| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Letná a (ne)uskutečněné plány“
2. Ukázka z kapitoly „Záchranná služba a nejen krytá nosítka“
3. Ukázka z kapitoly „Jednou až třemi větami“
1. Ukázka z kapitoly „Letná a (ne)uskutečněné plány“
V roce 1891 vstoupila do historie Letné technika. Došlo k tomu u příležitosti Všeobecné zemské výstavy
(viz „Výstaviště a miliontý návštěvník“), kdy se po letenské stráni začala dne 30. května roku
1891 – prozatím zkušebně, a proto za dohledu policie - šplhat lanovka*.
Veřejnosti začala sloužit o den později, přišla na 56 000 zlatých a o necelé dva měsíce předběhla lanovku
petřínskou. Dolní stanice byla u dn. Štefánikova mostu, resp. u vjezdu do dn. Letenského tunelu, trať dlouhá
109 metrů vedla (při pohledu od řeky) vzhůru šikmo vlevo a končila u Letenského zámečku (viz pasáž „Letná
a nejen slavný kolotoč“).
Původně měla být jednokolejná s výhybkou uprostřed, ale nakonec zvítězila dvoukolejná varianta s rozchodem kolejí
1 metr a se středovou ozubicí sloužící k brzdění. Trasa měla maximální sklon 370 ‰ a překonávala výškový rozdíl
38,3 metru. Lanovka pracovala na vodní pohon: znamenalo to, že vozy byly spojeny lanem vedeným přes kladku
umístěnou v prostoru horní stanice a každý vůz měl vlastní nádrž. Do ní se v horní stanici napustilo čtyři
až pět krychlových metrů vody, takže vůz byl těžší a vytáhl lehčího „kolegu“, který čekal pod kopcem
s prázdnou nádrží. Dole se totiž voda vypouštěla. Jízda trvala necelé dvě minuty a do jednoho vozu se vešlo 24
sedících a 16 stojících pasažérů. Elektrifikace se letenská lanovka dočkala roku 1903.
Její provoz byl pro nedostatek pracovních sil pozastaven v roce 1915 či 1916 a úřední zrušení přinesl rok 1922.
Od roku 1926, po dvouleté výstavbě, byly na drážním tělese zdejší lanovky uvedeny do provozu pohyblivé
dřevěné kryté schody. Obíhaly rychlostí asi 1,2 metru za sekundu (tedy rychlostí pěší chůze) a tvořil je
pružný pás z článků, ovíjející se kolem dvou válců, z nichž jeden byl umístěn na letenském kopci a druhý pod ním.
Tento svérázný dopravní prostředek provozovaný soukromníkem, za jehož použití se platilo, jezdil jen do
27. srpna 1937, protože jeho technický stav již delší dobu vzbuzoval znepokojení. Navíc byl ztrátový,
neboť ho využívali především fanoušci Sparty a Slavie mířící na některý ze zápasů svého oblíbeného klubu;
oba totiž svého času hrály na Letné (viz „Fotbalová hřiště S + S a stěhování“). Schody si
„zahrály“ ve slavném pamětnickém filmu „Muži v offsidu“, a to jim zajistilo
nesmrtelnost. Kdo je používal, mohl při troše pozornosti sledovat během jízdy divoké králíky usazené
na letenské stráni v dosti hojném počtu.
Zbytky technického zařízení lanovky a pohyblivých schodů zanikly při stavbě Letenského tunelu v
letech 1949—1951.
2. Ukázka z kapitoly „Záchranná služba a nejen krytá nosítka“
V roce 1890 k nim přibyly první kočáry tažené koňmi (poslední povoz tohoto druhu byl dán do výslužby
roku 1923 či 1924), a první automobil jim byl přidělen v roce 1910. Jednalo se o vůz firmy Laurin & Klement,
který darovala Pražská městská pojišťovna.
V roce 1928 se těchto sanitek prohánělo pražskými ulicemi již patnáct. Jedna z nich byla vyčleněna pro převoz
neinfekčních nemocných z venkova do Prahy, ovšem za tuto službu si musel pacient zaplatit obě cesty; taxa
prý byla 4 koruny za jeden kilometr.
V roce 1921 se v rámci rozšiřování služeb dostalo i na převoz opilců a „zbůjníků“, pro jejichž
transport bývala používána košatina umístěná na dvoukoláku. Pokud byli násoskové v hlubokém bezvědomí,
skončili v nemocnici, byli-li však probuditelní, čekala je separace policejní strážnice. Košatina prý
přepravovala i lidi, kteří byli nalezeni na pražských ulicích mrtví.
Součástí vozového parku byl také sanitní motocykl, určený pro převoz pacientů na kratší vzdálenosti.
Zvukový signál – fanfárovou trubku - směli pražští záchranáři používat díky povolení Ministerstva
vnitra od 1. ledna roku 1924, poté, co se jejich Sbor stal tzv. obecní službou.
Zatímco v roce 1891 poskytli pražští záchranáři pomoc více než dvěma tisícům pacientů, v roce 1900 převezl
a ošetřil tým tvořený třemi lékaři a pěti pomocníky přes sedm tisíc lidí. Někdy kolem roku 1910 zaměstnávala
pražská obec u „záchranky“ sedm lékařů, jednoho medika, osm zřízenců, sedm šoférů a dva myče.
Obvazový materiál poskytoval Červený kříž.
V roce 1929 byla zřízena první filiálka sboru ve Vršovicích.
3. Ukázka z kapitoly „Jednou až třemi větami“