| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „ AMERIČANÉ: THOMAS ALVA EDISON „
2. Ukázka z kapitoly „ FRANCOUZI: LOUIS PASTEUR „
3. Ukázka z kapitoly „ RUSOVÉ: PETR (PJOTR) I. VELIKÝ „
1. Ukázka z kapitoly „ AMERIČANÉ: THOMAS ALVA EDISON „
Od telegrafisty k velkému šéfovi
Zručný telegrafista Edison, který navíc dokázal ono užitečné zařízení v případě potřeby opravit, neměl problém
s nalezením nového zaměstnání. Vystřídal několik zaměstnavatelů, ale pak se rozhodl, že se vlastně hodlá stát
profesionálním vynálezcem, ale na toto povolání mohl vážně pomýšlet teprve v roce 1870. Tehdy totiž dostal
nabídku od prezidenta Gold and Stock Telegraph Company, ochotného odkoupit za 40 000 dolarů jeho zdokonalený
telegrafický systém, s jehož pomocí byly předplatitelům zasílány kurzy zlata na burze.
S tímto obchodem byly nakonec spokojeny obě strany: Edison proto, že původně byl ochoten prodat svůj vynález i za pouhé tři tisíce dolarů, a prezident společnosti proto, že by mu v případě potřeby vyplatil i dvojnásobek nabídnuté částky. Nebylo divu, že čtyřiadvacetiletý vynálezce při pohledu na asi půl metru vysoký sloupec desetidolarových bankovek, které před něj pokladník naskládal, začal kout konkrétní a smělé plány.
Díky těmto penězům si mohl roku 1871 založit svoji první firmu: umístil ji do prázdných výrobních hal západně od New Yorku, v newjerseyském Newarku, v nichž si zřídil laboratoře a dílny; bohužel kvůli panice na vídeňské burze (která zaplavila roku 1873 Německo, Francii a Británii i Ameriku) o celý podnik přišel a musel začínat znovu.
V dubnu 1876 se přestěhoval spolu se třinácti nejbližšími spolupracovníky a s bednami plnými základního materiálu do místa vzdáleného asi 30 km jihozápadně od New Yorku, jež proslulo pod názvem Menlo Park.
Tato dvě slova navozují představu, že šlo o komplex laboratoří a dílen obklopený zelení v parkové úpravě. Ve skutečnosti tu však tehdy stálo pár venkovských stavení a jeden hostinec a na okolních loukách se pokojně pásli vepři a krávy. Edison dal vše obehnat dřevěným plotem a nechal si postavit prkennou jednopatrovou úzkou a dlouhou budovu, do které umístil především svoji skvěle vybavenou laboratoř, v níž se našlo místo i pro knihovnu, malou sklárnu (kde Edisonovi skláři vyfoukávali baňky pro první žárovky) a možná i dílnu (kde se z uhlí vyráběly pomocí čadící lampy jemné saze potřebné pro pokusy s mikrofonem).
Poté, co Edison v roce 1887 tento komplex prodal, usadila se tu tančírna a pak líheň kuřat i chlévy; nakonec se všechna stavení rozpadla.
Dalším místem, kde tento muž (vlastnící tehdy již několik firem) působil, se stalo newjerseyské město West Orange, ležící asi 20 km západně od New Yorku, kde zakoupil roku 1886 coby svatební dar pro svoji druhou manželku (viz níže) přepychový letohrádek jménem Glenmont, který zahrnoval třiadvacet pokojů a k němuž patřil rozsáhlý Llewellyn Park.
Aby to neměl z domova do práce daleko, založil v listopadu 1887 nedaleko svého domu novou laboratoř a několik továren (tedy nikoliv pouhých dílen). Zde prý více než kde jinde platilo, že se tu líhly vynálezy jako na běžícím pásu, a všechny byly připisovány na konto pana šéfa.
2. Ukázka z kapitoly „ FRANCOUZI: LOUIS PASTEUR „
Sudičkám díky za přidaný čas
Pro Pasteura (i pro lidstvo) bylo dozajista obrovským štěstím, že sedm měsíců před začátkem onoho přidaného
času, tedy v březnu roku 1868, se osobně seznámil s Napoleonem III.
Císař tehdy starostlivě sledoval problémy francouzského hedvábnictví, a proto uvítal ochotu onoho chemika přijít na kloub „záhadnému moru ohrožujícímu chov bource morušového“. Protože ho však přepadly obavy, zda za to nebude požadovat horentní honorář*, vyslal k němu na výzvědy jistého úředníka, jenž se vrátil s tím, že pan profesor by považoval za nečestné, „kdyby bral peníze za to, že své vlasti něčím pomohl.“
S úlevou tedy pozval „toho brejlatého profesora“ na týden do zámku v severofrancouzském Compiègne. Host se dostavil v černém profesorském šatu, vysvětlil jemu i císařovně Eugenii, co jsou mikroorganismy, a předvedl i mikroskop, jímž se krásná hostitelka s nadšením dívala. Vůbec ji pochopitelně nenapadlo, že kapesníček, kterým otírala sklíčka mikroskopu, stál „víc než všechny šaty paní Pasteurové“, a zlé jazyky tvrdily, že ji více než výklad těšilo vidět na vlastní oči slavného vědce, o němž se tehdy hovořilo snad v každém salonu.
Na závěr oné březnové návštěvy měl host možnost vznést na hostitele jedno přání – které ovšem vyšlo císaře lacino: Pasteur totiž žádal, aby dostal k dispozici opuštěnou boudu, kterou si postavili na dvoře Vysokého vědeckého učiliště stavbaři a v níž by si on rád zřídil laboratoř. Krátce na to skutečně vjely do onoho pařížského dvora povozy se stavebním materiálem a začal se tu ozývat stavební ruch.
Jenže sedm měsíců po Pasteurově návštěvě císařského páru, koncem října téhož roku, se zde rozhostilo ticho. Roznesla se totiž zpráva, že 19. října roku 1868 Pasteur utrpěl první ze svých mozkových mrtvic, a kdosi usoudil, že s velkou pravděpodobností zemře, takže přestavbu zastavil.
Naštěstí některý člen profesorského sboru na tuto neomalenost upozornil císaře, na jehož pokyn ruch vypukl znovu – a uzdravujícímu se pacientovi zněl jako rajská hudba.
Po onom záchvatu* všichni s úlevou přijali ujištění, že se krev „v té jedinečné hlavě nerozlila o několik milimetrů dál“, a že „jeho intelekt zůstal neporušen“.
V opačném případě by totiž lidstvo muselo čekat dalších bůhvíkolik let na všechno dobrodiní, které mu ten výjimečný muž díky onomu „nastavenému“ času mezi roky 1868–1892 daroval.
Vědec se uspokojivě zotavoval: 15. prosince 1868 přešel, „opíraje se o židli, od postele ke křeslu“, 29. prosince zvládl několik kroků po pokoji bez opory a 18. ledna 1869 se nechal na nosítkách odnést do vlaku, aby zajel do jižní Francie dohlédnout na probíhající „causu“ bource morušového. Po prvním záchvatu měl sice levou ruku zkroucenou a špatně pohyblivou (jistý stupeň ochrnutí se nikdy nepodařilo zcela zrehabilitovat), napadal na levou nohu a trpěl úpornými bolestmi hlavy, ale když se dostal z nejhoršího, mohl znovu naplno pracovat
Navíc snad díky sudičkám, jež „ochránily tu drahocennou hlavu“, přežil nejen při pobytu u Středozemního moře v únoru 1887 zemětřesení, ale i další dva záchvaty mrtvice, po nichž prý „pouze“ nemohl zřetelně vyslovovat, takže se vzdal funkce doživotního tajemníka Akademie přírodních věd a odešel do čestné, bádáním vyplněné penze.
Ustál také bez následků nenávistné kampaně, jež proti němu rozpoutali z velké části nabubřelí, arogantní lékaři, přesvědčení bůhvíproč o své nadřazenosti, kteří hlasitě a rozhořčeně volali: „Proč se nám chemik plete do medicíny!?“ – ačkoli většina z nich neučinila pro pacienty ani setinu toho, co on. Jedním z těch, kteří se snažili Pasteura přezíravě zesměšnit, prý byl dokonce i německý lékař a mikrobiolog Robert Koch (*1843–†1910). To tehdy Francii rozzlobilo natolik, že svého „hrdinu vědy“ jmenovala členem Francouzské akademie, což byla nejvyšší vědecká hodnost, jaká mohla být v této zemi udělena. (Záměrně neuvádím všechny pocty, jichž se Pasteurovi dostalo, protože jejich soupis je úctyhodně dlouhý.)
Pochopitelně i Pasteur měl své slabší lidské stránky a (jak sám říkal) chybělo mu důkladné medicínské vzdělání, ale není sporu o to, že jeho přednosti nesporně převažovaly. K nim patřilo dozajista to, že byl zastáncem serióznosti vědeckých výzkumů, a proto například doporučoval: „Není opravdu snadné, být přesvědčen o tom, že jsem objevil důležitý vědecký fakt, horečně toužit oznámit to celému světu a místo toho to tajit (...) ne dny a týdny, ale měsíce a roky, a po celou tu dobu hledat možný omyl ve svých pokusech (...). Avšak když pak po takové námaze dosáhneš jistoty, pak pocítíš takovou radost, jakou zná jen lidské srdce.“
Dobře, že se onen chemik pletl do medicíny
Pasteurův přínos vědě byl doopravdy hodný úcty, ale my si z něj připomeneme pouze zřejmě nejznámější
„dílek“: jeho souboj s obávanou vzteklinou, s níž – jak známo – tehdy něco zmohli
pouze kováři, zatímco lékaři nad ní jen bezmocně krčili rameny.
Pasteur se této strašlivé hrozbě začal věnovat kolem roku 1880, kdy se blížily jeho šedesáté narozeniny. Možná věděl, že ještě před necelými sto lety musela vycházet ve Francii opakovaná nařízení, aby lidé byť jen podezřelí z nákazy vzteklinou „nebyli otravováni, věšeni nebo stříleni“, a možná si z dětství pamatoval, jak „při štěkotu pominutého psa“ tuhla „každému krev v těle“ a jak v arboiské kovárně naříkal malý klouček.
Když zahájil pokusy na zvířatech*, nemohl dlouho přijít na to, proč se některá z nich od vzteklého jedince nakazí a jiná nenakazí. Napůl vyhráno měl prý teprve ve chvíli, kdy si uvědomil, že „jed vztekliny (...) usazuje se v mozku a míše“; přesto ani po téměř pěti letech se neodvážil proti vzteklině očkovat lidi.
Jenže v pondělí 6. července roku 1885 před ním stál devítiletý alsaský chlapec Josef Meister s ovázanou rukou a vyděšená matka líčila, že když šel synek před dvěma dny přes pole do školy, srazil ho a málem rozsápal vzteklý pes. Náhodný kolemjdoucí naštěstí čtyřnohého útočníka zahnal, chlapce odnesl k rodičům a lékař, k němuž ho odvezli, mu dezinfikoval kyselinou karbolovou čtrnáct ran na rukou a nohou. Když rány ovázal, přidal lísteček, na němž bylo napsáno: Louis Pasteur, Paříž, Rue d´Ulm, Vysoké vědecké učiliště, a dodal, že onen pán sice není lékař, ale je jediný na světě, kdo může jejich synovi zachránit život.
3. Ukázka z kapitoly „ RUSOVÉ: PETR (PJOTR) I. VELIKÝ „
Západní Evropa a car trhající zuby
Již v době, kdy zdaleka nebylo jisté, že se Petr stane carem, projevoval nebývalý zájem o západní Evropu,
takže se rád stýkal s jejími obyvateli usazenými v Moskvě a kladl jim spousty zvídavých otázek. Poté, co se
začal po své zemi rozhlížet z trůnu, lákala ho tato část starého kontinentu ještě více. Proto se nakonec
rozhodl, že ji osobně navštíví, což byl ovšem v tehdejším Rusku čin v podstatě revoluční, neboť Rusové věřili,
že „západ je semeništěm hříchů a nepravostí“. Proto byl zděšen málem každý, kdo se dozvěděl o carově
záměru vypravit se tam osobně, opustit – byť načas – rodnou zem, a navíc „v oněch vzdálených
končinách“ pracovat!* Až dosud se totiž žádný ruský panovník něčeho takového nedopustil a ani se
nechlubil „tím, že zná 9 řemesel**“.
Obvykle se hovoří o tom, že cesta Petra I. do západní Evropy měla být především naučnou lekcí umožňující vnést do Ruska konečně pokrok a progresivitu. Historici ovšem upozorňují na to, že cara vedly k oné cestě především dva zcela jiné důvody: zaprvé chtěl získat mezi evropskými státy spojence proti Turkům, ohrožujícím jeho zemi z jihu (což se mu nepodařilo), a zadruhé chtěl poznat loďařskou velmoc – tedy Nizozemí, neboť hodlal vybudovat nejsilnější námořní vojenskou flotilu na Baltu (to se mu naopak podařilo). A spíše na okraj si snad z vrozené zvídavosti* všímal způsobu života obyvatel západoevropských zemí.
V březnu 1697 předal tedy načas vládu náčelníkovi Preobraženského prikazu a v doprovodu takzvaného Velkého poselstva opustil Moskvu. Jelikož netoužil po oficialitách, vystupoval jako „obyčejný“ úředník zmíněného prikazu a po příjezdu do Nizozemí poslal většinu poselstva do Haagu, zatímco sám zamířil nejprve do Zaandamu, kde se dal najmout v loděnici a o pracovních přestávkách studoval matematiku a lodní plány. Když se zpráva o jeho přítomnosti roznesla, přišli mu sem občas vzdát poctu vyslanci některých zemí, ovšem museli „ke své malé radosti lézti po lanoví válečné lodi nahoru, aby získali slyšení u Petra, sedícího na (...) trámech“.
Jelikož zjistil, že v nedalekém Amsterdamu se staví na tehdejší dobu obří koráby, ihned do tohoto největšího evropského přístavu zamířil. Naučil se tu základům nizozemštiny, pronikal hlouběji do „tajů“ loďařství, ale měl i suchozemské cíle: navštívil amsterdamskou botanickou zahradu, mlýny, dílny, kostely, dům pro duševně choré, dům lehkých děv a – což není příliš známo – nahlédl také do světa anatomie a naučil se provádět některé menší chirurgické zákroky*.
V Nizozemí se setkal i s Antonem Leeuwenhoekem a v lednu 1698 odjel s patnáctičlenným doprovodem do Londýna*, kde prý strávil čtvrt roku.
Zde ho velmi udivilo, že tamní panovník byl spíše „bohatým soukromníkem a oficiálním představitelem země než vladařem, nebo dokonce absolutním vládcem“. Zajímalo ho i jednání anglického parlamentu, a tak „aniž by vešel do síně, vylezl na olověnou střechu a díval se malým okénkem s úžasem na sezení“; při prohlídce anglického královského paláce se mu prý nejvíce líbila „deska, na níž důmyslným zařízením byl zaznamenáván směr větru“. Svoji návštěvu Londýna Petr sice okomentoval prohlášením, že Rusko se musí od Angličanů naučit, aby lidé říkali panovníkovi pravdu – ovšem při nejlepší vůli to nemohl myslet vážně: vždyť svoboda slova a samoděržaví byly něco jako oheň a voda.
Nutno říci, že pro Angličany se Petr I. stal „velkou atrakcí“. Zaujalo je například to, „jaké nesmírné množství masa sní a kolik pint pálenky* do sebe vleje“, a pozastavovali se nad tím, „že žije ve svém paláci (šlo o palác, který měl v Anglii propůjčený – pozn. aut.) jako dobytče v chlévě“.
Z Anglie se vrátil zpět do Amsterdamu, odkud zamířil v květnu 1698 do Čech*. S několika členy svého doprovodu dojel v polovině června poštovním dostavníkem k Praze, kterou však pouze projel a navečer zastavil za jejími východními hradbami, na území dnešního Karlína. Po čtyřech hodinách strávených v tamní krčmě U Posledního penízu** se vydal do Vídně, aby se setkal s císařem a českým králem Leopoldem I. (1657–1705).
Z Vídně hodlal ještě odjet do Benátek, ale z domova přišly znepokojivé zprávy: Sofii, vězněné v klášteře, totiž otrnulo, a proto vyzvala v červnu „své“ střelce, aby povstali proti Petrovi. I když jejich akci vzápětí utlumilo carské vojsko, car přerušil svoji cestu a zamířil přes Brno a Krakov do Moskvy, kam prý dorazil k večeru 4. září (25. 8.) roku 1698 a „dílo zkázy“ dokonal tím, že dal střelecké pluky definitivně zlikvidovat*.