| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Král Přemysl II. Otakar“
2. Ukázka z kapitoly „Král Jiří z Poděbrad“
1. Ukázka z kapitoly „Král Přemysl II. Otakar“
Možná kdyby se Přemysl II. Otakar nehnal tak bezhlavě za ještě větší mocí, mohl v klidu a blahobytu dopanovat
a Habsburci by zůstali tím, čím dosud byli: nepříliš mocným rodem. Nicméně on se za mocí bezhlavě hnal, a tak
27. června 1278 vyjel z Prahy do boje za svůj sen. Jeho prvním cílem bylo Brno, kde se shromažďovalo vojsko.
O dva měsíce později, 26. srpna, došlo k osudné bitvě na Moravském poli, na něž měl Přemysl II. z roku 1260
tak příjemné vzpomínky.
Pousmál se a taktizoval
Střetnutí se odehrálo mezi obcemi Dűrrnkrut (Suché Kruty), kde se usadil Rudolf, a Jedenspeigen (vzdálených
30 km od Kressenbrunnu); zde si zřídil svůj tábor Přemysl II., protože tu byla asi dva kilometry široká rovina,
jako stvořená pro útok jeho těžké jízdy.
Bitva připadla na pátek 26. srpna, což Rudolf I. Habsburský uvítal, protože pátek považoval za svůj šťastný
den (potvrdilo se mu to již během boje, kdy prý spadl z koně, ale jeho rytíři ho včas vysadili zpátky do sedla).
Na boj se vysloveně těšil; lze tak usuzovat mj. z toho, že se před jeho zahájením pousmál, což u něj bylo něco
téměř nevídaného. Nepochyboval o tom, že se díky svým více než 30 000 ozbrojenců konečně zbaví nepříjemného
mocného českého reptala.
Vítězstvím si byl ovšem jist také Přemysl II., a snad proto se dopustil několika závažných taktických chyb.
Zaprvé z Brna, místa srazu svých vojáků, vyrazil příliš brzy, takže ho provázelo pouze 6000 mužů.
Zadruhé se cestou na místo střetnutí zdržel dobýváním dvou bezvýznamných městeček na moravsko-rakouském pomezí,
čímž umožnil Rudolfovi získat další spojence.
Zatřetí mnozí z necelých 25 000 mužů, kteří nakonec tvořili jeho vojsko, nebyli dostatečně vycvičeni.
Začtvrté příliš spoléhal na svoji více než tisícihlavou těžkou jízdu. Ta však byla bohužel tentokrát naopak
nejslabším článkem jeho armády. Jednak bylo rytířům navlečeným v brnění v srpnovém počasí neuvěřitelné vedro,
jednak jim Rudolfova strategie neumožnila – jak byli zvyklí – rozdrtit nepřítele v rozvinuté
formaci přímým útokem. Místo toho se museli bránit útokům pohyblivých lehkých úderných jednotek nepřítele.
A zapáté byl příliš džentlmenský, když čekal celé tři dny, než se protivníkovi sejdou všichni ozbrojenci,
putující na místo střetnutí neobvykle liknavě.
Rudolf naopak využil toho, že po deváté hodině ranní, kdy bitva začala, nebyla část českého vojska v táboře,
protože opatřovala po okolí píci pro koně. Nahrálo mu i to, že vsadil na zmíněnou mobilitu.
„Jelen uštvaný smečkou psů“
Český král bojoval udatně, přesto, že i jeho deptalo vedro (a navíc zranění); nevzdal se ani poté, co pod ním
padl kůň. Možná, že nebýt tohoto okamžiku, nezemřel by a mohl přese všechno zvítězit. Jenže kůň padl, Rudolfovi
vojáci králi zřejmě hodili na krk smyčku a vyvlekli ho z bitvy – aniž zpočátku tušili, koho mají v rukou.
Když z něj strhli bohatě zdobenou zbroj a poznali, koho zajali, sedmnácti ranami ho ubili*; nejtěžší a smrtelná
prý byla sečná rána vedená na čelo.
Jistý rakouský rytíř, jemuž Přemysl II. kdysi dal zabít bratra, prý zasadil králi ránu jako první; podle
Zbraslavské kroniky byl tento muž zajat a proti „právu královskému“ rychle zabit. Vyloučeno
však není ani to, že český král byl zabit jako „obyčejný“ rytíř, a až pak přišli vojáci na to, o koho jde.
Spolu s králem zemřelo zřejmě 12 000 jeho vojáků (podle jiné verze zahynulo a bylo zajato 10 000 Přemyslových vojáků).
Jakmile se o rivalově smrti dozvěděl Rudolf, dal jeho ostatky převézt do Vídně a po celý měsíc je –
nabalzamované – vystavoval, aby všichni uvěřili, že obávaný český panovník je opravdu na pravdě boží.
Veřejně se za něj pomodlit však nebylo možné, protože byl stále v klatbě.
Bitvou na Moravském poli v roce 1278 získal Rudolf I. Habsburský babenberské dědictví a spojil tak Rakousko
se jménem svého rodu. Naproti tomu pětačtyřicetiletý český král při ní skončil svoji pozemskou pouť a zanechal
po sobě čtyřiatřicetiletou krásnou vdovu Kunhutu, sedmiletého následníka trůnu Václava II. a dvě dcery.
Teprve v dalším roce, poté, co skončila klatba, dal Rudolf odvézt Přemyslovo tělo z Vídně do Znojma, kde bylo
dočasně pohřbeno*.
Novodobé výzkumy opravdu odhalily na Přemyslově lebce středem vedenou sečnou ránu.
2. Ukázka z kapitoly „Král Jiří z Poděbrad“
Jiřík z Poděbrad byl dvakrát ženatý.
První manželka Kunhuta či Kunka ze Šternberka (*18. 11. 1423 - †19. 11. 1449), kterou si vzal jako
dvacetiletý mladík, pocházela ze starého českého rodu.
Brali se roku 1440 a během devíti let měli sedm dětí, z toho tři syny.
| dcera neznámého jména (*1441 - †?) | |
| Boček (*15. 7. 1442 - †28. 9. 1496) | mentálně postižený |
| Viktorín (*29. 5. 1443 - †15. 8. 1500) | |
| Barbora (*1444/7 - †?) | |
| Jindřich (*15. 5. 1448 - †24. 6. 1498) | |
| Kateřina (*11. 11. 1449 - †únor 1464) | dvojče Zdeňky |
| Zdeňka (*11. 11. 1449 - †1. 2. 1510 | dvojče Kateřiny |
Pochopitelně muž tak angažovaný jako Jiří z Poděbrad nemohl vychovávat své děti sám, a tak se po roce vdovství
oženil znovu. Jeho druhá, asi o deset let mladší manželka se jmenovala Johana z Rožmitálu (*? - †12. 11. 1475),
a byla paradoxně sestrou předáka katolického panstva Lva z Rožmitálu a na Blatné.
Svatba se konala na jaře či v létě roku 1450 a novomanželům vůbec nevadilo, že se tím spojil osud katoličky a
kališníka. V jistém smyslu to bylo možné považovat za klad, neboť sloužili jako příklad náboženské tolerance,
jíž si bohužel naše země příliš neužily.
Mladá paní byla krásná a bystrá, ovládala řečnické umění a stala se dobrou matkou i dětem z Jiřího prvního
manželství. Kromě toho v ní manžel našel také reprezentativní partnerku a rádkyni, s níž mohl hovořit o
všem - včetně státnických záležitostí. Vynikala kromě jiného rozhodností a podnikavostí, takže když například
roku 1470 vpadl do Čech zmíněný Matyáš Korvín právě v době, kdy byl její muž na „služební cestě“,
postavila se do čela zemské obrany a řídila vojsko.
Bohužel Johana se zviditelnila natolik, že získala mnoho nepřátel. Ti se neštítili mj. ani toho, že ji nařkli
z vraždy Ladislava Pohrobka; šířili tvrzení, že ho v přestrojení za uherskou šlechtičnu otrávila jablkem,
rozkrojeným nožem potřeným na jedné straně silným jedem. Výzkumy však prokázaly, že mladý král nezemřel na
otravu, ale opravdu na leukémii.
Paní Johana byla dne 8. května roku 1458 – den po svém manželovi – korunována v chrámu sv. Víta
na Pražském hradě českou královnou.
Svému muži dala tři děti.
| Jindřich* (*17. 5. 1452 - †10. 7. 1492) zv. Hynek |
| Anežka (*1453 - †?) |
| Ludmila (*16. 10. 1456 - †20. 1. 1503) |
Od manželovy volby českým králem se paní Johaně – k Jiřího i její velké lítosti – již nenarodilo
žádné dítě. Byla ochotna podstoupit jakoukoliv léčbu, protože věděla, jak moc si manžel přeje mít syna,
kterého by zplodil jako král a který by tudíž měl nezpochybnitelné nástupnické právo a velkou šanci být
zástupci stavů zvolen. Ale všechno bylo marné. Chyba zřejmě byla na straně krále, který v té době trpěl
zdravotními problémy.
Proto začal Jiří z Poděbrad uvažovat o tom, že za svého nástupce navrhne Vladislava Jagellonského, za něhož
chtěl provdat nejmladší třináctiletou dceru Ludmilu.
Nepřítel jménem vodnatelnost
Jiří z Poděbrad zemřel brzy ráno 22. března roku 1471 v pražském Králově dvoře; bylo mu jedenapadesát let.
Byl prý velmi nemocen, ale na duchu nezlomen; ještě v únoru se zúčastnil svatby syna Hynka. Při pitvě se
zjistilo, že měl žlučový kámen velký jako holubí vejce a „zkažená“ játra. Otok nohou se mu
rozšířil na celé tělo, takže vlastně zemřel na vodnatelnost. Byl uložen v chrámu sv. Víta a z jeho rakve
se zachoval polštář zhotovený z luxusního několikabarevného sametu vyšívaného zlatou nití. Srdce (někde je
řeč o vnitřnostech vč. srdce) bylo na jeho přání uloženo ve zvláštní nádobce v Týnském chrámu, ale jezuité
tyto ostatky po Bílé hoře spálili společně s ostatky Jana Rokycany.
Bezprostředně po jeho smrti řídila zemi paní Johana se synem Jindřichem, ale již 27. května 1471 byl přijat
za českého krále Vladislav II. Jagellonský.
Ovdovělá královna žila až do konce života na zámku v Mělníce*, svém věnném městě, kde také zemřela.