| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „HERODOTOS“
2. Ukázka z kapitoly „ATTILA“
3. Ukázka z kapitoly „NERO“
1. Ukázka z kapitoly „HERODOTOS“
historik
(* asi 484 – ✝ asi 430/420 př. n. l.)
Hledání nového domova
Jeden z nejslavnějších Řeků (jehož přesnou podobu zřejmě nikdy neuvidíme) se narodil v maloasijském Halikarnassu
řecké (možná aristokratické) matce a „barbarskému“ otci pocházejícímu z Kárie* (ležící na jihozápadě dnešního Turecka).
V protipersky smýšlející rodině slýchal od dětství vyprávění očitých svědků o invazi těchto řeckých nepřátel a o
bitvách u Marathonu (490 př. n. l.), Thermopyl či Salamíny (obě 480 př. n. l.)., takže bylo jen otázkou času, kdy
bude muset (ať kvůli neskrývanému postoji příbuzných, či jeho samého) odejít do vyhnanství.
Nejdříve se usadil na nedalekém ostrově Samos, a nikdy prý nezapomněl, jak mu pohostinnost ze strany tamních obyvatel
pomáhala smířit se s exilem.
Domů do Halikarnassu se mohl spolu s dalšími Řeky vrátit v polovině 50. let 5. století př. n. l., ale postupně si
uvědomoval, že není v rodném městě vítán a tak je kolem roku 447 př. n. l. opustil a zamířil do Athén. Obdivoval
tamní politické zřízení, navázal kontakty s různými osobnostmi (například s Periklem, jemuž sepsal historii jeho
rodu), a pilně pracoval na svém stěžejním historickém díle*, jímž předstihl všechny dosavadní logografy**.
Uvítal, že některé pasáže svého rukopisu mohl veřejně předčítat athénským zájemcům, za což dostával od městské rady
honorář, jenž prý někdy činil až 10 talentů (což byla hodnota více než tří set kilogramů stříbra).
Ovšem ani Athény neupoutaly Herodota natolik, aby zde zůstal natrvalo, a tak se znovu vydal na cestu. Tentokrát zamířil
do jižní Itálie, kde se na přelomu let 444/443 př. n. l. pravděpodobně zúčastnil založení řeckého města Thúrioi, v němž
hodlal získat plná občanská práva. To se mu podařilo, žil zde až do své smrti a byl tu také pochován. Právě proto mívá
někdy Herodotos u svého jména přízvisko „Thúrijský“ (zatímco přízvisko „Halikarnasský“ s ním začalo být spojováno později).
Cenné poznatky i mravenci o velikosti lišek
Herodotos kvůli své knize mnoho cestoval, takže lze předpokládat, že byl zámožný, neboť cestovatelské hoby bylo nesporně
finančně nákladné: platil si totiž ze svého nejen průvodce a dopravu, ale musel navíc obdarovávat mocné přátele, schopné
a ochotné se za něj přimluvit u těch správných lidí, kteří mohli snížit na minimum rizika spojená s jeho „touláním“.
K zemím, které navštívil, patřil například Egypt, jehož historii prý popsal jako první přehledně a srozumitelně. Nazval
ho „obilnicí starověku“, vylíčil pohřbívání i balzamování faraonů, správně uvedl, že egyptská půda je černá a kyprá,
neboť se skládá z nánosů přinášených z Etiopie Nilem, který – jak uvedl – teče ve směru poledníků, a Egypťany, v jejichž
zemi nejvíce obdivoval pyramidy, prý nikdy nenazval barbary. (Ovšem hieroglyfy označil za „nečitelné písmo“.) Podle
některých pramenů se dostal až k prvnímu nilskému kataraktu (peřejím) poblíž Asuánu a prohlédl si slavné Memnonovy kolosy,
ale většina historiků je toho názoru, že své putování ukončil v Mennoferu. Kupodivu si byl jist tím, že Afriku i Asii na
jihu „obklopují vody“.
Svým čtenářům představil i severní pobřeží Černého moře osídlené Skyty (viz), včetně významných řek (dnešního Dunaje a Donu).
Psal o tom, že skytská půda je „rovná, bohatě porostlá travou, hojně zavlažovaná“, zimy že jsou tam tuhé, takže například
jestřábi před nimi odlétají za teplem, a že severně od Skytie se rozkládají území, která nikdo neobývá, neboť tam stále
padá sníh. Nevynechal ani Mezopotámii, v níž ho nejvíce zaujal Babylon, který ho inspiroval k údajně nejnázornějšímu
popisu; pozoruhodné je, že i když jím uváděné údaje o tamních městských hradbách byly dlouho považovány za nadsazené,
novověké vykopávky je potvrdily. O maloasijské Lýdii (viz) mimo jiné napsal, že její obyvatelé byli „prvními výrobci a
použivateli zlatých a stříbrných mincí“ (zhotovených – jak jsme si řekli – z elektronu neboli žlutavé slitiny zlata a
stříbra), a popsal i jednu významnou a neopominutelnou památku – perský Behistunský nápis (viz). Jako správný geograf
zařazoval do svého díla informace o kmenech a etnických skupinách, všímal si podnebí, flóry a fauny i měst a významných
staveb (zejména chrámů). Za velmi cennou je označována ta část Herodotova díla, v níž předložil zřejmě jako první historii
řecko-perských válek zpracovanou na základě rozhovorů s jejich přímými účastníky. (Časově to bylo reálné, neboť on žil asi
v letech 484–430/420 př. n. l., a řecko-perské války se odehrávaly v letech 492–449 př. n. l.)
Veřejnost přijímala jeho dílo velmi vstřícně, neboť jednak nabízel tehdy málo známé informace a navíc psal čtivě; jen
málokdo tehdy tušil, že kvůli atraktivnosti textu byl ochoten občas „opominout“ ověřování faktů, za což ho zřejmě
Plutarchos nazval lhářem. Navíc zůstal dítkem své doby, takže například věřil, že do života lidí i zemí zasahují
bohové (porážku Peršanů v řecko-perských válkách vysvětloval jako boží trest za perskou pýchu), vážně bral věštby,
sny, zázraky, vyprávění o jednookých lidských bytostech střežících zlaté poklady, či o stvořeních s tělem lva a s
hlavou i křídly orla.
Dopouštěl se také některých věcných omylů (v tomto případě je však nutno přiznat, že se mu nelze divit – vždyť žil a
tvořil před dvěma a půl tisíci lety!). K nim patřilo nejen třeba zhotovení mapy, na níž zanesl Indii v podstatě do
sousedství Arábie (zatímco ve skutečnosti řeka Indus tekla asi o 2 000 km východně) či konstatování, že východně od
Indu se rozkládá poušť, kterou neumí nikdo popsat, ale i tvrzení, že Chufuovu pyramidu v Gíze budovalo dvacet let asi
sto tisíc otroků*, kteří zde prý pracovali při povodních, kdy nemohli obdělávat pole. K Herodotovým omylům patřilo i
pojednání o chlupatých mravencích** velkých jako liška, jež prý objevil v Indii, kde je pozoroval, jak vyhrabávají
zlatý prach, který pak domorodci sbírali.
Přes tyto Herodotovy (většinou omluvitelné) omyly platí, že jeho dílo se stalo na dlouho skutečně hlavním a vydatným pramenem informací, a že ho římský rétor, politik a spisovatel Marcus Tullius Cicero (*106 – ✝43 př. n. l.) obdařil plným právem přízviskem „Otec dějepisu“.
„otec“ Hunů (434–453)
Koňák, jenž se bál jen vody
Na svět Attilu přivedla zřejmě jedna z příslušnic početného harému jeho otce Mundžuka (možná prý rodem Číňanka)
v evropském sídle známých Asiatů* zvaných Hunové**, nacházejícím se v Panonii zřejmě severně od soutoku Tisy a
Dunaje. Jméno, které od svých rodičů dostal, historici neznají, a známé označení Attila považují někteří za
přezdívku odvozenou od gótského slova „atta“ značícího „otec“ či „tatíček“.
Byl podsaditý se širokou hrudí, hlavu mu „zdobily“ malé oči, řídký vous, nepříliš husté vlasy sahající do týlu a
rozpláclý nos, kvůli němuž se mu údajně říkalo Ploskonos. Takto tvarovaný nos byl ovšem tehdy hunským symbolem krásy
a matka mu ho proto v útlém dětství stlačovala pomocí destiček upevňovaných k hlavě řemínky. Celý obličej měl
poznamenaný hlubokými řezy zanechávajícími celoživotní viditelné jizvy, které mu měly zajistit pověst významného bojovníka.
Nelze pochybovat o tom, že měl křivé nohy, neboť vyrůstal jako všichni Hunové v podstatě na koňském* hřbetu.
Attila nade vše miloval moc, a povahou byl vznětlivý, zpupný, odvážný i krutý – jak vůči svým lidem (což však někteří historici popírají), tak vůči obyvatelům dobývaných či dobytých území. Bál se jedině vody, kterou považoval za posvátnou a věřil, že kdyby se jí jen dotkl, znesvětil by ji, takže se „myl“ pouze když zmokl. Jelikož stejně smýšleli i ostatní Hunové, děsili své nepřátele nejen válečnou taktikou, ale i příšerným zápachem, který ještě násobily jejich kabátce, sešívané z kožek myší, hrabošů či svišťů, jež nosívali tak dlouho, až se na nich doslova rozpadly.
Z římské Ravenny k Dunaji
Poměrně málo se připomíná, že Hunové bývali jistou dobu spojenci Římanů*.
Jelikož Attilův dědeček byl jedním ze zasloužilých hunských, Římu nakloněných vojevůdců, mohl vyjednat u prvního
západořímského císaře Honoria (395–423), aby vnouček získal vzdělání v severoitalské Ravenně, která byla v letech 402–476
metropolí Západořímské říše a v níž tudíž sídlil i císařský dvůr.
Honorius mu vyhověl, a tak se malý Hun učil v Ravenně – ve společnosti mnoha bohatých římských vrstevníků – nejen číst
(což v jeho době rozhodně nebylo obvyklé), ale zvládl i latinu, v níž četl rád římského básníka Horatia, a řečtinu,
která mu nabídla v originále Homérovu „Iliadu“. Zvykl si také na přepych, pohodlí a toleranci ostatních, ovšem i když
nad ním tehdy nikdo neohrnoval nos, v žádném případě nelze tvrdit, že by tu o jeho přízeň usilovaly mladé Římanky; od
toho je totiž odrazoval zejména jeho „exotický“ vzhled.
Když Attila po skončení studií opustil Itálii, zamířil do rodného kraje – tedy do Panonie, kde si nechal vybudovat na
vyvýšeném místě palác z trámů a snad i z kamene, který obklopovaly stany. Ke svému sídlu nezapomněl přistavět (Římany
oblíbenou) lázeň, byť věděl, že jeho otec by onu „vymyšlenost“ považoval za porušení hunských „vodních“ tradic, které
mytí a koupele zavrhovaly. (Je prý pravděpodobné, že se v oné koupelně Attila nikdy neumýval.)
Pravda – ve srovnání s ostatními Huny měl k dispozici nadstandardní bydlení, ovšem zároveň si uvědomoval, že je nelze
srovnávat s římskými paláci a že mezi hunským a římským světem je a zůstane propastný rozdíl. Kvůli tomu měl k Římanům
ambivalentní vztah: na jedné straně je obdivoval, a na straně druhé je zároveň nenáviděl.
římský císař (54–68)
Pět let velmi oblíbený
Za své čtrnáct let trvající vlády si vysloužil velmi špatnou pověst, ovšem když se alespoň ve stručnosti podíváme na jeho
rodinné zázemí, příliš se tomu nedivíme. Zároveň si na jeho obhajobu připomeňme, že mnohé z jeho odsuzovaných činů a manýrů
byly v císařském Římě mezi příslušníky tak zvané lepší společnosti víceméně běžné, že ho proto Římané dlouho nepovažovali
za vyvrhele a že rčení „krutý jako Nero“ vzniklo podle řady historiků teprve asi sto let po jeho smrti.
...
To, že prvních pět let Neronovy vlády proběhlo v poklidu, potvrdil například již počátkem našeho letopočtu Říman Suetonius.
Ovšem po roce 59 n. l. se začaly objevovat Neronovy stinné stránky – aniž je známo, proč k tomu došlo. Pokud vím, o
případných zdravotních důvodech nespekulovaly ani starověké prameny, které naopak tvrdily, že byl zdravý jako řípa a za
dobu své vlády jen třikrát onemocněl, a to lehce, takže se ani nemusel vzdát popíjení svého oblíbeného vína. Možná prý lze
tuto změnu vysvětlit jen tím, že se zhlédl v orientálním způsobu vládnutí, v němž míval panovník v rukou veškerou moc, kterou
si nikdo netroufl sebeméně korigovat. To zřejmě vedlo v Neronově druhé „pětiletce“ k tomu, že jeho moc se stala „natolik
zakotvená v římském právním a společenském systému, že si ... mohl jednoduše dělat, co se mu zlíbí“. Každopádně o jeho
narůstajícím pocitu bohorovnosti svědčí mimo jiné to, že měsíc duben nazval Neroneus, a že se chystal přejmenovat Řím na Neropolis.
V tomto období měl ovšem Nero především mnoho práce sám se sebou, takže na vládnutí (které ho zřejmě ani příliš nebavilo)
mu nezbývalo mnoho sil. Denně ho totiž čekal tvrdý vnitřní souboj mezi pochybnostmi na jedné straně, a neopodstatněným
sebevědomím na straně druhé, což souviselo mimo jiné s tím, že se začal považovat „za nejlepšího zpěváka, básníka, herce,
pištce, dudáka, tanečníka a závodníka“, byť skutečnost dokazovala, že se výrazně přeceňoval.
Co se týče jeho vstupu do světa hudby, začal se s ním seznamovat již v mládí, kdy se učil hrát na tehdy oblíbenou kitharu a
věnoval se i zpěvu. Protože však měl slabý a přidušený hlas, snažil se ho posilovat tím, že uléhal na čísi radu naznak s
hrudníkem zatíženým olověnou deskou, užíval projímadla a dávidla a „zdržoval se ovoce i pokrmů škodících hlasu“. Když došel
k závěru, že toto cvičení opravdu pomáhá, prohlásil, že nic „není do hudby, zůstává-li skryta“, a oznámil, že začne
vystupovat na veřejnosti. Poprvé se představil v Neapoli, kam tehdy vjel na bílém koni a kde svoji produkci nepřerušil ani
poté, co se divadlo začalo otřásat v důsledku zemětřesení. Svými vystoupeními „obšťastňoval“ i obyvatele dalších měst, a
nepolevoval v tom přesto, že trpěl silnou trémou. Na své konkurenty žárlil, ale obvykle se k nim prý choval uctivě a snažil
se získat jejich přízeň, byť je po straně pomlouval; ty, s nimiž se nemohl – jak sám sobě přiznával – srovnávat, se snažil
podplácet.
Jelikož se Nero obával i svého publika, nechával si najímat mladíky, kteří – po „nastudování“ různých druhů potlesku – sedali
v hledišti a přičinlivě aplaudovali. Samozřejmě se nebránil „nabídkám“, aby ho sochaři zachycovali coby zpěváka s kitharou,
což byl námět, jenž se dokonce objevil i na mincích.
Co se jeho vstupu do světa literatury týče, psával rád a pilně verše, které vybraným posluchačům předčítal ochotně a s
nadšením svým kvákavým hlasem. Je pochopitelné, že se kolem něj rojili licoměrní básníci, tanečníci i herci, kteří
vzletnými slovy chválili jeho „umění“.
Od mládí také holdoval závodům vozů a býval nejen jejich vděčným divákem, ale i účastníkem. Ovšem i v tomto případě měl
své císařské manýry: například vypsal závod o Neronovu cenu, o kterou však soutěžil sám – což mu ale nezabránilo v tom,
aby se z vítězného věnce radoval jako malé dítě.
Právě při závodech vozů se měl v roce 65 odehrát proti Neronovi první puč, který se však nezdařil kvůli diletantské přípravě.
Následovalo zatýkání, výslechy se protahovaly až do následujícího roku a vše skončilo tím, že císař si sice přečetl návrhy
soudců na rozsudky, ale nakonec nechal šmahem popravit všechny, kteří byli vůči němu v opozici. V té době už zřejmě propadal
panickému strachu o život, byl podezíravý a ochotný uvěřit každému očernění, a v oné panice vynášel tresty, nad nimiž nám
dnes zůstává rozum stát: podezřelé „zločince“ dával házet šelmám v cirku, nechal je upalovat přivázané ke kůlům nebo je
dal topit v moři, a v některých případech nařizoval, aby spáchali sebevraždu (což se stalo – jak víme – Senecovi). Smrt
čekala také každého, kdo si dovolil odejít předčasně z některého jeho hudebního představení, neboť to kvalifikoval jako
trestný čin zvaný urážka majestátu. Díky tomu, že mu všechny tyto a další „přehmaty“ procházely, spokojeně prohlásil:
„Dosud ještě žádný vladař nevěděl, co si může dovolit.“
Nevídaný požár i palác
Jak známo, roku 64 shořely po požáru trvajícím šest dní a sedm nocí dvě třetiny Říma. Dodnes se traduje, že město zapálili buď
křesťané* či že to udělal Nero sám, a to buď proto, aby zopakoval požár Troje, nebo aby mohl postavit novou a krásnější metropoli.
Jenže podle historiků je prý prokázáno, že při vypuknutí požáru pobýval v rodném Antiu, a do Říma se rozjel teprve poté,
co zahlédl na obzoru rudou záři. Zuřící oheň sledoval z vyhlídkové věže stojící v Maecenatových zahradách, a
protože si prý všiml, že dřevěné domky v úzkých uličkách hoří snadno a ochotně, dal lidem, kteří přišli o
střechu nad hlavou, k dispozici Martovo pole i svoje soukromé zahrady. A aby předešel hladomoru, zajistil pro
ně dodávky jídla i pitné vody a nařídil dočasné snížení cen potravin.
....
Když byl požár konečně uhašen, zabral Nero tři římské pahorky – Palatin, Viminál a Eskvilin, aby si na nich
postavil nový palácový komplex, jímž by poddaným dokázal, jak schopného mají císaře.
Když prý císař oslavoval zprovoznění paláce, s uspokojením prohlásil: „Konečně začínám bydlet jako člověk.“