| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „VORAŘI“
2. Ukázka z kapitoly „MLYNÁŘI“
3. Ukázka z kapitoly „CO JEŠTĚ STOJÍ ZA ZMÍNKU“
Hlavním úkolem vorařů bylo dopravovat po vodě zejména z výše položených oblastí Českého království dřevo do nížin, kde mělo sloužit především jako stavební materiál*.
První prokázaná informace o vorech na českých řekách pochází z roku 1316. Plavení se postupně šířilo na další splavné řeky, k nimž kromě Vltavy patřila Malše, Lužnice, Nežárka, Otava, Sázava, Berounka, Divoká Orlice, Tichá Orlice, Labe a Plánice. Na některých nesplavných částech říčních toků bývaly kvůli splavnosti budovány za Karla IV. od roku 1366 jezy s propustmi pro vory, jejichž rozměry stanovilo císařské nařízení.
Doprava po vodě* tekoucí samospádem měla dvě výhody:
Vory obsluhovali lidé žijící povětšinou podél řek, kteří tuto „mokrou“ profesi dědili obvykle z generace na generaci.
Při stavbě vorů postupovali voraři tak, že v zimních měsících zbavili vyhlédnuté kmeny větví a kůry, dopravili je na vaziště, a zde je nechali uložené (podle počasí) do konce března, kdy je skutáleli do vody a asi během tří dní je začali svazovat*.
Nejprve z nich svazovali vory neboli tabule, z nichž nakonec sestavili „had“ zvaný pramen či štráf*. Ten býval dlouhý 150 i více metrů a široký 5–6 m, přičemž každý pramen se skládal nejčastěji ze šesti či deseti vorů.
Těmto „vodním mistrům“ se původně říkalo plavci, šífaři a prameňáci, ale v polovině 19. století se vžil název voraři, i když je vlastně – jak jsme si ukázali – nepřesný.
Za zmínku stojí, že na prvním voru pramene mívali voraři ohniště, protože plavba trvala i několik týdnů a oni během té doby samozřejmě mívali i v poledne chuť na teplé jídlo. Ohniště připravovali z drnů otočených trávou nahoru a hlínou dolů (aby se oheň „neprokousával“ snadno a často ke kmenům). Nicméně když po delší době přece jen hrozilo, že klády budou ohroženy, vyřešili to voraři snadno tím, že jeden z nich vystoupil na břeh a narýpal nové drny.
Voraři přespávali v plaveckých hospodách, kde také večeřívali; v noci pluli jen když to bylo nezbytné.
Vory mívaly i brzdu zvanou šrek: většinou byla umístěna na třetím voru, ale u dlouhých pramenů bývala i na zadáku. Fungovala tak, že se mezi kmeny zarazila palicí silná kláda tak, až se zabořila do dna: tímto způsobem bylo skutečně možno zastavit celý pramen.
Každý pramen musel mít muže zvaného vrátný (což byl vlastně lodní kapitán), který plavbu řídil, a proto musel skládat zkoušky, při nichž prokázal, že zná dokonale úsek řeky*, kde se plavil; někdy totiž bývaly pod vodou zrádné kameny, jinde mohly způsobit škodu proudy apod.
Voraři nenosili pracovní stejnokroje, ale každý si oblékal „civilní“ šaty – kabát, cajkové neboli pevné bavlněné kalhoty a pokrývku hlavy. Z filmových dokumentárních záběrů je zřejmé, že voraři mívali během plavby většinou nohy mokré až po kolena, takže v chladných obdobích roku (plavívali se do doby, než teploty klesly pod minus šest stupňů) jim na ně musela být zima. Proto nosívali boty končící pod koleny, které si důkladně promazávali špekem, sloužícím jako izolace proti vodě. V teplých částech roku pluli bosi či v trepkách.
Mnohá parta prý dokázala za sezonu odjezdit až padesát plaveb, bez ohledu na to, zda bylo vedro, deštivo či větrno.
2. Ukázka z kapitoly „MLYNÁŘI“
Až do 15. století mleli naši předkové zrní ručně pomocí dvou kamenů, ale byla to práce velmi namáhavá a zdlouhavá, zvláště když měla být výsledkem jemná mouka. Proto se stal vítaným pomocníkem žernov, což byl rotační kamenný mlýnek.
Tvořily ho dva kruhové kameny, spodní ležák a horní pohyblivý běhák, které měly uprostřed otvor, jímž procházela osa a do nějž se přisypávalo zrní. Žernov se rozpohyboval pomocí rukojeti, mletí bylo méně namáhavé a trvalo výrazně kratší dobu.
Obrovský pokrok představovaly mlýny, tvořené složitým dřevěným soukolím, která se uváděla do pohybu nejprve tažnou silou zvířat (zapřahali se do nich osli, voli či koně), ale vyšší výkony dosahovaly ty, které rozpohybovala proudící voda nebo dující vítr. Přibývalo jich zároveň s tím, jak se zvyšovaly výnosy polí, takže dosavadní způsoby mletí obilí nestačily.
První vodní mlýny, které se u nás objevovaly od 12. století, zakládaly především kláštery, aby zajistily mouku pro své obyvatele. Byly pochopitelně nesporně výkonnější než žernov: zatímco na žernovu bylo možno semlít denně asi 20 kg pšenice, v prvních jednoduchých vodních mlýnech to bylo za den asi 20–25 q, tedy stokrát více.
Protože vodní mlýny umožňovaly výnosné podnikání, začaly je ve 13. až 16. století stavět světské vrchnosti (králové a šlechtici*), obce (vesnice a města) a ve 14. století i zámožní soukromníci- měšťané**.
Všichni tito majitelé dávali mlýny do dočasného či dědičného nájmu vyučeným mlynářům, kteří platili nájemné. Postupně si však mlynáři stavěli vlastní mlýny, v nichž s týmem spolupracovníků vykonávali mlynářskou živnost.
Kdo se chtěl vyučit mlynářem, ten sloužíval ve mlýně od svých čtrnácti let jako učeň, a po tovaryšské zkoušce a získání výučního listu musel na zkušenou neboli vandroval po různých mlýnech. Zpočátku se prokazoval vandrovními listy a od roku 1827 vandrovní knížkou. Do těchto možno říci průkazů jim mlynář, který je načas přijal do svého mlýna, zapisoval, jaké práce u něj vykonávali a přidával i hodnocení; jeho zápis musel potvrdit vrchnostenský úřad.
Vodní mlýny se lišily umístěním, velikostí a mlecím vybavením, a my si pomocí ilustrací představíme alespoň dva typy: s horním náhonem a s dolním náhonem.
V obou případech platilo, že v přírodě se jen málokdy vyskytuje vodní proud, který by takovému mlýnu zcela vyhovoval. Ideální bývá nepříliš velká řeka s vhodně velkým spádem, ale většinou bývá proud buď příliš slabý, takže vodní kolo neroztočí a mlýn nemůže pracovat, nebo je příliš silný (například při povodních), a může mlýn poškodit.
Z tohoto důvodu mlynáři hloubili náhon (odbočku od řeky či potoka), a ten opatřili záklopkou (obvykle prknem), kterou mohla obsluha pomocí dlouhého bidla podle potřeby zasouvat či vysouvat. Díky tomu zregulovaná voda roztočila mlýnské kolo, jehož pohyb se přenášel přes složité zařízení k dvojici mlýnských kamenů – tedy ke spodnímu ležáku, který byl velký a nepohyblivý, a k běháku, jenž se nacházel nad ležákem a pohyboval se.
Podle velikosti mlýna, resp. podle počtu mlýnských kol (jichž bývalo u nás od jednoho do deseti) se mlýny členily na velkovodské (stály na velkých tocích), potoční (na potocích) a na žabaře (na potůčcích a strouhách).
Ve velkých vodních mlýnech pracoval mistr zvaný pan otec či pantáta velkovodský, který byl – dnešním jazykem řečeno – manažerem. Jeho nejvýznamnějším spolupracovníkem býval stárek (zkušený mlynář, jenž měl navíc na starosti obsluhu zákazníků i dohled nad mlynářskou chasou). Obvykle všichni zaměstnanci mlýna panu otci i stárkovi vykali. V mlýně pracoval také mládek (vyučený mlynář s praxí pracující za plat), tovaryš (vyučený mlynář pracující za nižší plat, stravu a ubytování) a prášek* či smetiprach. To byl učeň, který prozatím pouze vypomáhal při různých pracích v mlýně, v hospodářství i v domácnosti, a dostával týdenní kapesné, stravu a ubytování.
Na malých říčkách či potocích míval hlavní slovo otec potočník nebo malovodský, a na nejmenších „žabař na nebeském“.
Pracovní doba vodních mlýnů se samozřejmě přizpůsobovala počtu zákazníků (z nichž ten první v roce míval mletí zdarma). Běžné bývalo, že mlýn klapal od žní do zimy denně – s výjimkou nedělí a velkých církevních svátků – od pěti ráno dalších dvanáct i šestnáct hodin. Ovšem mlýny bývaly často vyřazeny z provozu, a to buď kvůli nedostatku či naopak nadbytku vody (tedy v období sucha, či při povodních a mrazech), nebo v případě, že se porouchaly. Většina součástek bývala totiž ze dřeva, takže jejich převody byly silně namáhány. Vodní mlýny bývaly v provozu obvykle pouze asi sto dnů v roce*, tedy třetinu kalendářního roku.
První větrný mlýn se u nás vztyčil roku 1277 na pražském kopci Petříně, dal ho postavit opat Strahovského klášter na zahradě, a podle kronikáře Václava Hájka z Libočan „ten mlajn dával dosti mauky všem obývajícím v témže klášteře“. I další mlýny tohoto druhu byly rozmísťovány na vyvýšených a tudíž větrných místech, k nimž patřila Moravská brána, severní podhůří Nízkého Jeseníku, Drahanská vysočina apod.
Větrné mlýny se dělily na tzv. německé a holandské, a na jejich chod dohlíželi většinou pouze pan otec a jeden člen jeho rodiny.
Ty první* bývaly čtyřboké dřevěné, spočívaly na silném sloupu, a aby plně využívaly proměnlivě vanoucí vítr, lidé celou stavbu nastavovali proti větru ručně nebo pomocí koně a oje (klády prostrčené v dolní části mlýna). Základ tohoto mlýna tvořil otočný kříž z masivních trámů, zasazených do pevného podloží.
Větrné mlýny holandského typu používané od konce 18. století byly kruhové a zděné, a otáčela se pouze jejich dřevěná střešní část s křídly.
3. Ukázka z kapitoly „CO JEŠTĚ STOJÍ ZA ZMÍNKU“
Je známo, že v roce 1881 postihl nedokončené pražské Národní divadlo požár. I když se často píše, že celé shořelo, podle historiků to není pravda. Vyhořel interiér, konkrétně kompletně hlediště i jeviště, včetně krovu, zřítily se i stropy, ale podle některých historiků to paradoxně divadlu prospělo, neboť původní budova měla mnoho stavebních nedostatků. Nová budova Národního divadla dokončená roku 1883 byla hezčí a pohodlnější, a hlavně se v ní rozzářilo 3 022 Edisonových žárovek. Národní listy tehdy napsaly: „jak příjemný jest v tom moři světel vzduch!“.
I když naši předkové chodívali v 19. století do divadel, na herečky se dívali s despektem neboli s opovržením. Odešla-li k divadlu dívka ze střední vrstvy, bývalo to pro rodiče obvykle velké zklamání, což platilo především pro menší města, kde se celá rodina dostala do klepů. Jednou z takovýchto „revolucionářek“ byla i Jindřiška zvaná Jetty, dcera Magdaleny Dobromily Rettigové. Měla nesporné nadání, rodiče jí najali učitele zpěvu, a roku 1834 získala angažmá v pražském Stavovském divadle, kde mj. vystoupila 14. září 1834 jako Lidunka v Tylově Fidlovačce. O pět let později začala sklízet úspěch i na operních jevištích ve Štýrském Hradci, ve Vídni a poté zejména v Mnichově. M. D. Rettigová se sice kvůli tomu musela jak v Rychnově nad Kněžnou, tak v Litomyšli, kam se přestěhovali, vyrovnávat s odsudky sousedů, ale mnohem více ji trápilo to, že dcera odešla navždy do ciziny.
Z doby kolem poloviny 19. století popsal život akrobatů spisovatel Jindřich Šimon Baar v knize Hanýžka a Martínek. Zmiňoval se o principálu Šmídovi, který v Klenčí hrával v zimě každou neděli a svátek v hospodě loutkové divadlo Pokud se sešlo německé publikum, musil hrát (byť nerad) německy, ale když viděl v hledišti české malé i velké diváky, zářil štěstím. „S Kašpárkem smál se zdravým, radostným smíchem, modlil se nábožně s poustevníkem, proklínal s čertem, až naskakovala posluchačům husí kůže, nadával s panem vrchním“. Diváci tleskali, a nevšímali si toho, když jim občas z neohoblovaných prken sloužících za sedadla projela šatem do kůže nějaká ta tříska. V létě se tu principál předváděl jako akrobat. V bílo-červeném trikotu přecházel nad hlavami diváků chůzi s tyčí (samozřejmě bez záchranné sítě) pod širým nebem na konopném laně nataženém mezi stromy či střechami. Pro zpestření simuloval hrozící pád, který k radosti publika rychle odvrátil.
Jeho žena Kristýnka přidala jízdu na koni i „rozpravu“ s koníkem. Říkala mu: „Poslouchej Valášku, ti páni a paní by rádi viděli, co všecko umíš. Ukážeš jim to?“ – na což koník kýval hlavou. „A nebudeš se jich stydět?“ – a valášek samozřejmě poslušně zatřepal hlavou. Pak kopýtkem přední pravé nohy bez chybičky „počítal“, aby odpověděl na její otázky, kolik je mu let, kolik má nohou, a jak daleko je z Klenčí do Prahy a do Domažlic. Tuto idylickou část vystoupení náhle přerušil výstřel z pistole, „diváci leknutím se přikrčili, valášek se svalil na zem, natáhl všecky čtyři nohy“. Po chviličce napětí však Kristýnka zvolala: „Valášku, hopsa! // Vezou sem fůru ovsa!“ – a on skutečně vyskočil. Následoval úlevný smích a principál Šmíd šel vybírat „dárky“ pro valáška v podobě ovsa či otýpek sena.