a on by ho možná dříve či později ukončil sebevraždou.
Možná však to prý byl namyšlený sebestředný pozér, který se cítil stále nedoceněný a nedostatečně obdivovaný, byť byl - podle svého názoru - výjimečný a ostatní lidé mu nesahali ani po kotníky.

4. Ukázka z kapitoly „Příliš pracující MIROSLAV TYRŠ“

Z učitele manželem
Ovdovělá paní Fügnerová sice chtěla splnit manželovo přání, aby dceru zapsala na soukromou školu, ale neměla dostatek peněz, a tak využila Tyršovu nabídku, že bude Renátku (vzhledem k několikaletým pedagogickým zkušenostem u Bartelmusů) vyučovat sám. Dělal to rád: měl pocit, že tím ctí památku zemřelého kamaráda, a navíc si na Fügnerovy zvykl a považoval je za svoji rodinu, kterou nepřestal postrádat. Nikdy za výuku nepožadoval peníze; jako jediné ocenění přijal zlaté hodinky, které ovšem nosil nikoliv na zlatém řetízku, jak bývalo běžné, nýbrž na obyčejné šňůrce.
Dalo by se čekat, že se paní Fügnerová coby Tyršova vrstevnice (byla o dva roky mladší než on) za tohoto rodinného přítele časem provdá, aby po dceřině svatbě nezůstala sama. Jenže v té době to v jejím postavení prakticky nepřipadalo v úvahu: vdova po takové osobnosti byla podle tehdejších měřítek v jistém smyslu národním majetkem a novým sňatkem by v očích většiny národa znevážila památku svého manžela.
Renátka coby dcera ovšem takové omezení neměla. Pravda – nejdříve pro ni byl Tyrš pouze ten pán s knírkem neobvykle kombinovaným s kozí bradkou, ale postupně se stal jedním z častých příjemných hostů salonu Fügnerových, pak nejzajímavějším mužem z celé společnosti, která se u nich scházela – a nakonec milovaným mužem. To ovšem dlouho věděl pouze její deníček.
Tyrš ji považoval za inteligentní a zvídavé děvče, které mu bylo dlouho drahé především proto, že bylo Fügnerovou dcerou. První změna v jeho postoji k ní nastala v létě roku 1869, kdy se cítil velmi unavený, a tak si udělal malý výlet do Merkovky, výletního místa u osady Lužná-Lišany, kde s matkou trávila léto. Chtěl jí pogratulovat k jejím patnáctým narozeninám a těch pár hodin, které s Fügnerovic dámami strávil, bylo pro něj vzpruhou; navíc si uvědomil, že Renátka (jíž ještě stále onikal) už není malou holčičkou.
K této myšlence se začal vracet stále častěji v době, kdy ho začaly kromě únavy trápit podivné bolesti, nechuť k jídlu a nervozita a zhoršila se jeho nespavost (běžně spal asi čtyři hodiny). Lékař mu poradil pobyt na klidném venkově a dlouhé procházky v přiměřeném tempu a Tyrš poslechl. Tehdy měl dost času vzpomínat na tu dívku s velkýma zamyšlenýma očima, uvědomil si, že je pro něj blízkým člověkem, k němuž má důvěru, a dospěl až k toužebnému přání, aby se k ní mohl denně vracet. Potíž byla v tom, že neměl odvahu se jí k tomu přiznat. Jednak se obával, aby nebyl podezírán z toho, „jako bych ji chtěl mít za to, že jsem ji vychoval“, jednak si byl vědom toho, že je mezi nimi dvaadvacetiletý věkový rozdíl. Navíc si uvědomoval, že zejména po psychické stránce není zcela zdráv: mnoho věcí se ho dotýkalo více, než si zasloužily, a měl stále velký strach z toho, že se nedožije vysokého věku. Jen málokdo z jeho přátel a známých měl tušení, že ten štíhlý, vzpřímeně chodící a zdánlivě vyrovnaný muž se musí potýkat s takovýmto trápením.

Stanislava Jarolímková