Stanislava Jarolímková

- novinářka a spisovatelka

Na co v učebnicích dějepisu nezbylo místo – 2.díl

Anotace	Obsah	Ukázky	Ilustrace	Zpět na přehled knih

Jdi na ukázku:
1. Ukázka z I. kapitoly „FIRMA BAŤA – PŘÍKLADNÝ LIDUMILNÝ A SOBĚSTAČNÝ KONCERN“
2. Ukázka z I. kapitoly „Hašlerky – bonbony, po nichž karel hašler nekašlal“
3. Ukázka z VI. kapitoly „EMIL HOLUB – CESTOVATEL A LÉKAŘ, JEHOŽ UDOLALA MILOVANÁ AFRIKA“

1. Ukázka z I. kapitoly „FIRMA BAŤA – PŘÍKLADNÝ LIDUMILNÝ A SOBĚSTAČNÝ KONCERN“

Nešťastný let
Ambiciózního a neobyčejně silným sociálním cítěním vybaveného Tomáše – zvaného „der tschechische Schuhkönig“ („český král bot“) – vyřadil ze hry 12. červenec roku 1932, kdy měl v plánu letět soukromým letadlem do Švýcarska, kde ho čekalo otevření nové pobočky v městečku Möhlin na rýnském břehu a kde se měl zároveň setkat se synem Tomíkem žijícím v zahraničí. Požádal vrátného, aby ho telefonicky vzbudil ve 4 hodiny ráno, nastoupil do vozu, který přistavil jeho šofér bydlící nedaleko, rozloučil se s manželkou a vůz zamířil k otrokovickému firemnímu letišti*.

V době, kdy mělo letadlo odstartovat, padla na tuto lokalitu těžká mlha, zatímco z Vídně, Olomouce, Prostějova a Znojma hlásili slunečné počasí. Tomáš Baťa hodinu čekal, ale v 5 hodin 52 minut dal svému pilotovi pokyn, aby vzlétli.

Zanedlouho se však ozvaly zvuky, které dávaly tušit katastrofu.

O její příčině se stále spekuluje. Možná se pilot snažil vyhnout elektrickému vedení a zachytil o roh jedné budovy, možná však bloudil několik minut v mlze nad Napajedly, ale protože netušil, kde přesně se nachází, pokusil se přistát. Oba muži na místě zemřeli, neboť podle zprávy policie letadlo spadlo z výšky 20 až 30 metrů a narazilo do země rychlostí 150 km/h Ciferník na palubní desce ukazoval 5 hodin 58 minut.

O den později, tedy 13. července roku 1932, napsal Karel Čapek (1890—1938) v Lidových novinách o Tomáši Baťovi toto: „Byl to muž; byl z lidí, kterým se oblíbeným rčením říká muž stoprocentní. Silný a snad trochu bezohledný; a především optimista. Muž naprosto nepodlomený jakoukoliv nedůvěrou v sebe; člověk nerozpolcený, který nemele naprázdno, ale silnými zuby překusuje problémy, které leží v linii jeho zájmu. Přetnout gordický uzel* je úkon málo subtilní, ale otvírá cestu tomu, kdo se nechce zastavit. Postavit Kolumbovo vejce** na špičku není běžné zacházení s vajíčkem, ale jak známo, stalo se symbolem pro úspěšné řešení zamotaných situací. Takové činy nejsou jen výrazem energie, ale i životní svěžesti a upřímnosti vůle. Nejsou to činy myslitelů, ale práce celých a bezprostředních mužů. Nebýt Baťa tak bezprostředním mužem, nebyl by se stal tím, čím byl; ale i kdyby nebyl velikým Baťou, byl by to muž, byl by to někdo, i kdyby byl jenom malým ševcem ve Zlíně.“

Pohřeb Tomáše Bati a jeho pilota Jindřicha Broučka (1893—1932) se konal v 15 hodin ve čtvrtek 14. července roku 1932. Nejprve se jeho památce poklonili na továrním nádvoří jeho spolupracovníci a pak se průvod vydal na staré zlínské náměstí, kde se s ním loučili obyvatelé města. Celý smuteční obřad trval šest hodin.

Pomníček, zřízený na místě pádu letadla, byl instalován o rok později, ale po únoru 1948 začal komunistům vadit, a tak ho pomocí lopat a krumpáčů odstranili; nepřenesli přes srdce, že by připomínal odchod člověka, který sice dokázal málem nemožné, ale jim se nehodila do plánů ani vzpomínka na něj.

Prostý hrob Tomáše Bati a jeho manželky Marie (a náhrobek jejich syna Tomíka pohřbeného v září 2008 v kanadském Torontu) se nachází na zlínském Lesním hřbitově, který on sám založil rok před svou smrtí. Jindřich Brouček má hrob nedaleko nich.

2. Ukázka z I. kapitoly „Hašlerky – bonbony, po nichž karel hašler nekašlal“

Setkání v Lucerně
Snad každý zná hašlerky, které náš národ mlsá již téměř sto let, ať byly či jsou kulaté, šišaté, balené v ruličkách nebo jednotlivě v „mašličkách“. Vděčíme za to prvorepublikovému továrníkovi Františku Lhotskému st. (1884—1954), který hašlerky – a nejen je – vyráběl*.

Podnikat začal po skončení 1. světové války a v létě patřívaly mezi jeho nejprodávanější produkty oblíbené šuměnky čili šumáky. Pravděpodobně v této době se seznámil s vídeňským kolegou, podnikatelem a výrobcem cukrovinek Erichem Kirchsteinem, který mu prý zřejmě nejen předal řadu zkušeností důležitých pro tento obor, ale recept na výrobu bonbonů* jménem caruso, nazvaných po slavném italském tenoristovi Enricovi Carusovi (1873—1921). Tehdy ovšem budoucí pan továrník dozajista netušil, jak tento recept zasáhne do jeho – a koneckonců i našeho – života.

František Lhotský vyráběl oválné bonbony caruso, které měly podobné obaly jako pozdější hašlerky, jenže bez proužků a byly balené do „mašliček“. Na odbyt však tento artikl příliš nešel, a tak přemýšlel, jak prodejnost zvýšit. Dnem „D“ se stal 13. prosinec roku 1920. Tehdy se totiž setkal v podzemním kabaretu slavného pražského paláce Lucerna rodiny Havlových se zpěvákem a skladatelem Karlem Hašlerem (1879—1941), který měl v té době potíže s hlasivkami, kvůli nimž načas přestal vystupovat. Požádal písničkáře o souhlas s přejmenováním bonbonů caruso na hašlerky a na jeho námitku, že si ho každý bude brát (s odpuštěním) do huby, mu poradil, ať se na věc podívá z druhé, lepší stránky. Vždyť bude–li jeho jméno napsané na obalech bonbonů prodávaných po celé republice, dostane se mu zcela zdarma té nejlepší reklamy, jakou si může přát. Písničkář nakonec smlouvu o užití svého jména, sepsanou na hlavičkový papír kabaretu, podepsal a podle Fr. Lhotského ml. (*1932) to udělal zcela zdarma. (Originál smlouvy je uložen v Národním muzeu.) Krátce na to vznikl slogan: „Hašler kašle, nevadí, hašlerky ho uzdraví.“

František Lhotský nevyráběl pouze hašlerky, neboť mu bylo jasné, že zákazník musí dostávat stále nové a nové výrobky. Na trhu se proto objevovaly dobroty zvané cu–krůů, jejichž základem byly drcené oříšky, dále sladké žvýkací karamely zvané mňam, nakyslý drops jménem pepinky, nazvaný podle operety Pepinka Rejholcová, kterou hrálo Nuselské divadlo, luzínky pojmenované podle Pepinčina partnera Luzínka či čokoládové lahvičky ve tvaru lahví mělnického vína. To vše byly výrobky oblíbené – na rozdíl od mentolových světlezelených brustinek, vyznačujících se příliš výraznou mentolovou chutí, a destinek, jimž dala roku 1919 zdarma své jméno slavná zpěvačka Ema Destinnová (1878—1930). I když šlo o světově známou operní umělkyni, nestala se však takovým lákadlem jako lidový písničkář.

3. Ukázka z VI. kapitoly „EMIL HOLUB – CESTOVATEL A LÉKAŘ, JEHOŽ UDOLALA MILOVANÁ AFRIKA“

Rázná Růženka a Mašukulumbové
Druhou, čtyři roky trvající výpravu, při níž chtěl projít Afrikou od jihu k severu (což by dokázal jako první na světě), začal Emil Holub připravovat roku 1880 při výstavě svých exponátů ve Vídni. Dostala název Rakousko–uherská africká expedice, František Josef I. (1848—1916) mu na ni přispěl sedmi tisíci zlatých a on na ni vyrazil v listopadu roku 1883. Kromě osmnáctileté novomanželky*, oblečené v sukni dlouhé až ke kotníkům s tehdy nezbytným honzíkem** a s kloboukem na hlavě, ho doprovázelo šest vysloužilých vojáků a šikovných řemeslníků, které si vybral ze sedmi set přihlášených; byli to dva Češi, dva Vídeňáci, jeden Maďar a jeden Dolnorakušan.

Rosu nikdy nelákaly dýchánky a různé společenské akce, zato uměla dobře střílet a jezdit na koni. Emila Holuba uviděla poprvé roku 1879, kdy ve Vídni ukládal část svých sbírek, a v tu chvíli prý měla jasno: pojede do Afriky a bude rovněž prozkoumávat tamní dosud neznámé oblasti. Následující čtyři roky Holubovi pomáhala tím, že mu vyřizovala korespondenci a třídila exponáty, a protože byla pohledná, nelze se divit, že se po jisté době rozhodli pro sňatek, který uzavřeli ve Vídni v listopadu roku 1883; Rosa přijala české křestní jméno i manželovo příjmení. Mnozí Evropané i Afričané mu vyčítali, že do země vezl manželku, což si před ním dovolilo jen pár jedinců.

Když členové expedice vystoupili v Port Elisabeth na pevninu, nakoupili tažná zvířata a vozy, najali lidi, kteří uměli se čtvernožci zacházet, a přesně naplánovali zastávky, aby se volci napásli a odpočinuli si. Cestou musel Emil Holub opatrně jednat s příslušníky kmenů, přes jejichž území se svou výpravou přecházel. Podle Marie Imbrové je sice znal, ale „je něco jiného, když tam přijde jednotlivec, kterému se to vyjednávání o přístřeší lépe zařídí, než celá expedice, pro kterou musel Emil Holub vždycky rozbíjet za vesnicí tábor. Takže se tam dávaly dary za to, že tam ten tábor může být“. Zatímco při první výpravě vystačil s korálky, sekyrami, hřebíky či nožíky, nyní už vyžadovali někteří náčelníci jako úplatek zbraně.

I když dva průvodci zemřeli a třetí odjel ze zdravotních důvodů do Evropy, byl Holub rozhodnut navštívit všeobecně obávané Mašukulumby*, o nichž snil již deset let a jejichž území se rozkládalo severně od řeky Zambezi** mezi 130 a 160 jižní šířky na území dnešní Zambie.

Zambezi překročil v červenci roku 1886 jako jeden ze sedmi bělochů a do svého cestovního deníku si prý tehdy napsal: „Nyní budu sklízeti vavřínové listy slávy.“; zřejmě zapomněl na pravdivost rčení, které radí: „Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil.“

*Mašukulumbové prý byli nejen úžasně líní, ale zároveň divocí, nezkrotní a zrádní, a proto se na jejich území neodvážil do Holubova příchodu vstoupit nikdo, ani – jak napsal Jiří Baum – „u černochů pro svou lidumilnost oblíbený veliký Livingstone“. Baum popsal příslušníky tohoto kmene takto: „Obývají dosti vlhkou náhorní rovinu ve výši přes 1 000 m nad mořem, kterou protéká řeka Luenge (dnešní Kafue – pozn. aut.) a která je pokryta skupinami palmových lesů. Mašukulumbové jsou pěkně rostlí, mají lehce zakřivený orlí nos, muži nosí na hlavě vrkoče spletené z vlasů vlastních i cizích, dlouhé 14—40 cm až přes 1 m, podle bohatství a významu. Ženy zato si hlavy holí. Muži nosí bílé nebo modré šátky, ovinuté jako tóga kolem těla, ženy chodí zcela nahé (jen se zvonečky kolem pasu – pozn. aut.). Hlavním zdrojem obživy Mašukulumbů jsou velká stáda dobytka, při čemž stádo o dvou až třech tisících kusů není ničím neobyčejným. Kromě dobytka chovají též mnoho psů. Jejich chatrče mají podobu kuželovitou, jsou kryty travinami a listím a tvoří obce, v nichž vládne náčelník.“

E. Holub napsal o vlasech výše postavených Mašukulumbů, že je muž získává od manželek (z nichž každou získal za jednu krávu), otroků i nepřátel padlých v boji, slepuje je „klovatinou se svými a splítá je potom v malé rulíky. Nejdelší z takových účesů končil se ohonem zdélí 103 centimetrů, jsa vpravo nachýlen, když pak se domorodec sklonil, nahrnula se též celá vlasová věž. Účes tento byl v objemu šestatřiceti centimetrův … Svaly spánkové zesílily se Mašukulumbům ve provazy ztlouští prstu, a tím pouze mohla hlava snésti velikou tíž na temeni.“ Cena takového vrkoče, který vznikal týdny či měsíce a v podstatě znemožňoval rychlý běh, se prý rovnala ceně vykrmeného vola. Majitel této výzdoby musel spát tak, že konec copu uvázal k vodorovné tyčce spočívající na dvou vidlicích umístěných na koncích lůžka. Teprve když po letech podlehly jejich svaly atrofii a ochably, cop visel dolů. Chudší muži mívali účes velikosti pěsti.

„Mašukulumbové“ je původní název hanlivého významu, který Emil Holub převzal od sousedních etnik; dnes je to kmen Ila–Tonga, jenž žije podél řeky Kafue. Holub se s Mašukulumby poprvé setkal v listopadu roku 1877 za své první výpravy nejprve v Šešeke na dvoře maruckého krále Sepopa; šlo o šest vyslanců, kteří jednou ročně přinášeli Sepopovi dary. Koncem 19. století se Mašukulumbové téměř bez boje poddali Britům, všichni začali chodit oblečení a přestali nosit i ony podivné účesy.

Jiří Baum vylíčil příchod Evropanů k území těchto černých obyvatel Afriky takto: „Pochodovali husím pochodem k severu … za nimi táhla se dlouhá řada domorodců … každý s balíkem na hlavě. Byli zde i dva oslíci, nesoucí břemena, několik koz, tři psi, Daisy, Sidamoj a Vistok, a konečně pavián Pit, kterého Holub kdysi koupil za šilink od černocha. Klusal poslušně za výpravou jako psík a byl neustále pramenem zábavy a veselí. S oblibou škádlil černochy, a když je někdy viděl stát v hustém hloučku, skočil pojednou do jejich středu, takže se s hlasitým křikem rozutekli. Tak jako domorodci, miloval bučualu, pivo z prosa, a někdy se řádně opil.“

Prvními Mašukulumby, které viděli ostatní členové Holubovy výpravy, byli čtyři nazí muži řezající rákos na stavbu obydlí; po ruce měli téměř tři metry dlouhé oštěpy a v jejich očích byla nedůvěra; o příchodu Evropanů však již evidentně věděli a směr další cesty jim správně ukázali posunkem. Nedůvěru pociťovali ovšem i Evropané.

Když došli do první mašukulumbské vesnice a zastavili se uprostřed chatrčí, všimli si, že mezi „domky“ z kůlů byly nacpány svazky kukuřičných stonků pokrytých hlínou a že byly sestaveny do kruhu o průměru asi 200 m. Jediná zbylá mezera sloužila jako vstup do vesnice. Ženy si kvůli návštěvě zaběhly obléknout zástěry z kožešin a všichni si se zájmem prohlíželi osly a kozy, protože z domácích zvířat znali pouze – jak jsme si řekli – psy a skot.

Evropanům vymezili místo k táboření u velkého stromu kousek za vesnicí, nabídli jim ke koupi sušené maso, mléko* a pivo a po vzrušené debatě se rozhodli, že je vzhledem k jejich početní převaze nepobijí, ale pokusí se je co nejvíce pumpnout.

Považovali je za špicly sousední Marucké říše (v níž došlo k převratu a král Sepopo musel uprchnout), a dokonce se začalo šuškat, že to jsou nikoliv běloši, nýbrž černoši natření na bílo, což podle nich dokazovali tím, že nechtěli koupit slonovinu. Proto si nikdo z obyvatel vesnice nevzal od Holuba žádný lék – což ovšem bylo podle cestovatelů zlé znamení.

Jelikož černí nosiči najímaní z okolí Mašukulumbů se báli vstoupit na území tohoto kmene, musel Holub požádat o tuto službu samotné „hostitele“. Ti na to čekali, ovšem nikoliv proto, aby hostům vytrhli z paty pomyslný trn, nýbrž aby je na příhodném místě pobili a získali obsah jejich zavazadel. Věřili totiž, že jsou plná impande neboli zázračných amuletů, „jež chrání před nemocemi, divokou zvěří i před kulkou z pušky bělochovy“. (Impande však není nic jiného, než zbytek vápnité schránky v podobě sépiové kosti, která se dnes podává opeřencům chovaným v kleci, aby měli dostatek vápníku.)

Před jedním z pochodů do další mašukulumbské vesnice Holub po dohodě s nosiči připravil balíky, na každý položil požadovaných 8 metrů kartounu vyrobeného na pražském Smíchově, ale v nastalém (snad uměle způsobeném) zmatku bylo několik kusů ukradeno, a navíc divoši obklopili paní Růženu Holubovou, vyhrožovali jí a jeden se dokonce chystal strhnout jí šaty, aby s nimi utekl. Ona ho však „statečně udeřila pěstí mezi oči, až zavrávoral. Pak se objevil Holub s puškou v ruce a pažbou udělal pořádek“.

Když se Holub potřeboval dostat s ostatními přes řeku Kafue, plnou stále hladových krokodýlů, pokusili se Mašukulumbové vysadit Evropany na malém říčním ostrově, kde je chtěli nechat zemřít hlady a pak jim ukrást náklad. Holub si toho naštěstí všiml a pomocí pušek je spolu s dalšími členy výpravy přiměl k poslušnosti.

Dne 26. července je čekala „cesta zčásti bažinou, kterou se jen těžko prodírali, neboť byla zarostlá spletí rostlinstva. Jeden z oslů uvázl ve vodě mezi hustým porostem a trvalo hodinu, než jej Holub pracně vyprostil.“ Pak došli do další vesnice, zbudovali si tábor ohrazený sedmdesáti balíky a spoléhali zejména na tři psy, schopné oznámit, zda se někdo nezvaný neblíží k jejich provizornímu obydlí*.

Když rozbili tábor u vesnice Galulongy (na území dnešní Zambie), rozhodl se Holub nalézt jakéhosi portugalského obchodníka, který měl mít podle Mašukulumbů tábor nedaleko odtud. Netušil ovšem, že ve skutečnosti neexistoval a domorodci se ho jen pokusili pomocí tohoto výmyslu vlákat hlouběji do vnitrozemí. Opustil proto tábor s manželkou, jedním oddaným černochem, dvěma oslíky nesoucími zavazadla, kozou a malým psíkem, aby obchodníka našel. Brzy zjistili, že musí překonávat stále hlubší bažiny, které lidem i zvířatům svazovaly nohy. Vysílený Holub se cestou zhroutil, manželka ho vytáhla z vody a uložila na jediné suché místo bažinaté oblasti – u stavby termitů – a pak vyšplhala na vrchol termitího obydlí. Odtud zahlédla nedaleko tři neozbrojené mašukulumbské pastevce, opatrně se k nim přiblížila, darovala každému z nich kapesník a oni jí za to pomohli. Jeden vzal na záda ji a další dva nesli jejího manžela, a když je uložili do bezpečí, vrátili se pro oslíkův náklad a pro kozu.

Mašukulumbové se během jejich nepřítomnosti chystali k tomu, že muže Holubovy expedice zabijí, jejich hlavy nabodnou na kůly umístěné po obou stranách vstupu do tábora u Galulongy a paní Růženu že zajmou živou. (Od této doby prý Holuba trápila nespavost, takže usínal maximálně na čtyři hodiny, a paní Holubovou zase budily hrůzné sny o tom, jak černoši vraždí jejího muže.) Dne 2. srpna roku 1886 vtrhli do tábora a začali drancovat a trhat Holubovy deníky. Ten se naštěstí včas vrátil, snažil se vyrvat jim svoje poznámky, a když se ho dva z nich pokusili kvůli tomu zabít, vzala paní Růžena* do ruky pušku a oba zastřelila.

Naštěstí nepřišli alespoň o své pušky.