| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „ARISTOTELÉS (fintivý ženáč, který měl rád včely a slávu)“
2. Ukázka z kapitoly „KRATIKNOT (vynález víc než nezbytný)“
3. Ukázka z kapitoly „ZUBNÍ NÁHRADY ("berličky", které bývaly zhotovovány i z volských kostí)“
1. Ukázka z kapitoly „ARISTOTELÉS (fintivý ženáč, který měl rád včely a slávu)“
(384 př. n. l.–322 př. n. l.)
Narodil se v městečku Stageira a jeho otec, dvorní lékař makedonského panovníka Amynta II., si přál, aby převzal jeho profesi, neboť on i
Aristotelova matka Faistis pocházeli z lékařských rodin. Vzal ho proto s sebou do přímořské makedonské metropole Pella, aby mu předával
své znalosti a zkušenosti, ale mladík, jehož kamarádem se zde stal panovnický synek Filip, mu naslouchal jen na půl ucha.
I když nakonec byl zřejmě „vyškolen v pitvání“ a možná se jistý čas věnoval medicíně, více ho zajímaly takové
„hlouposti“, jako proč mravenec tahá stébla slámy, díky čemu ptáci létají, co dělá Měsíc na obloze a proč se na
podzim listí zbarvuje do červena. S odpovědí, že to či ono zařídili bohové, se nehodlal smířit.
Poté, co asi v patnácti letech osiřel, byl tři roky v péči jistého Proxena a roku 366 př. n. l. použil své dědictví na cestu do Athén
k Platónovi*, o němž mu mnozí říkali, že ví všechno. Zůstal zde a studoval dvacet let na jeho Akadémii (z tohoto slova vznikla
„naše“ akademie), ale není jasné, z čeho si platil školné.
Po Platónově smrti působil tři roky v maloasijském městě Assos, kde založil jakousi pobočku Akadémie. Roku 344 př. n. l. odtud uprchl
před Peršany do Mytilény na ostrově Lesbos, kde ho o rok později zastihlo psaní přítele z mládí – nyní panovníka Filipa II.
Makedonského (několikanásobného vítěze koňských dostihů, panujícího v letech 359 př. n. l. –336 př. n. l.).
Ten ho žádal, aby se stal učitelem jeho třináctiletého syna, budoucího Alexandra II. Makedonského či Velikého (vládnoucího v letech
336 př. n. l. – 323 př. n. l.). Výuka mladíka, který do té doby pouze jezdil na koni, hrál na lyru, zpíval a recitoval Iliadu,
ovšem měla probíhat nikoliv v sídelním městě Pelle, nýbrž v nedalekém poklidném makedonském městečku Mieza, kde pobyli tři roky.
Aristotelés ve svém žákovi vzbudil zájem o přírodní vědy, radil mu, aby si každé ráno čistil zuby „tenkým hrubým plátýnkem“,
a možná ho přivedl k tomu, že se za všech okolností denně holil. Alexandr mu sice posílal ze svých tažení zprávy o tom, co viděl, ale
tvrzení, že k němu velmi přilnul a celý život na něj vděčně vzpomínal, zřejmě neodpovídá pravdě.
Když dva roky poté, co si Filip II. podmanil roku 338 př. n. l. řecké státy, nastoupil Alexandr po otcově smrti na trůn, odešel
jeho učitel na rok do rodné Stageiry a po čase se názory mladého, úspěšného, bojovného vladaře a stárnoucího učitele začaly rozcházet.
Poté, co se Aristotelés vrátil do Athén, založil v jejich části zvané Lykeion (na počest zdejšího chrámu Apollóna Lykeia) v prostorných
budovách vlastní školu. Nazývala se rovněž Lykeion (z toho vzniklo slovo lyceum) a byla prý spíše než klasickým vzdělávacím zařízením
tím, co bychom dnes nazvali výzkumný ústav. Protože přednášky a diskuze se konaly v zastřešené sloupové chodbě a on coby přednášející
zřejmě chodil mezi posluchači, říkalo se škole také peripatos (tj. „sloupořadí“, ev. „stromořadí“) a jeho
stoupenci byli označováni jako peripatetikové.
Tehdy již proslulý pedagog a badatel dlouho spoléhal na vlastní pozorování, vypočítal velikost Země (a příliš se nezmýlil, protože mu
vyšel pouze dvojnásobek skutečných rozměrů), došel k závěru, že zvuk vzniká díky tomu, že jeho zdroj (např. hudební nástroj) rozpohybuje
okolní vzduch, a že ozvěna vzniká tím, že „vzduch při svém pohybu naráží na stěnu a odráží se zpátky jako míč“. Na druhé
straně se však v mnohém mýlil. Například o zkamenělinách, na něž bylo okolí Středozemního moře bohaté, tvrdil, že se rodí ze země a že
jde o horniny, jež jsou „nadány jakousi vnitřní silou, která v nich vytváří útvary podobné ulitám a skořápkám zvířat“ (což
je názor, který se udržel až do 18. století). Nechal se také ovlivnit podobností člověka a opice a vytvořil zvláštní savčí skupinu,
kterou postavil mezi člověka a ostatní tvory, a o vakuu prohlásil, že je nereálné, neboť příroda z něj má strach. Renomé si prý posiloval
tím, že spolu se svými žáky skupoval a ničil díla svých kritiků, takže z jeho prací se toho zachovalo nepoměrně více než z jejich.
Údajně šišlající upovídaný filozof s hubenýma nohama, nosící nádherné šaty i obuv a zdobící si ruce mnoha prsteny, se věnoval nejen
vědám, ale i tzv. něžnému pohlaví, a dokonce se oženil. Vzal si Pythiadu, dceru či neteř jednoho z vládců řeckých maloasijských kolonií,
s níž měl dceru stejného jména. Ke konci jeho života mu dala jakási Herpyllida, o níž není známo, zda byla jeho manželkou či konkubínou,
ještě syna Nikomacha. V závěti o ní napsal, že se osvědčila jako starostlivá žena a že jeho přátelé mají dohlédnout na to,
„bude–li se chtít provdat, aby se nedostala muži mne nehodnému“, aby dostala peníze i služky a mohla si vybrat
k bydlení jeden z jeho dvou domů. S Herpyllidou žil zřejmě poté, co ovdověl, protože v téže závěti mj. napsal: „Kde mně
udělají můj hrob, tam nechť uloží též kosti Pythiady, vyzvednouce je, jak si to sama poručila.“
Po smrti Alexandra Velikého musel Aristotelés roku 323 př. n. l. z Athén uprchnout, protože protimakedonské frakci vadily jeho vazby
k pokořitelům Řeků.
Byl zřejmě obviněn – jak bývalo v té době zvykem – z urážky bohů, takže odešel s rodinou do Chalkis na statek své matky.
Ovšem vyhnanství nesl velmi těžce a pravděpodobně proto zemřel o několik měsíců později ve svých třiašedesáti letech na vleklou chorobu
žaludku, která se zřejmě vlivem stresu výrazně zhoršila.
I po své smrti byl označován za neomylnou autoritu, což potvrzovala mj. římskokatolická církev. Jeho výroky se odvážil zpochybnit
teprve o málem dva tisíce let později Galileo Galilei (1564–1642). Díky tomu se v historii techniky setkáváme s výrazem
„aristotelská fyzika“, což byly v podstatě citáty z Aristotelových filozofických úvah, které v 17. století vyústily
v takové „fyzikální“ otázky, jako zda se andělé neunaví, když po tolik let „bez ustání otáčejí nebesy“, či
zda kůň neonemocní, vstoupí–li do stopy vlka. Aristotelská fyzika přežívala u nás až do 40. let 18. století, kdy začal díky
Marii Terezii obrat k fyzice experimentální, založené – jak název napovídá – na pokusech.
POZNÁMKY NA ZÁVĚR:
2. Ukázka z kapitoly „KRATIKNOT (vynález víc než nezbytný)“
Zpočátku byly tyto speciální nůžky, používané k odstřihování knotu olejových lampiček či svíček, nazývány štipec; odstřižený kousek
hořícího knotu padal do nádobky, jíž se kratiknot odlišoval od obyčejných nůžek. Používaly se prý v intervalu 10 až 15 minut a mívaly
různé provedení: dražší, stříbrné či zlaté, bývaly zdobené a tvořily součást nákladných stolních servisů, zatímco železné byly sice
levnější, ale brzy korodovaly.
Pokrokem bylo, když se u nás počátkem 19. století zdokonalila výroba litiny, takže se kratiknoty začaly vyrábět z ní; některé měly ve
spodní části nožičky, jež bránily tomu, aby znečistily ubrus, a někdy nechyběla ani malá kolečka, díky nimž mohly být snadno přemísťovány
po stole.
Začátek konce kratiknotů přinesl rok 1834, kdy se začaly vyrábět knoty, které beze zbytku shořely.
3. Ukázka z kapitoly „ZUBNÍ NÁHRADY ("berličky", které bývaly zhotovovány i z volských kostí)“
Zubní náhrady se dělí na pevné (např. můstek) a snímací (např. celková snímací náhrada v češtině obvykle zvaná protéza).
Zpočátku většinou nahrazovaly pouze přední zuby a jejich historie začíná ve starém Egyptě, kde lékaři podle některých pramenů zkoušeli
již kolem roku 2550 př. n. l. zasadit do čelistí svých pacientů zuby vyrobené ze slonoviny. (Podle jiných pramenů šlo spíše o amulety,
které lidé nosili zavěšené na krku; zastánci tohoto názoru argumentují tím, že zubní náhrady nebyly nalezeny v hrobkách faraonů. Je tedy
možné, že egyptské náhrady se zhotovovaly z kostí, dřeva či vosku a po smrti byly z úst vyjmuty.)
Kolem roku 700 př. n. l. zhotovovali Etruskové zubní náhrady z kostí nebo z lidských či zvířecích (koňských) zubů (v případě potřeby
obrušovaných na vhodnou velikost), které spojovali zlatým páskem. Ten býval dosti masivní, takže při delším nošení způsoboval na dásni otlaky.
Od Etrusků znali falešný chrup Římané. Ti zpočátku používali lidské zuby (někdy snad odebírané mrtvým), jimiž po provrtání protahovali
zlaté drátky, kterými je přivazovali k okolním zubům. V době císařství, tj. od roku 27 př. n. l., preferovali umělé zuby ze slonoviny či
kostí. (Je zajímavé, že i když podle zákona dvanácti desek z poloviny 5. století př. n. l. nesměl být nikdo pohřben se svými zlatými
předměty, zlaté drátky použité na zubní náhrady tvořily výjimku.)
Zuby vyřezané z hovězích kostí fixoval zlatým drátkem svým pacientům také známý řecký lékař Galénos (129–199).
Ve středověku se vývoj této oblasti stomatologie zastavil, i když „majitelů“ chybějících zubů bylo mezi chudými i bohatými
velmi mnoho. Novověk se k zubním náhradám vrátil. Pokud chyběl jeden zub, byl jeho náhradník upevněn k ostatním nejčastěji hedvábnými
nitěmi. To vyzkoušel i Jan Jessenius, jenž vsadil Rudolfu II. (vládnoucímu v letech 1576–1611) místo vypadlého zubu umělou náhradu
ze slonoviny, kterou fixoval zlatým drátkem; měl úspěch, protože umělý zub sloužil vznešenému pacientovi na tehdejší dobu téměř
neuvěřitelnou dobu – dva či tři měsíce.
Potíž nastávala tehdy, když zubů chybělo více. Problém byl dlouho zejména s tím, jak větší náhrady v ústech upevnit. Kdo nosil totální
(celkovou) protézu, ten si ji musel při jídle vyjímat z úst, protože umělá zubní patra nepřiléhala a byla od sebe odtlačována pružinami,
takže mohla „vystřelit“. Zkušenost s tím měl Ludvík XIV. (1638 – 1715), který byl bezzubý již ve svých sedmačtyřiceti
letech a musel se smířit s tím, že s protézou v ústech nemůže jíst.
Koncem 17. století přišel německý ranlékař Matthäus Gottfried Purmann (1648 – 1711/1721) s novinkou spočívající v tom, že si nejprve
vytvaroval model protézy z vosku, a teprve podle ní zhotovil z kostí a slonoviny vlastní protézu. Další krok ke zhotovení dobře padnoucí
náhrady spočíval ve snímání otisku čelisti pomocí vosku. Ve Francii to dělal od roku 1733 zlatník Pilleau Pezé (1715–1755) a v
Prusku od roku 1756 dentista pruského krále Bedřicha Velikého Philip Pfaff (1713–1767), který jednoznačně odmítl teorii zubních
červů a zřejmě jako první začal dělat odlitky chrupu ze sádry. Podle voskového otisku dával zhotovit zlatý základ protézy také
Ettienne Bourdet (1722–1789), který pečoval o chrup Ludvíka XV. a XVI. i členů jejich rodin; základ natíral červeným emailem a
upevňoval do něj zkrácené lidské zuby.
K problémům tehdejších zubních náhrad patřilo jejich žloutnutí a především silný zápach. Dentisté si lidské zuby kupovali od těch, kteří
si je kvůli penězům nechali vytrhnout, nebo používali zuby odebrané z úst mrtvým (to se stalo údajně např. po bitvě u Waterloo). Obvykle
se takto nahrazovaly pouze přední zuby, zatímco zadní byly zhotovovány ze slonoviny. Navíc někteří dentisté vkládali pacientům do úst
zuby čerstvě vytržené jinému pacientovi, což bylo pochopitelně krajně nehygienické a umožňovalo přenos řady chorob. Nevýhodou bylo také
to, že takto získávané zuby bývaly nestejně velké i zbarvené.
V 18. století přibylo jako materiál zlato, stříbro, perleť či achát a
objevily se také – coby nejlepší řešení – porcelánové zuby, které navrhl a zkoušel vyrábět (bohužel neúspěšně) v 70. letech
18. století francouzský lékárník Alexis Duchateau. Jeho zkušeností využil dentista Nicholas Dubois de Chemant (1753–1824), který
začal zhotovovat celé porcelánové protézy. Říkalo se jim kávová zrna, on je označoval za nezničitelné, patent na ně získal roku 1791
nejprve v Anglii, kde měl na ně 12 let monopol a ošetřil prý 12 000 pacientů. Slabou stránkou jím vsazovaných náhrad bylo nepřirozené
zbarvení, nepříjemný zvuk, který vydávaly při žvýkání, a to, že praskaly.
První jednotlivé zuby z porcelánu se začaly vyrábět roku 1806 v Neapoli a jejich sériová výroba byla zahájena
zřejmě roku 1825 v americké Filadelfii.
„Revoluci“ ve snímacích zubních náhradách znamenal kaučuk, který roku 1839 vynalezl Charles Goodyear (1800–1860) a na
protézy ho začal používat jeho syn Nelson. Tento materiál byl sice levný a plastický, ale „protézní lože přesně nekopíroval“,
což zjednodušeně řečeno znamená, že se nepřizpůsoboval příslušným partiím úst. Proto se do horní čelisti upevňovaly protézy pomocí
přísavných gumiček (podobných těm, díky nimž „přisáváme“ např. háčky na ručníky na obklady koupelen). Také celuloid, který
se ke stejnému účelu zkoušel po roce 1870, měl řadu nedostatků; praskal a rozkládal se v ústech a např. podle The New York Times z roku
1875 někdy náhrady z něj zhotovené explodovaly. Proto nakonec zvítězily na celé čáře jako materiál pro většinu zubních náhrad akrylátové
pryskyřice (spolu s kvalitní otiskovací technikou používající od 60. let minulého století alginátové a silikonové otiskovací hmoty).
Důvodem je fakt, že jsou snadno zpracovatelné, zajišťují „přesnost kresby protézního lože“, je u nich malé riziko vzniku
přecitlivělosti a jsou levné.
POZNÁMKY NA ZÁVĚR: