| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „Jan HUS – kněz, který příliš spoléhal na sílu pravdy“
2. Ukázka z kapitoly „Karel HAVLÍČEK BOROVSKÝ – odpůrce revolucí, který nedostal trnovou korunu“
3. Ukázka z kapitoly „Eduard ŠTORCH – učitel, před nímž by smekl i Komenský“
1. Ukázka z kapitoly „Jan HUS – kněz, který příliš spoléhal na sílu pravdy“
(*mezi lety 1364 a 1375 – ✝1415)
Tento pomenší Jihočech původně nehodlal stavět na hlavu tehdejší společenské pořádky, ale těšil se, že bude moci v hedvábí vysedávat u kněžských tabulí, plných chutných pokrmů a dobrého pití, a získá společenskou prestiž. Jenže díky Viklefovi a tomu, že se pozorně rozhlížel kolem sebe, začal kritizovat římskokatolickou církev za to, že místo péče o věřící jen hromadí majetek a posiluje svoji moc. Měl sice pravdu, ale bohužel naivně doufal, že ji obhájí před církevními špičkami, a tak podcenil očividnou „kostnickou past“, z níž nemohl uniknout. Hořkost jeho prohry znásobil fakt, že účastníci koncilu, plní zášti a strachu o své posty, ho předali k popravě městským (tedy nikoli církevním) biřicům – s alibistickou žádostí o ušetření jeho života a licoměrným odůvodněním, že respektují biblické přikázání: „Nezabiješ“.
...
Past, která nemohla nesklapnout
Hus se svým doprovodem vystoupil na souš v kostnickém přístavu (kam připlul ze zmíněného malého městečka Meersburg přes
Bodamské jezero) a odtud dojel na koni do svého podnájmu, který měl dojednaný v zájezdním hostinci (1) u vdovy Fídy Pfisterové
v dnešní Hussenstrasse* (původně ulici sv. Pavla), zřejmě v č. 22.
Podle historičky Blanky Zilynské nebyla paní Fída „žádná chudinka – ovdovělá stařenka pronajímající pokojíček, aby vyžila“ a „nebyla ani pekařkou, ani vdovou po pekaři (...), ani stará“. Byla dcerou purkmistra, asi roku 1403 se stala druhou manželkou kostnického měšťana a konšela Hanse Pfistera von Diessenhofen (*? – ✝1411-1414), a v době Husova příjezdu byla již vdovou se dvěma nezletilými dětmi, dcerou a synem. Její hostinec se nacházel v „lepší“ části ulice sv. Pavla, byl „dosti prostorný, aby mohl ubytovat i Husův doprovod“ a patřil k němu dvůr a stání pro koně. (Husovi průvodci zde prý bydleli i poté, co mistr byl uvězněn.) Český host se tedy nemusel „stydět, když jej v týdnu následujícím po příjezdu, 9. listopadu, navštívil v jeho hostinci kostnický biskup Ota III. z Hachcerbu (nebo jeho zástupce)“.
Protože tehdy ještě Hus věřil, že se skutečně přijel na koncil obhájit, začal ve zdejším pokojíku pečlivě připravovat podklady pro obhajobu. Přijímal tu také návštěvy přátel a psal dopisy, z nichž jeden adresoval Zikmundovi, jemuž děkoval „za milost (zde ve smyslu „přízeň“ – pozn. aut.) jemu královským listem danou“, a dokonce začal i kázat. Jenže brzy obdržel od kostnického biskupa příkaz, aby kázání ukončil, a protože neuposlechl, vyšlo oficiální nařízení, aby na Husovy bohoslužby nikdo nechodil. Jelikož ani to nepomohlo, byl dne 28. listopadu ve zmíněném domě č. 22 zatčen a odveden do vězení*.
Onoho dne vstoupilo do zájezdního hostince zbožné vdovy poselstvo koncilu, provázené kostnickým purkmistrem a ozbrojenci, a Hus byl vyzván, aby se dostavil ke slyšení před skupinu kardinálů. On sice namítl, že přišel, aby předstoupil před celý koncil, ale nakonec v doprovodu přítele Jana Kepky dům opustil. Kardinálové mu položili pouze otázku, zda se hodlá držet nadále bludů, on odvětil, že si není bludů vědom, a v tu chvíli vešel do jednací síně muž, který se představil jako nevzdělaný mnich hodlající se u mistra poučit. Bohužel ve skutečnosti šlo o generála františkánského řádu, který šikovně kladenými dotazy přiměl Husa vyslovit pár neprozřetelných slov, která se stala záminkou, kvůli níž byl zatčen.
Městská stráž vězně odvedla do domu kostnického regenschoriho, kam mu v předstihu jeden z jeho průvodců přinesl kožich a modlitební knížku (breviář) a kde strávil osm dní. Od 6. prosince 1414 do 24. března 1415 byl Jan Hus internován (vězněn) v dominikánském klášteře (2) stojícím na břehu Bodamského jezera. Nejprve byl umístěn ve vlhké podzemní či přízemní kobce s nekrytým okénkem vedle výtoku stoky do jezera, kde onemocněl. Protože hrozilo, že „předčasně umře“, byl 9. ledna 1415 přestěhován* do místnosti v sousedství refektáře.
Hus si ještě v druhé polovině ledna 1415 stěžoval dopisem, že dosud nebyl obeslán ke slyšení a nebyl mu ani přidělen obhájce, jak žádal. To označil za důvod, proč „jsem se tedy svěřil Pánu Ježíši Kristu, aby sám zastupoval i soudil při mou“. (Podle církevního práva neměl jako tvrdošíjný heretik skutečně nárok ani na obhájce, ani na odvolání.) Prvním hostem jeho nového příbytku, kterého zde počátkem března 1415 s radostí uvítal, se stal dlouholetý přítel Křišťan z Prachatic. Protože ale ten byl krátce nato zatčen coby kacíř a jen díky Zikmundově přímluvě mohl asi v polovině března odjet zpět do Čech, vzkázal po něm Hus, aby do Kostnice nikdo z jeho přívrženců a přátel raději nejezdil.
Poté, co 20. dubna uprchl z Kostnice zmíněný neapolský pirát Baltasaro Cossa (papež Jan XXIII.), předal Zikmund klíče od Husova vězení místnímu biskupovi, který nechal vězně v noci z 24. na 25. března převézt na biskupský hrad Gottlieben (3), stojící za kostnickými městskými hradbami.
2. Ukázka z kapitoly „Karel HAVLÍČEK BOROVSKÝ – odpůrce revolucí, který nedostal trnovou korunu“
(*1821–✝1856)
Léta opakované oficiální charakteristiky tohoto muže důsledně „zapomínaly“ na řadu podstatných skutečností. K nim patřil fakt, že Havlíček byl učitelem, jenž se stal novinářem jen z lásky k dívce (kterou si nevzal), že vystupoval jako odpůrce revoluce, nevyzýval k vyhnání Habsburků a respektoval rakouské paragrafy. Podle současných literárních historiků se stal nebezpečným proto, že mu trochu stoupla do hlavy obliba ze strany čtenářů i poznání moci tisku a že jeho čtivý svěží styl i srozumitelně formulované – byť umírněné – názory mluvící lidem z duše se zdály rakouským úředníkům natolik nebezpečné, že padlo slůvko „konfinace“ (které si samozřejmě vysvětlíme).
...
Ruské (ne)okouzlení
Naštěstí mu v říjnu 1842 podal pomocnou ruku P. J. Šafařík, který byl ve styku s ruskými vědci a „prakticky realizoval
slovanskou vzájemnost“. Karla, jehož znal coby návštěvníka univerzitní knihovny, totiž doporučil jako soukromého učitele
svému ruskému příteli Michailu Petroviči Pogodinovi (*1800–✝1875), profesoru dějin na moskevské univerzitě. Havlíček byl
nadšen, protože – stejně jako mnoho Čechů – sympatizoval s Ruskem a věřil, že pod ruskou ochranou se budou moci Slované
spojit a snáze odolávat německému tlaku. Nemohl se dočkat, až onen ruský ráj uvidí na vlastní oči jako první český
panslavista: z nich totiž podle historiků nenavštívil Rusko ani J. Kollár, P. J. Šafařík, J. Jungmann, V. Hanka či F. L. Čelakovský.
Rodiče však jeho nadšení a nedočkavost nesdíleli: matka se bála hlavně toho, že synek odjede do daleké, neznámé země, zatímco otec ho varoval, že si ruským pobytem zničí „své postavení v Rakousku“. Přesto Karel usedl 18. října 1842 – navzdory oteklé tváři od bolavého zubu – v Praze do dostavníku, aby si v Německém Brodě sbalil věci, a večer 22. října se přihrnul k poštovnímu kočáru, jenž ho měl dovézt k ruským hranicím. Jak vzpomínal, matka, která ho ke kočáru doprovodila, tehdy „tak plakala, že by více možno nebylo, kdyby mne k šibenici vedli“.
Radost z cesty si mladý Havlíček nedal pokazit ani zjištěním, že má nastoupit do rodiny Pogodinova kolegy Stěpana Petroviče Ševyrjova (*1806–✝1864), kde měl vyučovat jeho sedmiletého syna Borise a osiřelého synovce. A z míry ho nevyvedlo ani to, že cestu od ruských hranic do Moskvy musel absolvovat v chatrném voze po silnicích, které byly v dezolátním stavu, a že musel cestou přespávat ve špinavých hostincích. Věřil, že Moskva* mu vše vynahradí.
Karel sem dorazil počátkem února 1843, a jelikož jeho učitelský úvazek nebyl velký, měl dostatek času na procházky po moskevských ulicích, při nichž se občas zastavil na kus řeči s lidmi, které potkával. Zpočátku vnímal vše kolem sebe s nadšením, ale přibývalo věcí, které ho tu a tam zarazily – ovšem tu pravou ledovou sprchu mu připravil teprve venkov, kam odjel s rodinou Ševyrjovových na jejich letní byt.
Snad nejvíce ho zaskočilo, že takzvaní „lepší“ lidé počítali své bohatství na „duše“ neboli na poddané mužiky, které kupovali a prodávali na inzeráty společně se psy, koňmi a býky, a že tito nebožáci jim byli vydáni na milost a nemilost; vždyť mužik mohl i do kostela jít jen tehdy, pokud mu to pán dovolil. A zaskočila ho i neuvěřitelná nevzdělanost Rusů a ruská pravoslavná církev. Právě tyto „mráčky“ ho přivedly k tomu, že již tehdy začal psát svoje epigramy*, jimž říkal „malinké nádobky, do kterých vztek svůj nalívá“.
Nutno ovšem zdůraznit, že Havlíček kvůli těmto zážitkům rozhodně nezanevřel na vše ruské, což dokázal i tím, že přeložil Gogolovy Mrtvé duše.
Korunu Havlíčkovu ruskému pobytu nasadil rozmazlený Ševyrjovův syn tím, že zbil jednoho služebníka. Karel za to chlapce uhodil – prý „aby viděl, jak to bolí“ – a snažil se mu vysvětlit, „že sluha je člověk jako kdokoli jiný, že je hříchem týrat bližního“, což matku Ševyrjovovou natolik pobouřilo, že vztahy mezi zaměstnavatelem a učitelem ochladly a Karel 6. července 1844 z Moskvy odjel.
Cestou domů se dozvěděl, že jeho otec měl před čtrnácti dny pohřeb, a tak i když původně hodlal zajet „k jižním Slovanům“, kvůli této zprávě zamířil za matkou* do Německého Brodu.
3. Ukázka z kapitoly „Eduard ŠTORCH – učitel, před nímž by smekl i Komenský“
(*1878–✝1956)
Při vyslovení jeho jména si většina z nás vzpomene na poutavě psané knížky, k nimž patřili především Lovci mamutů či Osada havranů, které nám mnohem lépe než učebnice přiblížily život našich předků v dávné minulosti. Méně je však o něm známo, že jeho koníčkem byla archeologie, a hlavně že byl moudrým a obětavým pedagogem, jenž mimo jiné založil a vedl první školu v přírodě u nás.
...
Pro radost dětí obětoval i svou velkou lásku
Eduard Štorch se však již od dvacátých let minulého století věnoval eubiotice (vysvětleno v předchozí pasáži) v praxi
vlastními aktivitami. Svým žákům se věnoval nejen při vyučování, ale také mimo školu – přičemž tyto aktivity hradil
většinou z vlastní kapsy, neboť chtěl, aby se jich mohli zúčastňovat i chlapci a dívky z nemajetných rodin.
Zaprvé je v létě vozil k moři do Chorvatska, kde pro ně pronajímal různé budovy k ubytování. Zpočátku tam pobývali i s rodiči, takže dospělí se starali o stravování, ale roku 1923 přijal nabídku „Spolku pro feriální (prázdninové) osady města Prahy“, aby vedl výlučně dětskou výpravu. Rozhodl se pro stanový tábor nedaleko ostrova Korčuly, na pobřeží u chorvatského Orebiče, přístavního městečka tehdy s asi pěti sty obyvateli, kde zajistil ubytování ve stanech a pro případ nepříznivého počasí v dřevěných chatkách. Dětem vyprávěl o zemi, kterou navštívily, učil je základům chorvatštiny, plavání a veslování a podnikal s nimi i turistické výšlapy.
Zadruhé organizoval zimní lyžařské zájezdy, které mívaly až 400 účastníků; při prvním, který vypsal ve školním roce 1922/1923, zamířili všichni do Krkonoš*. Zájezdů bylo celkem asi 28, za ubytování a stravu platili účastníci malou částku, a kdo si ani to nemohl dovolit, tomu poplatky hradil pan učitel Štorch opět ze svého.
Aby získal na tuto dobročinnost další peníze, psal roku 1922 pro Národní politiku a Čas pochvalné fejetony o lyžování, které vzbudily mezi čtenáři velký ohlas, a protože díky tomu se slavné pražské firmě V. J. Rott* zvýšily tržby za lyže, požádal ji, aby za tuto propagaci věnovala „jeho“ malým lyžařům lyže. Po Vánocích došly první tři páry.
Jelikož to samozřejmě nestačilo pro všechny chudé děti, které by s ním rády jely do hor, obrátil se E. Štorch na čtenáře několika novin s prosbou, v níž psal: „Leckdo má odložené lyže, kterým jeho děti odrostly, leckdo koupil si nové lyže a staré odpočívají na půdě. Mohli byste je věnovat pražské mládeži?“ Ohlas byl nečekaný, navíc další lyže poslala nejen firma Rott, která přidala i příslib desetiprocentní slevy při nákupu většího množství, ale ozvalo se i dalších pět firem. Kromě toho pan učitel vyráběl pro nejmenší lyžaře vlastnoručně dubové lyže s řemínkovým vázáním, které přenechával jejich rodičům za symbolickou cenu 15 Kč (za niž se dalo tehdy koupit asi 7 litrů mléka). Teprve na přelomu let 1925/1926 mu poskytlo ministerstvo školství jistou subvenci.
Podle některých pramenů vedl Eduard Štorch lyžařské kurzy do roku 1929, podle jiných až do roku 1935, kdy utrpěl kvůli nedisciplinovanému lyžaři vážný úraz (viz níže). Ať tak či onak, právem napsal: „Razil jsem cestu, a to cestu dobrou a užitečnou. Mohu s klidem postoupiti své místo jiným. Lyžařství školní mládeže v Praze je již pevně zakotveno a nevymizí.“
Třetí významný počinek „našeho“ učitelského „podivína“ souvisel s tím, že – jak napsal – mnoho pražských škol nemělo dvorek ani zahradu; podle něj „moderní zoologická zahrada zabezpečuje každému zvířeti volný výběh, moderní škola – tak daleko ještě není.“ Proto se rozhodl pomoci alespoň svým žákům z Jindřišské ulice*.
Jelikož mu učaroval skauting (zvolil si skautské jméno Sachem), podnikal s dětmi výlety mimo Prahu a tábořil s nimi v přírodě, ale tyto zážitky mohl dopřávat pouze menším skupinkám žáků, a navíc musel řešit cestování do mimopražských cílů. Nebylo tedy nic divného na tom, že ho napadlo nalézt v Praze pozemek, dosažitelný pěšky a umožňující, aby pobytu v přírodě užívalo více dětí. Po delším hledání „objevil“ Libeňský ostrov, na jehož severním okraji (v záplavové oblasti) si v letech 1922–1925 (zřejmě od obce) pronajal se svými skautíky pozemek, na němž svépomocí zřídili travnaté hřiště a koupaliště. Žáci z „jeho“ školy v Jindřišské ulici to sem měli 30 až 40 minut pěší chůze.
Když ostrov přešel roku 1925 do rukou státu, pronajal si Štorch od Ředitelství pro stavbu vodních cest při ministerstvu veřejných prací menší pozemek, 200 metrů dlouhý a od 10 do 30 metrů široký, ze tří stran obklopený zahradami a ze čtvrté Vltavou, přičemž nájemné platil ze své kapsy; ročně činilo 256 Kč, což byla cena asi 4 metráků brambor. Původně plánoval, že by ve zdejším malém dětském ráji nazvaném Dětská farma pobývali žáci i z jiných škol, ale nakonec byl nucen umožnit pobyt pouze žákům své školy.
...
Na školu v přírodě se přišel 14. listopadu 1926 podívat i T. G. Masaryk, který poslal E. Štorchovi ze svého 1 000 Kč jako příspěvek na zakoupení loďky, přijížděly sem zahraniční exkurze, v novinách vycházely obdivné články a film zde natočil štáb Elekta-Journalu (jmenoval se Z dílny lidskosti a byl v kinech promítán jako součást týdeníku).
Štorch financoval a řídil Dětskou farmu sám osm let, ale bohužel přibývaly finanční potíže a jemu navíc ubývaly síly; velmi si přál, aby Dětskou farmu převzala místo něj do své správy některá instituce, ale k jeho lítosti žádná neprojevila zájem. A pak přišel roku 1934 příkaz magistrátních úředníků, aby Dětská farma ostrov opustila.
Eduarda Štorcha samozřejmě těšilo, že po jeho malém dětském ráji zůstalo nejen „pár uznalých článků a fotografie“, ale že mu děti posílaly básničky, které zařadil do své knihy Dětská farma. Například žák J. Nejdl napsal tyto veršíky: „Máme farmu na ostrově, // rádi jsme tam v každé době. // Máme tam též houpání, // pro vzpružení koupání. // --- /V zimě se tam bruslí, // chodí tam až z Nuslí. // Na farmě je zdravý vzduch, // posilní se tělo, duch.“
Nicméně konec Dětské farmy ho trápil až do konce života a bylo mu líto, že ostatní učitelé jeho nadšení nesdíleli a že nenašel ve své době žádného následníka.
Škoda, že si nemohl přečíst slova docenta Tibora Vojtka (*1975), odborníka na speciální pedagogiku, podle nějž je jeho Dětská farma „dodnes inspirací pro školská zařízení analogického typu – ozdravovny, léčebny a jistěže i pro existující školy v přírodě“.