| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „GALILEO GALILEI – muž, který poznal přízeň i nenávist církve“
2. Ukázka z kapitoly „VYNÁLEZY – obvykle málo vítaní „vetřelci““
3. Ukázka z kapitoly „MARATONSKÝ BĚH – záchranná akce spojovaná i s několika omyly“
1. Ukázka z kapitoly „GALILEO GALILEI – muž, který poznal přízeň i nenávist církve“
JR: Na úvod by mě zajímalo, zda byl tento Ital skromným a o samotě bádajícím učencem, který se zajímal jen o svoje pozorování nebe...
SJ: Podle historiků takový rozhodně nebyl. Stal se naopak sebevědomým a možná dokonce až nedůtklivým vědcem,
dávajícím najevo, že zná svoji cenu. A také nebyl žádný samotář: ve svých pětatřiceti letech, tedy roku 1599,
totiž navázal mnohaletý vztah s jedenadvacetiletou Marinnou Gambo, a i když s ní nežil ve společné domácnosti,
měl s ní tři děti – dvě dcerky a syna. O všechny se staral, ovšem aby je uživil, musel se jaksepatří ohánět.
JR: A jak tedy vydělával na živobytí pro sebe a svoji rodinku?
SJ: Především přednášel, čímž si navíc získával renomé, díky němuž se stal mimo jiné matematikem u rodu Medicejů.
Kromě toho ovšem ještě doučoval synky z bohatých rodin, přijímal výnosné armádní zakázky a dokonce prý vlastnil dílnu,
v níž jeho zaměstnanci zhotovovali drobné měřicí přístroje určené k prodeji. Také vypracovával horoskopy, byť na ně
nevěřil. Samozřejmě si našel čas i na bádání, díky němuž začal pochybovat o tom, že středem vesmíru je Země.
JR: A co na tyto jeho pochybnosti říkal Řím, centrum římskokatolické církve hájící geocentrismus?
SJ: Málo je známo, že zpočátku ho církev za to kupodivu nezatracovala, ale naopak mu umožnila, aby se dostavil
roku 1611 do Říma a vedl na toto téma s tamními vzdělanci učené debaty.
JR: Přijal to pozvání? A jak byl v Římě přivítán?
SJ: Přijal, protože on opravdu netrpěl přehnanou úctou k autoritám a vůbec si prý nepřipouštěl, že by mu v Římě
něco hrozilo. A v Římě byl coby známý vědec přivítán s poctami, papež Pavel V. mu nejen poskytl soukromou audienci,
ale požehnal i jeho objevům, a nejvyšší jezuitské kolegium mu udělilo vysoké vyznamenání.
JR: Tak to je opravdu málo známo. Ale kde se to potom zvrtlo?
SJ: Velmi zjednodušeně řečeno Galileo tak dlouho pokoušel trpělivost církve, až se takříkajíc ucho utrhlo. Přitom
zpočátku po něm katolíci nechtěli nic jiného, než aby nezatracoval „jejich“ geocentrismus, a aby
„svůj“ heliocentrismus označil za jednu z možných variant uspořádání vesmíru. Pokud by tento ústupek
učinil, a navíc přestal kritizovat biblickou variantu stvoření světa, byla církev ochotna se mu za to odměnit tím,
že „přimhouří obě oči a bude respektovat učencovo bádání“.
JR: A kdo zahájil ono urputné tažení proti Galileovi?
SJ: Kupodivu jeho prvními hlavními nepřáteli se stali konzervativní univerzitní profesoři, kteří nechtěli ani
slyšet o tom, že by pozměnili své přednášky postavené na tvrzení bible či že by se byť jedním prstem dotkli
hvězdářského dalekohledu. On je za to nazval „duchovními trpaslíky“ a zřejmě ho ani nenapadlo, že
se k nim budou připojovat další zarputilí nepřátelé z řad dosud v podstatě tolerantních jezuitů, kteří mu „ještě
včera (...) nadšeně tleskali“.
JR: Takže ho čekal onen neslavný soud...
SJ: On to nebyl ani tak soud, jako způsob, jak konečně umlčet toho tvrdohlavého vědátora. A když si to Galileo
ve svých téměř sedmdesáti letech roku 1632 uvědomil, věděl, že mu jde o život.
JR: Je známo, zda byl v Římě mučen?
SJ: Pokud o tom existují listinné důkazy, tak jsou uzamčeny v nepřístupném oddělení vatikánských knihoven. Ale i
kdyby Galilei mučení podstoupil, nesměl by o tom pod nejpřísnějšími tresty hovořit. Jisté je jen to, že byl roku
1633 odsouzen k odnětí svobody.
JR: Odvolal či neodvolal svoje učení?
SJ: Podrobně jsem se tímto soudem zabývala v druhém dílu své knihy Světové osobnosti, jak je (možná) neznáte. Zde
pouze dodám, že od téměř sedmdesátiletého nemocného muže izolovaného od svých přátel a stojícího v římském sídle
inkvizice před skupinou nenávistných soudců nebylo možno očekávat velká hrdinská gesta. Proto se nedivme, že mimo
jiné „takřka plačky zvolal, že (...) se podrobuje ve všem a se vším obvyklému a známému slitování i blahovůli
tohoto slavného soudu“ a přijal bez námitek rozsudek, odsuzující ho k internaci neboli k izolaci od okolí.
JR: Ale nebyl poslán do žaláře, že?
SJ: Nebyl. Dostal coby jedinou úlevu domácí vězení, které trávil v různých objektech. Není tedy pravda, že by úpěl
v kamenném vlhkém žaláři, jak ukazuje španělský obraz z poloviny 17. století, na němž je zachycen, jak ryje do zdi
slova „E pur si muove“ neboli „A přesto se pohybuje“ (ve smyslu točí).
JR: A vyslovil tato slova?
SJ: Podle historiků nikoli, a to proto, že by tím v podstatě požádal o trest smrti. Tato slova mu prý připsal jeden
jeho přítel teprve necelých dvacet let po Galileiho smrti.
JR: Jenže se říká, že Galileo svůj proces přesto soukromě komentoval, a to docela nelichotivými slovy...
SJ: Podle některých pramenů to učinil vpiskem na okraj exempláře jednoho svého díla. V tomto vpisku zkritizoval to,
že skupina mocných si neprávem osobuje právo zakazovat druhým, aby si vytvořili vlastní názor na odborný problém,
jemuž ti mocní nerozumí. A na závěr oné poznámky prý vyslovil jakousi věštbu tohoto znění: „Věztež, teologové,
že chtíce dělat teologické učení z pouček, týkajících se pohybu a klidu Slunce a Země, vystavujete se nebezpečí, že
jednou časem snad odsoudíte jako kacíře toho, kdo bude tvrditi, že Země nehybně stojí a že Slunce se hýbe.“
JR: A oslepl, jak se traduje, následkem sledování slunečních skvrn?
SJ: Podlé lékařů Galileo sice přišel o zrak, ale v důsledku šedého či zeleného zákalu, který mu zhoršoval zrak zřejmě
již od mládí.
2. Ukázka z kapitoly „VYNÁLEZY – obvykle málo
vítaní „vetřelci““
JR: Kterým vynálezem začneme?
SJ: Třeba parníkem Roberta Fultona. Když tuto svoji novinku představil s pýchou roku 1797 Napoleonovi, ten jen
posměšně ukázal na lidi pokuřující doutníky a řekl: „A právě takovým kouřem byste chtěl pohánět těžké
námořní lodi?“ Proto nepřekvapí, že odmítl i Fultonovu ponorku.
JR: Myslím, že lépe na tom nebyly ani další dopravní prostředky.
SJ: Samozřejmě. Poté, co Josef Božek oznámil počátkem 19. století, že v pražském parku Stromovka předvede poprvé
jízdu svého zdokonaleného parního automobilu, řada lidí byla přesvědčena, že jde o podvod, jímž dotyčný chce jen
vytáhnout peníze z kapes důvěřivců. A než vzlétla první letadla, tvrdili „odborníci“, že každému
rozumnému člověku je jasné, že nemůže vzlétnout nic, co je těžší než vzduch.
JR: Na parní vlaky šli prý bavorští sedláci dokonce s vidlemi, že ano?
SJ: Ano, ale nelze se jim divit. Někteří lékaři totiž tvrdili, že při jízdě vlakem se mohou cestující udusit, že
podél tratí bude hynout dobytek a slepice přestanou snášet vejce.
JR: A jak reagovali na parní vlak naši čeští předkové?
SJ: Našla jsem vzpomínku na první spatření „železného oře“, kterou po sobě zanechal jeden z obyvatel
Dobrušky, soustružník a písmák Alois Beer, který napsal: „Zpozorovav z povzdálí kouření, jež se blížilo
zároveň se šramotem, tu jsem počal tuhnouti – a konečně uzřel jsem černou hmotu valící se ke mně: dvě žhavé
oči s jasnou tlamou, nad níž vydýmaly se černé kotouče kouře, veškeren lomoz působilo rachocení podobné moc
řetězům.“ A když „vlak jedoucí z Prahy do Vídně“ opustil stanici, autor oné vzpomínky přiznal,
že „stál s vyvalenýma očima jak zkamenělý“.
JR: A co třeba plynové osvětlení?
SJ: To se dostávalo ke slovu na přelomu 18. a 19. století, spisovatel Walter Scott zesměšňoval nápad posílat do
ulic světlo v trubkách, a francouzští akademici tehdy prohlásili, že žádná lampa bez knotu nemůže hořet. Korunu
všemu nasadil významný německý časopis, když roku 1819 napsal, že výpary plynu ohrožují zdraví, a plynové světlo
vyvolává rýmu a bolesti v krku.
JR: Předpokládám, že lépe na tom nebyla ani elektrická svítidla, protože elektřiny se naši předkové obávali...
SJ: Řekla bych, že je elektřina děsila. Vadilo jim totiž, že jde o „cosi“, co prochází dráty, co není
vidět ani cítit a co nelze vzít do ruky. Ještě počátkem 20. století se objevilo tvrzení, že využívat elektřinu k
osvětlování ulic by bylo neúnosně nákladné, a že kdyby elektromobily převážely potraviny, pak by toto zboží bylo
zdraví nebezpečné.
JR: A co třeba telefon?
SJ: V tomto případě nešlo ani tak o strach, jako o to, že tzv. odborníci nevěřili v jeho praktické využití. A
například roku 1877 Američané prohlásili, že si nelze představit, jak a kudy by vedly všechny dráty, na něž by
byly telefony připojeny, a zesměšňovali tvrzení, že každý majitel se naučí ovládat telefon snadno a rychle.
JR: A máte pro nás obvyklé zajímavosti na závěr?
SJ: Dnes dám jednu, ale ta podle mne stojí za to. Jde o prohlášení ředitele patentního úřadu ve Washingtonu, který
roku 1832 navrhoval zrušení patentního ústavu, neboť prý vše už bylo vynalezeno.
3. Ukázka z kapitoly „MARATONSKÝ BĚH – záchranná
akce spojovaná i s několika omyly“
JR: Takže je jasné, že se podíváme do roku 490 před naším letopočtem, kdy Řekové či přesněji Athéňané bojovali s Peršany.
SJ: Datum i nepřátelské strany jste uvedl správně, takže já mohu přejít rovnou k opravám tradovaných omylů. První se
týká tvrzení, že zprávu o vítězství na maratonské plošině vzdálené od centra Athén asi 40 km přinesl do města voják
Feidippidés oblečený v plné zbroji, jenž prý krátce na to zemřel na vyčerpání. Podle literárních historiků jde o
legendu, vzniklou koncem 1. století n. l. (tedy z doby téměř šest set let po oné bitvě), a hrdinovo jméno prý
pochází dokonce až z druhého století n. l. Navíc oním poslem určitě nebyl athénský voják: takovýmto úkolem bývali
totiž pověřováni výhradně skvěle trénovaní běžci, kteří se zásadně nikdy nezúčastňovali bojů.
JR: Pamatuji si, že běžec mířil se žádostí o pomoc ke Sparťanům, aby Athéňanům pomohli zdolat Peršany? Kolik to bylo kilometrů?
SJ: Běžec pádící z budoucího maratonského bojiště do Sparty musel zdolat přes 200 km. Tam se dozvěděl, že Sparťané
ochotně pomohou Athéňanům – ale teprve po skončení spartských slavnostních her na počest boha Apollona. Běžec
se tedy otočil na patě a spěchal s onou zprávou zpět k maratonskému bojišti; samozřejmě ho čekalo dalších více než 200 km.
JR: Docela by mě zajímalo, proč Athéňané nepoužili místo běžce raději koně?
SJ: To je logická otázka, ale historici na ni odpovídají konstatováním, že na takovéto enormně dlouhé tratě je
vhodnější a rychlejší trénovaný člověk. Koně by pomohli pouze tehdy, kdyby je bylo možné cestou pravidelně měnit
– jenže tehdy ještě neexistovaly ve vhodných vzdálenostech rozmístěné stanice, kde by bylo možno přesednout
na odpočinutého koně.
JR: A co říkali Athéňané zprávě, kterou jim posel přinesl?
SJ: Ta zpráva už je vlastně nezajímala, protože v tu dobu měli vítězství u Maratonu v kapse.
JR: Takže běžec mohl jít odpočívat...
SJ: Kdepak. Athéňané sice na maratonském bojišti zvítězili, ale perští vojáci, kteří bitvu přežili, se dostali ke
svým lodím a na nich zamířili k válečnému přístavu Pireius, spojenému s vnitrozemskými Athénami asi osm set metrů
dlouhou silnicí. Proto běžec znovu vyrazil, tentokráte však do Athén, aby varoval jejich obyvatele před možným
perským útokem. Zvolil si trasu, která měla sice náročnější terén, ale byla kratší. Athénští vojáci vyrazili od
Marathónu k Pireiu rovněž po souši, a zvolili (na rozdíl od běžce) trasu sice o něco delší, ale schůdnější:
nechtěli být totiž před případnou další bitvou příliš vyčerpáni, protože věděli, že Peršané mohou cestou k
onomu přístavu na lodích odpočívat.
JR: Ale nakonec to dobře dopadlo, že ano?
SJ: Ano. Ve chvíli, kdy Peršané připlouvali k Pireiu, Athéňané už stáli na břehu, takže Peršané otočili své lodě a odpluli.