| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Kutná Hora – důstojností první město po Praze“
2. Ukázka z kapitoly „JAN HUS – ŘÍMSKOKATOLICKÝ KNĚZ, JENŽ NETUŠIL, CO ZPŮSOBÍ“
3. Ukázka z kapitoly „LOVCI MAMUTŮ – LIDÉ, KTEŘÍ SE NÁM PODOBALI?“
1. Ukázka z kapitoly „Kutná Hora – důstojností první město po Praze“
Jak pětadvacet kutnohorských havířů dobylo Krétu
Tato málo známá část kutnohorské historie začala roku 1204, kdy Bonifác hrabě z Montferratu (jeden z vojevůdců křižáků, kteří si
podrobili Cařihrad) sám sobě přidělil mj. neobvyklou odměnu. Byla jí středomořská Kréta, ale protože přece jen považoval za
bezpečnější a uhlídatelnější slušnou kupičku mincí, prodal vzápětí ostrov zámožným obyvatelům Benátské republiky. Ti ochotně
vyplatili na dřevo 10 000 stříbrných, a než penízky docinkaly, vyslali válečné loďstvo, aby jejich nové území začalo hlídat.
Kréťaně, kteří o změnách vlastníků jejich území neměli ani tušení, stříleli na strážící cizácké lodě luky, kušemi či praky, a
protože to pochopitelně příliš nepomáhalo, začali zapalovat benátské obchodní lodě vozící jižně kolem Kréty drahocenné náklady
z Egypta do Benátek. Ostrované využívali toho, že jejich malé lodě byly mrštné a než těžká válečná plavidla připlula k místu,
kde šla shořelá obchodní loď ke dnu, byla mořská hladina prázdná; pachatelé se totiž stačili bezpečně ukrýt v některém z tisíců
zálivů skalnatého pobřeží. To ovšem pro benátské obchodníky znamenalo obrovské ztráty: jelikož až dosud prodávali doma importované
egyptské zboží s mnohonásobným ziskem, nyní přicházeli jak o zboží, tak o lodě.
Kréťané se navíc nastěhovali do kamenných, na vrcholcích hor vybudovaných hradů, které byly tehdejšími zbraněmi nedobytné.
Mezi benátskými kupci rostla nervozita, a když se zdálo být nejhůře, pronesl Lorenzo Celsi (13101365), benátský nejvyšší úředník s titulem dóže z boží milosti, dvě slova: „Montés Kuttíní“ (tedy Kutná Hora). Doneslo se k němu totiž vyprávění o kutnohorských hlubokých a důmyslných šachtách vyztužených řadami kůlů, a tak chtěl tamním havířům zadat dobytí krétských horských hradů pomocí podkopů, což – jak dóže tvrdil – dokážou „jen nejlepší havíři tehdejšího světa – totiž kutnohorští. A protože v sázce bylo bohatství Benátek, byl ochoten sáhnout hluboko do státní pokladny, aby získal dobrovolníky pro práci jak složitou, tak ovšem i velmi nebezpečnou“.
Na jeho výzvu se přihlásili čtyři kutnohorští havíři, kteří slíbili přijet na Krétu „s jedním mistrem kovářským a s dvacíti jinými havíři dovednými a znalými umění podkopnického a zběhlými v umění sklepení hloubiti“. Latinsky psaná smlouva, kterou opatřili svými podpisy roku 1364, jim stanovila základní plat a – za podmínky, že krétské hrady budou skutečně s jejich pomocí dobyty – mohl dóže havířům přiznat ještě prémie.
Pětadvacet kutnohorských havířů na Krétu skutečně přijelo, ale kdo by si představoval, že vykutali ve skalách pod hrady štoly, do nich umístili dávky střelného prachu a zdálky ho pomocí zápalné šňůry zapálili, ten by se velmi mýlil. Profesor František Gel (19011972) popsal metodu kutnohorských mistrů v jednom ze svých skvělých literárních pásem takto: „Práce kutnohorských havířů byla neskonale těžší a – nebezpečnější, protože museli pracovat bez třaskaviny. Museli pod hradbu obležené pevnosti prokopat podzemní štolu, , ale tak, aby konec podzemní chodby byl na spadnutí. Tento nepevný konec chodby vyztužili dřevem. Potom minátórés čili minéři dřevěné vyztužení zapálili a rychle se vzdálili. Jakmile dřevěné vyztužení shořelo, propadl se strop chodby a nahoře, nad zemí, se zřítil kus hradeb Tento druh minérství bez střelného prachu proslavil české horníky už za Přemysla II. Otakara – a proto si na Kutnou Horu vzpomněl v Benátkách dóže Lorenzo Celsi. A Benátčané nebyli zklamáni. Kréta byla podrobena.“
2. Ukázka z kapitoly „JAN HUS – ŘÍMSKOKATOLICKÝ KNĚZ, JENŽ NETUŠIL, CO ZPŮSOBÍ“
Čtyřletá hostina zvaná Kostnický koncil
Účast na koncilu, který svolal do Kostnice papež Jan XXIII., byla vskutku hojná: mezi přítomnými byli 3 patriarchové,
33 kardinálů, 47 arcibiskupů, 145 biskupů a mnoho opatů, mnichů, kněží, knížat, vyslanců a učenců. Celkem se během koncilu
počet asi 7,5 tisíce Kostničanů přibližně zdesateronásobil, neboť přijeli také řemeslníci, obchodníci, 1 700 pištců a téměř
tisíc lehkých žen, které tu měly „nejvěrnější klientelu – duchovní, vojáky, učence i hodnostáře všeho druhu“.
Koncil se konal od 5. listopadu roku 1414 (ač měl začít první listopadový den) do 22. dubna roku 1418 mj. v bývalém obchodním domě postaveném pro obchod s Itálií roku 1388, jenž během jeho jednání získal název Konzilgebäude (Budova koncilu; do ní však Hus nikdy nevstoupil). Jeho účastníci neměli rozhodně sebemenší důvod si na délku jednání stěžovat, protože se jim tu dařilo velmi dobře. Svědčí o tom mj. jeden oběd uspořádaný na počest Zikmunda, při němž si mohli hosté vybírat z bohaté nabídky. První chod tvořila vaječná polévka se šafránem a medem, pohanková kaše, skopové na cibulce a pečené kuře plněné dušenými jablky. Druhý chod obsahoval rybičky v oleji s rozinkami, pečenou husu s červenou řepou, dušeného úhoře v pepřové omáčce a pečené slanečky s hořčicí. Při třetím chodu se servírovaly nakládané ryby s vaječným salátem, v sádle zapékaní ptáčci s ředkvičkami, parma a vepřová kýta s okurkami a na závěr oběda přišel na stoly rosol s mandlemi a vaječník s medem. Hosté si nabírali obvykle jedno sousto a pak si nechávali naložit na talíř pokrmy, které jim nejvíce chutnaly.
Šestero kostnické stěhování
Na cestu do Kostnice se Hus vydal po marném čekání na Zikmundův glejt* coby „pojištění bezpečného průchodu“ do Kostnice.
Dva vozy, které vezly jeho a čeledíny v doprovodu třiceti jezdců z řad pánů a rytířů, zamířily přes Tachov a přes německá městečka Bärnau, Norimberk, Ulm a Biberach k cíli cesty. Jak potvrzuje Husův list z 20. října 1414, po celé cestě německým územím byl „s úctou a přívětivostí velkou vítán“; před Norimberkem byl 19. října „valnými zástupy a purkmistrem uvítán, celým magistrátem slavně jest pozdraven“. Napsal odtud do Prahy: „Nenávidí mne nikdo mimo několik krajanů.“
Do Kostnice dorazil 3. listopadu roku 1414 přívozem z malého městečka Meersburg na severovýchodním břehu Bodamského jezera a z přístavu dojel na koni do svého prvního obydlí, které se nacházelo – stejně jako (s jedinou výjimkou) další místa spojená s jeho pobytem, vězněním a popravou – nikoliv ve švýcarské části města, nýbrž v části německé. Jednalo se o dům č. 22 zbožné vdovy Fidy Pfister stojící poblíž jedné z městských bran (Schnetztor) v ulici sv. Havla, kde měl zamluvený pokojík s výhledem na hradby. V něm se začal pečlivě připravovat na svoji obhajobu, přijímal návštěvy přátel a psal dopisy. Jedním z nich poděkoval Zikmundovi „za milost jemu královským listem danou“. (Málo je známo, že občas při psaní listů využíval tajné písmo; jeho šifrování spočívalo v tom, že samohlásky nahrazoval následujícím písmenkem abecedy, takže podle tohoto klíče vypadalo například jeho jméno takto: Jbn Hvs.)
Dne 27. listopadu 1414 se roznesla zpráva, že Jan Hus uprchl. Šlo ovšem o kamufláž, neboť ve skutečnosti ho během oběda navštívili dva biskupové provázení kostnickým starostou, kteří ho pozvali na předběžný rozhovor s kardinály do paláce, kde pobýval i papež Jan XXIII., a jenž se měl původně konat o den později. Hus šel, i když mu bylo původně slíbeno slyšení veřejné, ale v paláci byl „jat a uvězněn vazbou lehkou“ v jednom měšťanském domě, jenž prý patřil řediteli kostnického kůru; zde zůstal asi týden, než byla upravena jeho cela u dominikánského kláštera při Bodamském jezeře v místech, kde z něj vytéká Rýn. Do ní byl převezen 6. prosince.
Místnost, v níž byl držen, byla malá, vlhká a nevytápěná a měla jedno úzké nezasklené okénko nad veřejnou stokou. Nastydl tu, trpěl průjmy, bolestmi žlučníku, trápily ho zuby a měl infikované dásně. Občas se ho pokusil některý církevní činitel přemluvit, aby odvolal, ale žádný neuspěl. Navzdory jeho zdravotnímu stavu za ním byli posílání „prokonciloví“ svědci, což pochopitelně negativně působilo na Husovu psychiku. Obhájci ho však zde navštívit nemohli, ač o to žádal.
Dne 3. ledna* 1415 byl kazatel přemístěn do „tmavého žaláře nedaleko prevétu Potom pak, když z smradu toho v nemoc upadl, do volnějšího vězení dán.“
Dne 25. března 1415 se kazatel musel znovu stěhovat. Čekalo ho ještě horší vězení: hrad Gottlieben (patřící kostnickému biskupovi Ottovi III. von Hachberg, jenž setrval na stolci od roku 1410 do roku 1434), resp. jeho pravá věž, nacházející se dnes na území Švýcarska a ležící severně nad městem na břehu Rýna. Do studené cely 4 x 2 kroky byl převezen v noci a zůstal zde do 5. června – nemocný, zesláblý, osamocený, a dokonce na noc připoutávaný železným okovem ke stěně u lůžka. Jeho zdravotní stav se velmi zhoršil.
3. Ukázka z kapitoly „LOVCI MAMUTŮ – LIDÉ, KTEŘÍ SE NÁM PODOBALI?“
Mamuti do jam nepadali
Druzí protagonisté našeho vyprávění, tedy mamuti, se vyvinuli v Africe asi před půl druhým milionem let. Hlavu měli na
temeni zakončenou hrboly, které byly nejvyšším bodem jejich těla, čtyři metry dlouhé zahnuté kly používali k odhrabávání
sněhu a před zimou je chránila dlouhá, černohnědá až rezavá srst. Měli sice chobot jako slon, ale poněkud jinak zakončený:
zatímco horní „prst“ byl stejný jako u dnešních slonů, místo „prstu“ spodního měli širokou pohyblivou plošku. Vyskytovali
se ve stádech a – jak dokazují zbytky potravy mezi zuby a v žaludcích – byli býložravci.
Dlouho se tradovalo, že lovci chytali mamuty do vyhloubených velkých jam zakrytých větvemi, ale podle nejnovějších výzkumů tomu tak nebylo. Dokazuje to fakt, že na našem území se prý žádná taková jáma nenašla; navíc je otázkou, zda její vyhloubení by s ohledem na mohutnost mamutů vysokých až 3,5 m nebylo zbytečně pracné, neboť nikdy neexistovala jistota, že nějaký mamut do této pasti spadne. Všechno nasvědčuje tomu, že je lovci lovili pomocí kulatých a dlouhých hrotů mířících do břišní dutiny, kde způsobovaly těžká vnitřní zranění, která měla za následek rozsáhlé vnitřní krvácení a brzkou smrt. Dokazuje to mj. kostra asi pětadvacetiletého mamuta s úlomky hrotů oštěpu u žeber, nalezená koncem 19. století u Hradce Králové.
Pokud by lovci ponechávali na místě ulovení mamutů jejich kosti, ty by těm živým prý mohly připomenout „popraviště“ méně šťastných kolegů (zejména mláďat, která měla maso měkčí a chutnější než mamuti dospělí), a této lokalitě by se vyhýbali. Proto alespoň větší kosti hromadili lidé u svých obydlí a využívali jejich tučný morek jako topivo.
Kromě lovců byli jedním z nepřátel mamutů (ale i nosorožců, zubrů, divokých koní či sobů) jeskynní lvi, již bývali o něco větší a robustnější než dnešní králové zvířat; dospělí samci vážili až 250 kg. (Samci současného lva pustinného váží 150200 kg.) Měli zřejmě pruhovanou srst (ovšem méně výrazně než dnešní tygři), ocas zakončovala štětička chlupů a samci byli vyzdobeni kolem krku více či méně patrnou hřívou.
Když evropští mamuti* asi před 10 000 let vyhynuli, lovili lidé především koně, kteří byli zřejmě podobni téměř vyhynulému koni Převalského.