| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Salon Podolské a figurína pro paní prezidentovou“
2. Ukázka z kapitoly „Šimsovo sanatorium a skautská krabička“
3. Ukázka z kapitoly „Pražská prvenství“
1. Ukázka z kapitoly „Salon Podolské a figurína pro paní prezidentovou“
S trochou nadsázky lze říci, že za vznik tohoto nejprestižnějšího prvorepublikového krejčovského salonu mohla
facka. Tu dostala od své šéfové Johanna – po domácku Hana – Vošahlíková (1880-1972), vyučená
švadlena, pracující v krejčovství v Celetné ulici. Možná kdyby její tatínek, český architekt, nezemřel ve
svých 44 letech na tuberkulózu, a kdyby i ona (stejně jako její bratři) mohla studovat, živila by se jinak.
Jenže na studia pro ni mamince již nezbyly peníze a tak šla do učení. Ovšem to „ruční pokárání“
ji tak rozzlobilo, že se rozhodla osamostatnit.
Zpočátku pracovala opět jako švadlena, aby pomohla matce živit rodinu, ale pak jí život změnilo osudové setkání
ve Stromovce. Tam poznala akademického malíře a bohatého polského šlechtice Viktora Podolského, provdala se za
něj, měla s ním dva syny a roku 1908 si díky němu mohla splnit svůj velký sen: založila Salon U pěti králů.
Ten nabízel své služby nejprve ve dva roky staré novostavbě na nároží ulice Vyšehradská a Na Hrobci, kde pro
H. Podolskou pracovaly pouze dvě švadleny. Ovšem netrvalo dlouho a salon se stěhoval do centra: nejprve do
domu na rohu Jungmannovy a Vodičkovy ulice a r. 1915 do paláce Lucerna mezi Vodičkovou a Štěpánskou ulicí;
rodina tu totiž tehdy již rok bydlela v luxusním bytě ve 4. patře. Manžel Viktor Podolski zanechal zaměstnání
a začal pracovat v ateliéru své ženy, který se brzy rozrostl o další místnosti. V salonu byli zaměstnáni i
oba synové s manželkami. Hana Podolská připojila k firmě vlastní kožešnictví a kloboučnickou dílnu.
Firma prosperovala – a nebylo divu. Paní šéfová vsadila zaprvé na precizní práci a zadruhé na propagaci.
Vydávala vlastní časopis a angažovala profesionální manekýnky, které předváděly modely nejprve v Hašlerově
kabaretu*, později v divadle Komedie a také ve Velkém sále Lucerny.
Její šaty však představovaly také na stránkách módních časopisů mj. i známé osobnosti tehdejšího veřejného
života jako operní pěvkyně Jarmila Novotná či automobilová závodnice Eliška Junková. Při propagaci firmy
pomáhali H. Podolské fotografové František Drtikol a František Vobecký.
„Nenápadná“ reklama její firmy se minimálně dvakrát mihla například v pamětnickém filmu „Rukavička“.
Zájem o „Podolskou“ ze strany zákaznic byl tak velký, že mnohdy trvalo půl roku, než na ně přišla
řada. Šily u ní dámy jako Adina Mandlová (ta nosila její šaty ve slavném filmu „Kristián“),
Lída Baarová, Hana Vítová, Antonie Nedošínská, Růžena Nasková, Růžena Šlemrová, Olga Scheinpflugová,
Jarmila Kronbauerová i Marie Baťová, manželka Tomáše Bati, a Hana Benešová, manželka druhého československého prezidenta.
Po 2. světové válce se k nim přiřadila Marta Gottwaldová, manželka prvního „dělnického“ prezidenta,
kvůli níž bylo nutno nechat vyrobit krejčovskou pannu s rozměry odpovídajícími postavě této velmi korpulentní
paní. Nechala si tu ušít minimálně jeden kostým, přičemž požadovala, aby byl do poslední nitky stejný jako ten,
který salon šil pro paní Hanu Benešovou.
Marta Gottwaldová sice nemohla zabránit tomu, aby salon Podolské byl 5. března roku 1948 znárodněn a přeměněn
na podnik Oděvní služba Eva, ale zařídila, aby v něm paní Hana mohla nadále pracovat – i když pouze jako
řadová pracovnice. Roku 1954 však i tato „výsada“ skončila, což Hana Podolská nesla velmi těžce.
Roli v tom hrál jistě fakt, že její osobní život nebyl příliš radostný.
Manžel zemřel v roce 1926 na honu, když ho zasáhl šofér neopatrně čistící zbraň, a starší syn Miloš roku 1935
ochrnul a krátce na to podlehl otravě krve. Mladší Viktor byl po únorových událostech zatčen, údajně díky
přímluvě Marty Gottwaldové byl sice propuštěn, ale roku 1948 pro jistotu emigroval; s matkou se již nikdy nesetkal.
Hana Podolská zemřela 15. února roku 1972 ve věku dvaadevadesáti let. Všechen svůj majetek odkázala pečovatelce,
která se o ni před smrtí starala. Její znárodněný salon fungoval pod názvem Oděvní služba Eva ještě dalších
devatenáct let a zanikl v roce 1991.
2. Ukázka z kapitoly „Šimsovo sanatorium a skautská krabička“
Když věhlasný psychiatr a zarytý nepřítel alkoholu MUDr. Jan Šimsa kupoval počátkem 20. století pozemky za
tehdejšími hranicemi Prahy, v Krči, měl o jejich využití jasno. Byl rozhodnut nechat na nich vybudovat
sanatorium zaměřené jednak na léčbu vnitřních nemocí, některých nervových chorob a chorob pohybového ústrojí,
jednak na celkové posílení organizmu.
Záměr se mu prý beze zbytku podařil a Šimsovo sanatorium patřilo ve své době k nejlepším zařízením svého druhu.
Celý areál byl obklopen zelení a pracovali tu nejlepší lékaři, kteří měli k dispozici nejmodernější zdravotnické
vybavení. Preferována byla léčba fyzikální, a protože byl důraz kladen na pohyb, byly tu zřízeny letní i zimní
plovárna s tělocvičnami a hřiště. Součástí terapie byla dieta tvořená zejména lehkou rostlinnou a mléčnou
stravou, jejíž přípravu zajišťovala odborně vedená kuchyně.
Zařízení interiérů zahrnovalo ústřední topení, rozvod teplé i studené vody a elektrické osvětlení – což v
té době ještě nebylo zdaleka běžné. Klienti měli možnost navštěvovat čítárnu, hernu, hudební salon, kulečník,
kuželníky, skleníky apod.
Za 1. světové války musel bohužel MUDr. J. Šimsa své sanatorium uzavřít. Nakonec ho zakoupil Spolek pro ochranu
matek a dětí v Praze VII., který v něm roku 1922 otevřel nemocnici a útulek s tímto zaměřením. Ústav, při němž
bývala i půlroční škola specializovaná na výchovu ošetřovatelek, se po 2. světové válce přejmenoval na Kojenecký
ústav, který je dnes součástí Thomayerovy nemocnice s adresou Sulická 120, Praha 4-Krč.
Na závěr ještě přidejme jednu úsměvnou zajímavost. Týká se faktu, že MUDr. Jan Šimsa se stal duchovním otcem
skautské krabičky poslední záchrany Jaroslava Foglara. Roku 1928 totiž v listopadovém čísle časopisu
„Vůdce“ sepsal, co by měl mít každý skaut vydávající se do přírody s sebou: podle něj si měl
zabalit sirky, 2 metry provázku, šitíčko, špendlíky, peníze, poštovní známku, křídu na značkování, 2 g prášku
proti bolestem a obvaz. K této radě si J. Foglar připsal poznámku: „do plechové škatulky“.
3. Ukázka z kapitoly „Pražská prvenství“
První vojenské letiště* na území Prahy bylo zřízeno na přelomu léta a podzimu roku 1918 ve Vysočanech, přibližně v místech dn. autobusových garáží Klíčov. Druhé vzniklo v listopadu roku 1918 ve Kbelích, protože zde byla „únosná“ půda, rovinka málem jako stůl, a navíc Kbely nebyly příliš daleko od centra města. V jihozápadní části zdejšího vojenského letiště vzniklo první civilní letiště na území dn. Prahy. Práce na jeho vybudování začaly 1. března roku 1920 a do čtyř dnů tu vyrostla první provizorní stavba. V rámci terénních úprav letištní plochy nechalo velitelství označit „střed terrainu pro přistání s kruhem 50 metrů v průměru“, v němž byl „umístěn směrem severojižním nápis PRAHA z písmen deset metrů vysokých.“ Kruh i písmena byly vysypány bílým pískem, takže je prý mohli piloti vidět zřetelně i z výšky dva tisíce metrů; nápis byl nejlépe čitelný od západu. První letadlo s civilním posláním, jehož úkolem bylo zpočátku dopravovat poštovní zásilky, odtud startovalo 5. října 1920. Postupně přibyli i pasažéři, jimž cesta ze Kbel do Paříže trvala tehdy 7 hodin a do polské metropole 3 hodiny. Díky své vzletové a přistávací ploše tvořící elipsu o délce 1 350 metrů a šířce 730 metrů se kbelské letiště stalo jedním z největších v tehdejší Evropě.