| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „I. LIBUŠE“
2. Ukázka z kapitoly „MARIE TEREZIE HABSBURSKÁ“
1. Ukázka z kapitoly „I. LIBUŠE“
legendární manželka legendárního Přemysla Oráče
Na rozdíl od pohádek začínajících často slovy „bylo nebylo“ můžeme říci, že českou reálnou postavou nebyla Libuše, ani její vyvolený. Legendy jsou ovšem jak známo nezničitelné, takže dodnes jsou tato jména spojována s naší historií. Nic na tom nezměnil fakt, že důkazy o jejich existenci nenalezli nejen archeologové, ale ani literární historici; první písmo dali totiž našim dávným předkům Cyril a Metoděj teprve ve druhé polovině 9. století - a zmíněná dvojice údajně žila dříve.
Naši předkové však nebyli jediní, kdo si vytvořil legendy o významných osobnostech včetně uctívaných věštkyň, jíž měla být jak známo Libuše. Podle lingvistů totiž výraz „Libuše“ nemusel znamenat křestní jméno, nýbrž mohlo jít o staroslovanské označení „kněžky“ či „věštkyně“.
Navíc jelikož prý byla moudrá, uvědomila si, že panovat mají výhradně muži. Ochotně se proto provdala, a jelikož si naši předkové věštkyň vážili, v oné legendě jí ponechali jistý podíl na manželově vládě.
Zčásti opsaný pár
Vyprávění o ní zná snad každý. Tato nejmladší dcera neprokázaného vladaře a soudce Kroka začala údajně místo něj vládnout a soudit, postavila si hradiště Libušín (v dnešním kladenském okrese) a kronikář Kosmas pro ni měl mnohá obdivná slova.
Vládla prý moudře a spravedlivě, leč našli se dva nespokojení mužští poddaní, Chrudoš a Šťáhlav, jejichž ješitnost neunesla, aby o jejich sporu rozhodovala žena. Proto ji vyzvali, ať se provdá, či přesněji ať místo sebe nechá vládnout a soudit svého muže.
Souhlasila, ovšem ihned vylíčila, co poddané od nového vladaře čeká. Prohlásila prý: „Jakmile bude povýšen, vy a vše, co máte, bude v jeho moci. Před jeho tváří se budou třásti jak v zimnici vaše kolena a oněmělý jazyk přilne k suchému patru. (...) On totiž bude mít právo vás trestat, někoho jmenuje sluhou, jiného sedlákem a z vašich polí si vybere ta nejúrodnější. Vaše syny i dcery postaví do svých služeb, také z vašeho skotu, z koní a klisen neb z dobytka právě nejlepší si vezme podle své libosti. (...) Trváte-li na svém předsevzetí a nemýlíte-li se ve svém přání, oznámím vám jméno knížete i místo, kde jest. (...) Muž má jméno Přemysl. Ten na vaše hrdla a hlavy vymyslí mnohá práva, neboť to jméno zní praemeditans (čti prémeditans; volně přeloženo přemýšlivý) nebo superexcogitans (neboli „vynikající mysli“, či „schopného všechno si dobře promyslet“).“ Podle knihy Kněžny a královny české Libuše v podstatě uznala, že je vlastně „potřeba, aby si místo ní zvolili za knížete muže, který by lidu vládl tvrdší rukou.“
Vyslala ochotně svého bělouše, aby dovedl poselstvo do Stadic, kde onoho orajícího fešáka naleznou. Koník prý cestu dobře znal, protože s ní onu trasu absolvoval mnoho večerů a rán.
Legenda tvrdí, že poselstvo vedené běloušem skutečně nalezlo jak Stadice, tak pilného rataje (starý název pro oráče) ve společnosti dvou černobíle pruhovaných volků zapřažených do pluhu. Když poslové vyřídili Libušino pozvání, Přemysl Oráč propustil oba volky, posvačil společně s příchozími chléb a sýr, vzal si lýkové střevíce neboli láptě a ze stejného materiálu zhotovenou tašku se zbytky jídla a vydal se na běloušovi ku Praze, konkrétně zřejmě na Krokův Vyšehrad, kam se Libuše přestěhovala z Libušína.
Kosmas napsal ve své kronice o Přemyslovi Oráči mj. to, „že tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, upoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje, sám s Libuší samou“. Přemysl pevnou rukou sjednotil kmen Čechů, zatímco Libuše se stala podle Kosmy „první českou zákonodárkyní.“
Přemyslovci příběhu o Přemyslu Oráči věřili a nechali ho roku 1134 vymalovat ve znojemské rotundě, která je považována za jejich oficiální obrázkový rodokmen.
Legendě o Libuši a Přemyslu Oráčovi uvěřil i moudrý císař Karel IV. (1346-1378). Ve Stadicích prý býval od nepaměti svobodný dvůr s asi sto hektary půdy patřící českým králům, a zmíněný panovník tamní sedláky osvobodil od placení běžných poplatků - ovšem výměnou za to, že budou každoročně dodávat na královský stůl oříšky z údajné Přemyslovy lísky. Ta prý vyrostla z jeho otky (dřevěné a později železné pomůcky na tyčce, s níž si ratajové čistili radlici pluhu od nalepené ornice či zachycených plevelů). Oříšky ze Stadic prý přicházely na Pražský hrad až do roku 1701 a oříškovou tradici obnovil při nástupu do své funkce roku 1918 náš první prezident T. G. Masaryk.
Je známo, že legendu o této dvojici přiživil Alois Jirásek, který ji vylíčil s mnoha detaily a zakončil potopením zlaté kolébky pod vyšehradskou skálou. Libuši chválil historiograf Českého království F. Palacký, podle nějž vynikala „velikostí ducha i spanilostí srdce“. Spojován s jejím jménem je také Bedřich Smetana, který o ní dne 12. listopadu roku 1872 dokončil svoji čtvrtou operu, určenou především pro slavnostní příležitosti a prodchnutou vírou v to, že „český národ neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!“
Historici nemají legendy rádi, a to z pochopitelných důvodů
Historici k tomu zcela logicky dodávají, že hlad - jak jsme si řekli před chvílí - nebylo nutno vyvěštit, a menší či větší hladomory se střídaly každých několik let kvůli počasí i kvůli tomu, že lidé neuměli správně obdělávat půdu. (To se zčásti změnilo ve 12. století, kdy přešli na trojhonný neboli trojpolní systém obdělávání půdy, podle něhož se první rok jedna třetina půdy osela na jaře, druhá na podzim a třetí se nechala ležet ladem, aby odpočívala. Druhý rok byl na jaře oset úhor z minulého roku, na podzim se osela třetina osetá minulý rok na jaře a úhorem se stala poslední třetina půdy.) Nadále však platilo a dodnes platí, že počasí nelze ovlivnit.
Co se týče prorokované silné vlády Přemyslovců, ta se u nás zadařila jen u některých panovníků tohoto rodu a navíc stejné přání mívali příslušníci snad všech panovnických rodů.
Nevíru v Přemysla a v jeho orání podporuje také fakt, že podobné pověsti o údajném zakladateli panovnického rodu mají i další národy - ze slovanských jsou to třeba polští Piastovci a z ostatních germánští Gótové i středověcí germánští Langobardi
2. Ukázka z kapitoly „MARIE TEREZIE HABSBURSKÁ“
(1717-1780; vládla 1740-1780)
manželka Františka Štěpána Lotrinského
(1708-1765)
Tato královna „darovala“ svému rodu nové jméno i tvář: namíchala totiž habsburské geny s geny lotrinskými, takže vysunutý dolní ret se objevoval méně často, byť zcela nevymizel. To však samozřejmě nebylo tím nejdůležitějším, čím zasáhla do české historie. Nejvíce ji proslavilo, že se stala jedinou samostatně vládnoucí ženou na českém trůnu.
Představuje se buclatá Rézička a její Myšák
Plavovlasá princezna Marie Terezie se světle modrýma očima a světlou pletí (kterou zdědila po matce) prožívala v Hofburgu (Dvorním hradě) rozloženém v centru Vídně bezstarostné dětství a z rodičů milovala jednoznačně otce. Tím byl římský císař Karel VI. Habsburský - španělský, uherský i český král (Karel II.; 1711-1740). Matka Alžběta Kristýna musela před sňatkem opustit protestantské vyznání své severoněmecké rodiny, přijmout katolickou víru a ve styku s dcerkami zůstávala seversky chladná. Manželé marně čekali na narození následníka trůnu; jeden jim zemřel rok po narození a po něm následovaly už jen tři dcerky, z nichž Marie Terezie zvaná Rézička byla nejstarší. Po čtvrtém porodu totiž matka Kristýna onemocněla, a tím šance na příchod syna padly.
Protože byla holčičkou zvídavou a neposednou, občas utíkala do města a povídala si s lidmi, které potkávala. Vídeňáci, kteří samozřejmě věděli, že jde o panovnickou dcerku, ji za to měli rádi.
Otec Karel VI. byl kvůli následnickému problému ustaraný, ale nevzdal se a po debatách se svými rádci se rozhodl pro unikátní řešení: roku 1713 (čtyři roky před narozením „naší“ Marie Terezie) vydal zákon zvaný Pragmatická sankce, jež měla zajistit jednotu císařových dědičných zemí díky nástupnickému právu v ženské linii.
Do roku 1723 uznaly Pragmatickou sankci sněmy český, moravský i slezský a také sousední země, které však byly připraveny svůj souhlas po smrti Karla VI. odvolat. (Jak si ukážeme, k tomu skutečně došlo poté, co císař roku 1740 nečekaně zemřel.)
Jelikož se díky tomu stala Marie Terezie velmi výhodnou partií, vybral pro ni otec lotrinského prince Klementa, s nímž se setkala v červnu 1723. Jelikož však mladík zanedlouho zemřel na černé (pravé) neštovice, přišel na řadu jeho mladší bratr František Štěpán, jehož poslal otec (spojený s Habsburky příbuzenskými i přátelskými vztahy) ke dvoru Karla VI. Čtrnáctiletý synek se poslušně vydal na cestu vybaven módními oděvy a čtyřiasedmdesáti svazky z různých vědních oborů, od historie přes politiku až po právní vědy, které měl během pobytu u císařského dvora studovat.
Karel VI. ho pozval spolu s dalšími vznešenými hosty na hon pořádaný 10. srpna 1723 na zámku v Brandýse nad Labem, kde se s ním šestiletá Rézička setkala poprvé. (Ti dva měli společného pradědečka, habsburského císaře Ferdinanda III.) Karlu VI. se lotrinský mladík kupodivu na první pohled zalíbil, takže si o něm do svého deníku prý tehdy napsal: je „roztomilý (...), veselý a pěkně střílí“. Možná za tyto sympatie mohl zčásti fakt, že ho bral tak trochu jako náhradu za vlastního syna, jehož se nedočkal. Také další lovy si užíval císař i onen mladík, byť tomu kvůli tomu nezbývalo mnoho času na studium. Přesto prý zkoušky úspěšně složil.
Svatba, po níž začala panovat nová dynastie
Císařskému otci neušlo, že právě František Štěpán zajímá Marii Terezii nejvíc ze všech nápadníků, kteří se kolem ní točili. Nedivil se jí, neboť i on si ho dokázal představit jako zetě, takže ho povolal do Vídně a nabídl mu místodržitelský post v Uhrách, což mladý muž přijal. Musel sice bydlet v ponurém bratislavském (prešpurském) zámku, ale zato byl blíže své vyvolené. Navíc našel několik lidí ochotných doručovat mezi Prešpurkem a Vídní (vzdálených vzdušnou čarou přes 50 km) jeho tajná psaníčka; posel byl povinen je předat adresátce a počkat na její odpověď.
Nejšťastnější ovšem oba byli, když František Štěpán musel občas přijet k císaři do Vídně, protože se mohli vídat. Bonton samozřejmě nařizoval, že nesměli být sami v jedné místnosti, takže s nimi musela být vždy některá dvorní dáma. Ovšem jedna z nich - jistá Aja - měla pro jejich lásku pochopení, a tak jim umožňovala, aby si vyměnili pár vřelých slov, neurčených cizím uším.
Brzy věděl o této lásce císařské dcerky kdekdo a podle jistého velvyslance bylo „nepravděpodobné, že by kdy zapomněla na tohoto muže, o němž je přesvědčena, že se narodil jen pro ni.“ Nebylo tedy překvapením, že si v zahradní besídce zámeckého parku ve Vídeňském Novém Městě vyznali lásku a v polovině ledna 1736 František Štěpán požádal císaře o její ruku. Karel VI. „přivinul (...) svého druha z lovu a nejmilejšího přítele k srdci a projevil tak svou radost.“ A nastávajícího zetě jmenoval místodržitelem v rakouském Nizozemí (byť onu funkci nevykonával).
Krátce nato se konaly zásnuby a lidé Rézičce přáli, že se bude moci provdat za muže, jehož milovala. Nastávající ženich se musel ještě načas vrátit na prešpurský zámek, a protože již tehdy měli snoubenci povoleno vést vzájemnou korespondenci veřejně, psaníčka „létala oběma směry“. Dne 9. února 1736, tři dny před svatbou, napsal František mj., že snoubenčin dopis „pro mě v dálce znamená nemalou útěchu, neboť mohu ujistit, že pro mne dny jsou nesnesitelné, kdy nemám to potěšení položit se k nohám mé nejmilejší nevěsty.“ A ona mu v jednom předsvatebním psaníčku napsala: „Miláčku, jsem Vám nekonečně vděčná, že jste tak pozorný a dal jste mi zprávu, protože jsem se trápila jako opuštěný psík. (...) Adie, miláčku, jsem Vaše znejmilejší nevěsta“.
Svatba se konala v neděli 12. února 1736 ve vídeňském kostele sv. Augustina. Ačkoli se ulicemi proháněl vítr a štípal mráz, lidé - popíjející horké víno, které se při té příležitosti rozdávalo - postávali trpělivě podél ulice, kudy měl projíždět kočár se ženichem a nevěstou. František Štěpán byl oblečen do stříbrem vyšívaného pláště, na hlavě měl bílý klobouk s nádherným bílým peřím a bílé byly i jeho boty a punčochy. Marie Terezie měla šaty, v nichž vynikala její tehdy ještě štíhlá postava a které byly hustě pošité perlami a drahokamy; dlouhou vlečku nesla její milovaná Aja. Ve svatebním průvodu šli nejvyšší hodnostáři říše seřazení podle hodnosti a urozenosti.
Před oltářem se papežský nuncius nevěsty zeptal, zda si přeje být oddána za vévodu lotrinského. Ta se nejprve obrátila s hlubokou úklonou směrem k rodičům a teprve poté, co přikývli, řekla nahlas šťastným hlasem své „ano“. Svatební hostina začala v divadelním sále hradu ve 21 hodin, a nakonec otec Karel VI. spolu s manželkou doprovodili mladé manžele do jejich ložnice.
Díky tomuto sňatku vznikla nová, habsbursko-lotrinská dynastie, vládnoucí až do roku 1918 a vyznačující se vysokým čelem a dlouhým úzkým obličejem.
Novomanžel byl v sedmém nebi, že může být konečně denně se svou vyvolenou, jenže císařovi poddaní začali tvrdit, že si Rézi vlastně měla vzít někoho jiného, než takového chudého bezvýznamného přivandrovalce. A když třikrát za sebou přivedla na svět dceru*, prohlašovali, že je to jeho vina.
Jelikož skutečné křestní jméno této české královny znělo Terezie, nazývaly se reformy, které zavedla, tereziánské, a nikoli mariánské.
Karel VI. zemřel nečekaně 20. října 1740, což vyvedlo z míry opět těhotnou dceru, neboť se stala dědičkou habsburské říše. Otce milovala, jeho odchod ji trápil, ale zachovala se jako zkušená panovnice: svolala otcovy poradce a požádala je, aby pracovali pro ni stejně dobře, jako pro zemřelého krále. A když 13. března 1741 přivedla na svět syna Josefa, svého nástupce, litovala, že se toho otec nedočkal.
Kupodivu jen co doznělo sto výstřelů vítajících nového Habsburka, změnili Vídeňané názor na Františka Štěpána. Na vídeňských veřejných budovách se prý objevily transparenty s textem, který v překladu do češtiny halasil: „To bylo řečí / dnes v noci ve tři / křiku není konec / ať žije chlapec! / Na zdraví naší královny / Ta, bratři, ať nám žije / a taky František Lotrinský / a malý princ ať navěky s ní je.“
***
Děti, jimž zasahovala do života i v dospělosti
I když podle benátského vyslance vstávala „záhy ráno mezi pátou a šestou hodinou“ (ve stáří však před osmou hodinou), pro své děti si našla při svých pracovních povinnostech čas a denně prý s nimi trávila mj. hodinu při obědě, který se podával od dvanácti hodin. Nebyla tedy matkou, která by si je nechala občas přivést na ukázku a po chvíli je opět poslala do jejich pokojů. Samozřejmě synci i dcerky byli v péči chův (jednu z nich nechala panovnice pohřbít do habsburské hrobky, aby ji všichni měli stále u sebe) a vychovatelek, které velmi pečlivě vybírala. Dokázala být prý k dětem něžná (přestože od své matky něhu nepoznala), ale zároveň dohlížela na to, aby nebyly rozmazlovány, aby na ně chůvy nešišlaly, nedovolily jim vybírat si v jídle a v žádném případě je neuspávaly. Trvala také na jejich pravidelné hygieně i na dostatku pohybu a otužování, a jelikož si uvědomovala význam vzdělání, učily se od šesti let číst, psát a počítat, vnikaly do tajů hudby a základů tance a později se musely věnovat historii habsburského rodu, zeměpisu a cizím jazykům. Výsledky výuky pravidelně sledovala.
Jenže stejně pečlivě sledovala své potomky, i když dospěli, a rozdávala jim rady různého charakteru. Například devatenáctiletému Maxmiliánu Františkovi napsala: „Nejsem spokojena s Vaším postojem těla (...) a také berete všechno tak blízko k očím, že by Vás mohli pokládat za krátkozrakého“. Vyčítala mu i to, že si často kouše nehty - „nechte toho laskavě, vypadá to špatně a zesměšňuje Vás to.“ Jiného rázu byly oprávněné rady adresované dceři Marii Antonii, známé pod jménem Marie Antoinetta, manželce francouzského krále Ludvíka XVI., kterou varovala slovy: „Vidím, jak s jistotou, lehkomyslně a velkými kroky směřujete k záhubě“. (Podle historiků skutečně měla tato mladá Rakušanka značný podíl na tom, že dobytí Bastilly odstartovalo 14. července 1789 Velkou francouzskou revoluci a že oba byli roku 1793 stati gilotinou: její manžel 21. ledna a ona 16. října.)
Někdy však její snaha korigovat potomkům život přesahovala své hranice.
Nejhůře snášel její rady odmala trucovitý budoucí Josef II.*
Když se Josef rozhodl, že bude jako spoluvládce bez pravomocí objíždět země tvořící rakouskou říši, aby viděl, jak vlastně žijí „obyčejní“ lidé, pochybovačně se zeptala, jaké může mít toto harcování smysl. Ona sama cestovala jen velmi nerada.
Lidé ho sice často nazývali „králem sedláků“, ale zejména venkované jeho ochotu projíždět zemi oceňovali a vkládali do něj velké naděje.
Svéhlavou dcerou byla i Marie Amálie zvaná Mali, kterou matka kritizovala snad především za to, že milovala lov, na který ji brával otec František Štěpán. To by se ještě dalo pochopit. Ale když tato krásná obletovaná a milá dívka, na níž mohli muži oči nechat, prohlásila, že se chce vdát z lásky za bavorského vévodu Karla Zweibrückenského (jak to obdobně učinila její matka), narazila. Marie Terezie jeho žádost o ruku Mali odmítla a rozhodla, že se tato dcera stane manželkou osmnáctiletého hrubiána Ferdinanda Parmského. Nešťastná dívka se sice snažila svatbu několikrát odložit, ale ženou Ferdinanda se stala 19. července 1769 a nešťastné manželství - byť se v něm narodilo sedm dětí - se podepsalo na jejím zdravotním stavu i vzhledu. Vévoda se své ženy bál, takže Mali se začala soustředit na roli parmské samovládkyně, věnovala se milovanému lovu a pořádala ve společnosti mužů bujné večírky. Tehdy s ní matka přerušila kontakty, což nařídila i ostatním dětem, ale Mali tento „trest“ vítala.
Jediná dcera Marie Terezie, která se mohla provdat za muže, jehož milovala, byla Marie Kristýna, matčin mazlíček. (Stala se manželkou syna polského krále Augusta III.)