| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Císař a král Josef II. Habsbursko-lotrinský“
2. Ukázka z kapitoly „Císař a král František Josef I. Habsbursko-lotrinský“
1. Ukázka z kapitoly „Císař a král Josef II. Habsbursko-lotrinský“
*13. 3. 1741 – †20. 2. 1790; r. 1764 korunován římským králem, a r. 1765 římským císařem; od r. 1765
spoluvladařem své matky Marie Terezie; samostatně vládl v dědičných habsburských zemích od r. 1780; syn Marie Terezie
a Františka I. Štěpána Lotrinského
Málo šťastný chlapec i muž
Tento modrooký blonďáček, pokřtěný jmény Josef Benedikt August Johann Anton Michael Adam, přišel na svět jako
čtvrté dítě svých rodičů, ovšem jako první – a navíc velmi hezký – syn. Proto prý býval –
navzdory matčiným výchovným zásadám – rozmazlován. Podle některých historiků z něj vyrostl malý svéhlavý
tyran a egoista, ale dnešní psychologové by ho možná spíše označili za zásadové dítě, snažící se prosadit svoji
osobnost. Například když mu byly čtyři roky, odmítl prý předložené jídlo a nejedl dalších osm dní! Tehdy pomohl
až zásah důstojníka ovládajícího břichomluvecké umění, který na něj křiknul (přeloženo do češtiny): „Budeš
žrát, nebo…?“ Chůva tuto otázku vyložila jako hlas z nebe – a teprve pak se malý Josef chopil lžíce.
Když Marie Terezie zjistila, jak je syn svéhlavý, dovolila porušit dvorské předpisy zakazující trestat fyzicky
panovnická dítka a prohlásila, že mu to rozhodně neuškodí. A v jeho deseti letech ho předala přísnému až krutému
vychovateli, který ho měl vycepovat. Josefův učební den trval prý až 17 hodin – ovšem na jeho charakteru
samozřejmě nic nezměnil. Výchovný dril vedl snad jen k tomu, že se nerad učil. Čtení krásné literatury považoval
za ztrátu času a většinu vědomostí nazýval „učeným kvákotem“. Výjimku tvořily pouze exaktní vědy,
tj. technika (mechanika, mineralogie, aplikovaná matematika, nauka o válečnictví), statistika, kameralistika
(přechůdkyně ekonomie), práva a zeměpis. Velkou roli v tom sehrál jeho učitel, který o ně v chlapci dokázal
probudit zájem a tím možná napomohl k tomu, že jako dospělý vše posuzoval z ryze praktického hlediska. Možná
si však jen učitel a žák kápli do noty.
Z Josefa vyrostl světlovlasý pohledný muž s nádherně tmavomodrýma očima a se štíhlou, asi 175 cm vysokou postavou.
Habsburské předky na něm připomínal pouze trochu silnější dolní ret, jinak nesl znaky lotrinského rodu. Byl sice
vtipný a přemýšlivý, ale zároveň dokázal být arogantní, držel si od všech odstup a nedával najevo své city, takže
po celý život zůstával velmi osamělý. Co se oblečení týče, ze všeho nejraději nosíval vojenskou uniformu.
Josef II. byl dvakrát ženatý.
Ve svých devatenácti letech, tj. roku 1760, si vzal za ženu stejně starou vážnou tmavovlasou černookou Italku
Isabelu Parmskou (*31. 12. 1741 - †27. 11. 1763), vnučku francouzského krále Ludvíka XV.
Přesto, že mělo jít o politický sňatek, Josef se ženil rád, protože se do své štíhlé graciézní budoucí ženy
zamiloval už ve chvíli, kdy poprvé uviděl její podobiznu. Nejprve se brali v zastoupení a v říjnu roku 1760
doopravdy. Isabela nebyla vyslovenou kráskou, ale dokázala být příjemná a něžná. Navíc byla vzdělaná, ráda
veršovala, pod vlivem J. J. Rousseaua napsala „Úvahy o výchově“, hodlala vydat rozsáhlé dílo o
mravech jednotlivých národů, malovala, měla ráda hudbu, a dokonce se prý zabývala mechanikou. Zároveň však
byla poněkud záhadná, trpěla melancholií a přecitlivělostí. Lásku svého muže neopětovala a k harmoničnosti
manželství jistě nepřispělo ani to, že fyzická láska v ní vzbuzovala spíše strach; ve svém „Pojednání
o mužích“ napsala, že jsou to jen neužitečná zvířata zneužívající své moci. Možná za to mohla její
matka (která si jí stěžovala, že musí svému muži dávat děti, i když ho nemiluje), možná za to mohly četné
(zřejmě tři) potraty a těžké porody.
Během tříletého manželství přivedla Isabela na svět „jen“ dvě dcery.
| Marie Terezie (*1762 - †1770) |
jméno dostala po babičce, Josefově matce; zemřela ve svých osmi letech na akutní kloubní revmatismus |
| Kristýna (*†1763) | opustila tento svět druhý den po porodu |
Josef sedal u manželčina lůžka (po prodělaných neštovicích byl proti nim imunní), držel ji za ruku, modlil se
za její záchranu a jen bezmocně sledoval, jak 26. listopadu upadla do agónie a druhý den ráno kolem páté hodiny
ranní zemřela. Kvůli obavě z nákazy nebyla balzamována a do kapucínské hrobky byla uložena narychlo v dřevěné
rakvi. Marie Terezie za ni vyhlásila u dvora tříměsíční smutek a Josef tehdy napsal bývalému tchánovi:
„Zarmoucený a utrápený ani netuším, jak mám žít dál. Jaké strašlivé odloučení! Vydržím je? Pokud ano,
tak jen proto, abych byl po celý zbytek života nešťastný.“
Přesto, že ho manželčina smrt opravdu zdrtila, matka ho o dva roky později, roku 1765, nutila do dalšího sňatku.
Projevil ochotu vzít si Isabelinu mladší sestru Marii Luisu Parmskou, ale té bylo teprve 14 let, a navíc už byla
zasnoubena. Když zjistil, že sňatek s ní je vyloučený, bylo mu lhostejné, s kým bude oženěn. Matka vybrala jeho
vzdálenou příbuznou, o tři roky starší Marii Josefu Bavorskou (*20. 3. 1739 - †28. 5. 1767), o níž původně
všichni věřili, že vstoupí do kláštera. Nakonec ale se sňatkem souhlasila, a tak se 23. ledna roku 1765 konala ve
Vídni svatba.
Mladá paní byla nepříliš pohledná, měla nepěkné zuby, chybělo jí vzdělání, a i když měla dobrosrdečnou povahu a
svého manžela byla ochotna milovat, on s ní ani nezačal manželsky žít. Nechal prý mezi ložnicemi a balkony jejich
hofburských apartmánů postavit dokonce zeď, aby ji nemusel ani vídat! Toto ponižující postavení Marie Josefy,
která nebyla korunována českou královnou, ukončila v roce 1767 epidemie neštovic. Vdovec tentokráte bral manželčinu
smrt spíše jako vysvobození a nešel jí ani na pohřeb.
Bylo mu tehdy šestadvacet let a další sňatek striktně odmítl. „…já chci zůstat sám,“ napsal
tehdy matce snažící se mu najít další nevěstu.
Opravdu sám však zůstal teprve po smrti dcerky, malé Marie Terezie, která byla jedinou živoucí připomínkou milované
Isabely a která zemřela roku 1770 na revmatickou horečku. „Považuji se za nejnešťastnějšího a nejubožejšího
člověka,“ napsal tehdy vychovatelce holčičky.
Umíral zklamaný a opuštěný
Se zdravím neměl Josef II. dlouho větší problémy. Několikrát se sice nakazil kapavkou, ale to bylo tehdy běžné, a
běžné byly i hemoroidy, které mu komplikovaly cestování.
Potíží však postupně přibývalo.
V roce 1782 začal trpět závratěmi, trápil ho zánět očí, kvůli kožní chorobě přišel o vlasy a na podzim roku 1788 se
u něj poprvé ohlásila tuberkulóza. Nic z toho ho však neodradilo od toho, aby dál pracoval. V lednu 1790 se jeho
stav zhoršil, měl trvale horečky, kašlal krev a bolelo ho na prsou. Když mu jeho osobní lékař řekl, že není daleko
doba, kdy zemře, protože tehdejší medicína byla proti tuberkulóze bezmocná, poslal mu 10 000 zlatých a vzkázal, že
takto oceňuje toho, kdo mu říká pravdu – „i když hořce chutná.“.
Stal se z něj předčasně zestárlý, unavený a skeptický muž. Částečně za to sice mohl jeho zdravotní stav, ale svůj
díl viny měl i stres nutící ho intenzivně pracovat, protože si zoufale přál stihnout alespoň část z toho, co si
předsevzal. Hubl, kašlal, přitom nepřestával plnit své povinnosti - a zároveň si byl jist tím, že vlastně nic
nedokázal. Nevěřil, že po něm něco zůstane, což bylo v jeho případě o to horší, že práce pro říši se mu stala po
smrti milované Isabely jediným smyslem života. Trápilo ho i pomyšlení na to, že jen málokdo ocení jeho snažení a
že více je těch, kteří ho nenávidí. V tom měl částečně pravdu, i když netušil, co bylo důvodem: že totiž zaváděl
tak převratné (byť většinou v jádru správné a spravedlivé) novoty, že je tehdejší společnost prostě nemohla strávit.
K tomu, jaký poprask vyvolal třeba jeho nápad odsuzovat na pranýře a na nucené práce i šlechtice, není třeba příliš
fantazie. Lidé ovšem nedocenili ani to, že podporoval rozvoj věd a zejména lékařství, zřizoval knihovny a že za
jeho vlády se zdesateronásobil počet českých dětí navštěvujících obecné školy.
Škoda, že se nesnažil srozumitelně vysvětlovat cíl těchto svých opatření. Zabránil by například zděšení, které
zejména mezi tyrolskými rodiči vyvolalo jeho nařízení, aby byly vypracovány seznamy dětí. Nechal je sice vyhotovit
kvůli chystaným školním reformám, ale kněží toho tehdy zneužili k tvrzení, že de facto totéž udělal před vražděním
neviňátek Herodes...
Poslední týden před svou smrtí rozdal smutný a vyčerpaný císař chudým půl milionu zlatých. Veřejné hromadné modlení
za svoji osobu odmítl; prý kdo ho má rád, pomodlí se potichu, a kdo ho rád nemá, toho nechce k modlitbě nutit.
Dne 15. února přijal poslední pomazání, rozloučil se dopisy se sourozenci a vyslal za bratrem Leopoldem žijícím
ve Florencii posla se vzkazem, aby se vrátil do Vídně (ten však přijel až po jeho smrti, 12. března). Nařídil
také vyplatit odměnu služebnictvu a na čtrnáct dní zdvojnásobil žold celé armádě.
Ráno 19. února vyslovil přání, aby byla otevřena rodinná hrobka.
Zemřel kolem páté hodiny ranní 20. února roku 1790 - sám, bez jediného jemu blízkého člověka. Bylo mu necelých
padesát let a venku se odehrávalo masopustní veselí.
Na své přání byl pohřben v prosté měděné rakvi.
Existuje podezření, že když byl v agónii, kdosi ho nechal podepsat dekrety rušící některé z těch, které vydal.
Co ještě stojí za zmínku:
2. Ukázka z kapitoly „Císař a král František Josef I. Habsbursko-lotrinský“
Krásná hubená nešťastná Sisi
Modrooký a tanci holdující František Josef I. si měl původně vzít za manželku svoji devatenáctiletou sestřenici
Helenu, jíž se říkalo Nené. Pak se ale bezhlavě zamiloval do její mladší sestry, šestnáctileté Alžběty Amálie
Evženie Bavorské (*24. 12. 1837 - †10. 9. 1898) známé jako Sisi. (Obě dívky byly dcerami tety Františka
Josefa I., sestry jeho matky). A tu si také na své matce, která se mu snažila řídit život i v dospělosti, vyvzdoroval.
Oficiální zasnoubení se konalo 18. srpna 1853 v den třiadvacátých narozenin Františka Josefa a svatba následovala
24. dubna roku 1854 v 19 hodin ve vídeňském augustiniánském kostele nedaleko Hofburgu. Přihlíželo jí 75 000 diváků
a novomanžel při této příležitosti vyhlásil amnestii. Mladá kráska s tmavě modrýma očima, bledou pletí a hustými
dlouhými vlasy všechny okouzlila a její fotografie šly na dračku. Tehdy ještě netušila, co ji čeká a že když si u
svatební hostiny sundá rukavičky, poprvé vážně poruší přísnou dvorní etiketu.
Doba kolem sňatku byla jedním z nejšťastnějších období života jak Františka Josefa, tak Sisi. Líbánky strávili v
Čechách a na Moravě a svět jim připadal jako nejlepší místo k žití.
Bohužel brzy se ukázalo, že pedantský mladý muž a svobodomyslná, emancipovaná a tak trochu mimo realitu se pohybující
dívka spolu nemohou být šťastni.
Novomanželka začala střízlivět jako první. Představovala si například, že bude moci chodit po nákupech a sama si
organizovat svůj denní program, ale přepočítala se. Etiketa u dvora byla svazující, a kdo ji nehodlal respektovat,
narazil na vladařovu nesmlouvavou matku Žofii. Sisi se proti tomu zpočátku bouřila, ale nakonec to vzdala. Ještě
po narození syna se objevovala při některých oficiálních příležitostech po manželově boku, ale poměrně brzy začala
žít především na zámku Laxenburg, vzdáleném asi dvacet minut od Vídně, a pak začala cestovat po Evropě.
Racionálně vzato nelze její chování omlouvat tím, že se v šestnácti letech nechala zaslepit nádherou a poctami,
které ji jako manželku císaře obklopily. Musela přece alespoň tušit, že se v této své nové roli bude muset něčeho
vzdát. Dá se říci, že nevěděla, co chce, a že valnou část svého života utíkala sama před sebou. Manželova láska jí
nestačila, nevážila si jí, neosvědčila se dokonce ani jako matka a postupně se z ní stávala lidská troska. Františka
Josefa to velmi trápilo, ale nehodlal s tím nic dělat; i to byl rys jeho povahy.
Sisi kromě jiného nechvalně proslula svými strašlivými dietami, které držela jen proto, aby měla co nejútlejší pas;
někde se píše o 50 cm, jinde jsou uváděna čísla ještě menší. Po smrti syna Rudolfa vážila na svých 172 cm výšky
pouhých 46 kilogramů, takže byla velmi hubená; ovšem ani předtím, ani potom nevážila o mnoho víc. Měla sice ráda
bonbony, ale nejčastěji vypila za celý den pouze sklenici mléka (proto si mnohdy při svých cestách vozila s sebou
„své“ krávy a snad i kozu) a snědla kousek pečiva. Někdy dokonce pila pouze osličí krev, o níž věřila,
že jí dodá všechny potřebné živiny, aniž přibere. Jen výjimečně (například při hostinách) přidala polévku a ovoce.
Jídala prý i takové podivnosti jako bílky se solí.
S největší pravděpodobností šlo u ní o klasický příklad mentální anorexie. Následkem toho byla nejen vyhublá, ale
zároveň trpěla řadou zdravotních potíží. Trápily ji otoky a bolesti kloubů, ischias, v důsledku diet byla chudokrevná
a trvale unavená. Trpěla také psychosomatickými (tj. psychikou způsobenými) chorobami, které si ovšem hýčkala,
protože se kvůli nim nemusela zúčastňovat nenáviděných dvorních ceremoniálů.
Dlouho byla okouzlena vlastní krásou a velmi o ni pečovala. Věnovala velkou pozornost své pleti, koupala se v mléce
a starala se i o své dlouhé vlasy. O jejich zastřižení neuvažovala, přestože byly těžké a způsobovaly jí bolesti
hlavy. Nechávala si je umývat několikrát týdně ve dvanácti syrových žloutcích a spotřebovala na ně při tom až dvacet
lahviček francovky. Občas si je nechávala celé hodiny pročesávat a přitom pečlivě sledovala, zda jí nevypadávají.
Komorné jí musely ukazovat hřebeny, a když uviděla vyčesané vlasy, byla nepříčetná; není divu, že před ní začaly
použité hřebeny schovávat a ukazovaly jí hřebeny nepoužité, bez vlasů.
K jejím podivnostem patřilo i to, že se jen zcela výjimečně usmívala. Možná to dělala ze strachu před vráskami,
možná kvůli tomu, aby nebyly vidět její nepříliš pěkné zuby, které byly jedinou vadou na její kráse.
Ráda cvičila (mimo jiné na kruzích a s činkami) a velmi dobře jezdila na koni; Vídeňáci jí proto říkali
„cirkusačka“. Podnikala také dlouhé vycházky v opravdu svižném tempu; za jejího pobytu v Řecku jí
tamní lidé kvůli tomu dali přezdívku „Železnice“. (I cílevědomé holdování pohybu patří k projevům
mentální anorexie.) Komorné jejímu vycházkovému tempu nestačily, a tak pro ni musela být najata výkonná průvodkyně.
Sisi si prý zřejmě při chůzi odříkávala verše řeckých klasiků; řečtina byla totiž jejím oblíbeným jazykem a
denně jí údajně věnovala až pět hodin.
Líbilo se jí, když ji muži obdivovali a obletovali, ale jediné, čím si mohl být její manžel jistý, bylo to, že
mu nebyla nevěrná. Fyzická láska pro ni byla totiž nepříjemnou záležitostí.
Jen několik lidí vědělo, že psala básně. Podepisovala je pseudonymem Titanie a v jedné z nich sdělovala:
Skandální chování některých habsburských příbuzných ji vyprovokovalo k veršům:
Básně přestala psát poté, co zemřel syn Rudolf.
Sisi neuměla stárnout. Když po padesátce začala její pleť vrásčitět, schovávala obličej za vějíř. Kromě toho
ji čím dál tím víc trápil ischias, kvůli dně se musela vzdát milované jízdy na koni a musela si pořídit falešné
zuby. V šedesáti letech trpěla silnou chudokrevností, nespavostí, zánětem nervů a rozšířením srdce. Bylo ovšem
víc než jisté, že spíše než fyzicky strádala psychicky; údajně počítala s tím, že skončí v blázinci.
Naposledy ji její manžel viděl v červenci roku 1898. O několik týdnů později, 10. září, ji v Ženevě zavraždil
třiadvacetiletý italský anarchista Luigi Luccheni*.
Zbraň vnikla do hloubky asi 8 cm, probodla plíce a zasáhla srdce. Sisi však neměla ani tušení, že je smrtelně
zraněna; myslela, že jí onen muž chtěl jen ukrást hodinky. Došla sama na loď, a teprve když se zhroutila, objevila
dvorní dáma na jejích šatech v blízkosti srdce krvavou skvrnu. Manželka císaře Františka Josefa I. zemřela před
třetí hodinou odpolední, ani ne hodinu po útoku.
Říká se, že i když ráno druhý den po její smrti seděl vdovec jako vždy u svého pracovního stolu, byl zdrcen.
Neutěšilo ho ani to, že zemřela tak, jak si přála: rychle a bezbolestně. Podle svého zvyku na sobě nedal nic
znát. Pouze když vycházel z kapucínské hrobky, kam byla Sisi jako členka habsburské rodiny za přítomnosti
osmdesáti biskupů uložena (i když si přála odpočívat na Korfu), pohladil její rakev.
Vzápětí nato ale pokáral příbuzného, arcivévodu Otu, že si na smuteční obřad oblékl obnošený kabát.