| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „I. KAPITOLA – KLONDIKE A YUKON – ŘEKY, OD NICHŽ SE ŠÍŘIL „VIRUS“ ZLATÉ HOREČKY“
2. Ukázka z kapitoly „III. KAPITOLA – TYRAN STALIN A JEHO RODINA“
3. Ukázka z kapitoly „IV. KAPITOLA – VYNÁLEZY A DOVEDNOSTI“
V severozápadním nehostinném kanadském teritoriu Yukon bývalo u soutoku řek Yukon a Klondike dlouho pusto a prázdno. Dne 16. srpna 1896 však našel Kaliforňan George Carmack (1860–1922) v nenápadném potůčku Rabbit Creek (Králičí potok) ústícím do Klondiku, nečekaně velké zásoby zlata – a život v tomto „koutku“ světa se zcela změnil.
Vozila se sem i piana
První američtí zájemci o rychlé zbohatnutí vstoupili na yukonské kanadské teritorium o rozloze 848 000 km2 (velikostí srovnatelné se Španělskem plus Německem) 14. února 1897 a brzy jich tu bylo celkem až sto tisíc. Podle tehdejších kanadských zákonů měl každý z nich nárok na jednu parcelu o rozměrech 152 krát 305 metrů.
Odvážlivci museli nejprve pěšky absolvovat stezku vedoucí buď z přístavu Dyea, nebo Skagway, které mířily k pobřežním horám a na každou navazoval jeden průsmyk. Oblíbenější a využívanější – byť nebezpečnější – byl Chilkoot Pass (Chilkootský průsmyk), k němuž se přicházelo z Dyey. Jeho stezka byla náročná již tím, že v závěrečném úseku čekalo na „turisty“ pětačtyřicetistupňové třistametrové převýšení, vedoucí ledovým polem, v němž si lidé vytesali 1 500 schodů úzkých tak, že na každý se vešel pouze jeden muž; stalo-li se a někdo uklouzl, musel se po zadní části těla sklouznout až dolů a schody zdolávat znovu. Ani White Pass (Bílý průsmyk), k němuž se chodilo z přístavu Skagway, však nenabízel pohodlnou procházku; říkalo se mu „Chodník mrtvých koní“, neboť podél něj uhynuly asi tři tisíce tažných zvířat.
Přechod některým z obou průsmyků absolvoval každý až čtyřicetkrát, neboť všichni si museli přivézt kromě pomůcek na rýžování až jednu tunu zásob, aby dokázali přežít zimu, což pečlivě kontrolovali příslušníci kanadské hraniční Severozápadní jízdní policie. Znamenalo to, že zavazadla musela obsahovat například pšeničnou a kukuřičnou mouku, fazole, sušené ovoce, cukr, rýži, slaninu, kávu a kondenzované mléko. Mnozí kromě předepsaných zásob přenášeli přes pobřežní hory i whisky, živá kuřata či piano a někteří přibalili také kamna, neboť zatímco v létě tu teploty dosahovaly plus 30 o C, v zimě klesaly až k minus 40 o C. Přitom jen málokdo stihl více než jeden přechod denně.
„Letíme jako střela v úzkém korytě“
V této fázi všichni mířili ke dvěma jezerům, u nichž se rozložilo několik tisíc stanů (neboť na jednu zimu nechtěli lidé budovat bytelnější domovy): ti, kteří šli průsmykem Chilkoot Pass, se usazovali na březích jezera Lindeman, a kdo překonal průsmyk White Pass, zabydlel se dočasně u jezera Bennett. Lidé tu čekali na to, až Yukon na přelomu května a června rozmrzne, a oni budou moci vyplout* za vytouženým zlatem.
*Původně se zde používaly primitivní lodice a vory, nahrazené později kolesovými parníky s nízkým pohonem na zádi, jejichž dřevěný trup byl vyztužen žebry a dostal ploché dno bez kýlu; i „při nosnosti sto a více tun tato konstrukce umožňovala minimální ponor ... jen kolem tří decimetrů“. Umístění pohonu na záď umožňovalo v případě potřeby snadné přiražení ke břehu přídí či bokem, takže odpadla stavba přístavišť s moly.
Jak vzpomínal cestovatel, indiánský náčelník a oblíbený vypravěč Jan Eskymo Welzl (1868–1948; označoval se jako „Čech moravské národnosti“), většinu nově příchozích čekajících na tání děsilo praskání ledu, slyšitelné do vzdálenosti 20 kilometrů, a strach v nich vzbuzovalo i následné řádění vody. Důvodem byl fakt, že kusy „ledu o velikosti rodinných domů vytvářely na řece umělé přehrady, které hladinu Yukonu nad překážkou zvedaly o několik metrů. Když se pak ledové bariéry uvolnily, tlačily před sebou vše, na co v řece a na březích narazily: balvany, stromy i tuny písku a hlíny ... Boj parníku s vodním proudem vyžadoval udržovat tlak páry v kotli na maximu. Jeho železné pláty nebyly tehdy svařované, ale nýtované, a tak přetopené kotle často explodovaly a rozmetaly parníky i cestující. Časté byly při těchto extrémních podmínkách i poruchy hřídelí lopatkových kol. I na jejich opravách se podíleli cestující, stejně jako pomáhali tesařům, jedněm z nejvíce zaměstnaných lidí 12členné posádky, při opravách lodního trupu proraženého kameny či kmeny“.
Nepředstavujme si však, že yukonská plavba byla obdobou vyhlídkového výletu po Vltavě. Přesvědčí nás o tom opět Jan Welzl, jenž ji absolvoval a popsal; obzvláště zajímavá mi připadá pasáž o nejnebezpečnějším místě toku Yukonu, kde jen v letech 1897–1901 zemřelo asi pět set lidí. Zmíněný český vypravěč na to vzpomínal takto: „Řeka se tu žene s úžasnou prudkostí, duby porostlé stráně napravo i nalevo jenom fičí podle našich hlav, letíme jako střela v úzkém korytě, po pravici i po levici obklopeni řvaním vody a bílou pěnou tříštící se na všechny strany, na jednom místě padá řeka polovinou své šířky vodopádem vysokým jako dům, kdežto na druhé polovině se voda smýká neuvěřitelnou rychlostí po šikmém dně dolů a dolů, vře tu jako v kotli a běda tomu, kdo neudrží loďky v přímém směru a nevyhne se včas záludným vírům! Odhadoval jsem rychlost, kterou jsme tu jeli, asi na sto kilometrů za hodinu.“
Podnikat lze různě
Většina zlatokopů trávila dny, týdny a měsíce ručním rýžováním, které mělo dvě varianty, přičemž obě využívaly toho, že lehčí než zlato je štěrk a písek, takže je lze pomocí vody vyplavit. Původně byly pro Klondike typické velké otevřené bedny opatřené na dně příčkami zpomalujícími pohyby částeček zlata, a později byly bedny nahrazeny známějšími kovovými pánvemi. Specifikem v oblasti Klondiku byl i permafrost, tedy několik metrů pod povrchem se nacházející věčně zmrzlá půda nerozmrzající ani při letních teplotách. Když zlatokopové odtěžili horní vrstvy, museli permafrost rozmrazit. Rozdělávali na něm oheň (místo nějž začali počátkem 20. století využívat páru), uvolněnou vrstvu dopravovali pomocí ručních rumpálů na povrch a při vyšších teplotách ji promývali vodou. Od roku 1899 se na těžbě zlata podílel první plovoucí bagr.
Mezi zlatokopy se našli i tací, kteří si uvědomili, že zbohatnout lze také jednodušším způsobem. K nim patřil Joseph Francis Ladue (1855–1901), jenž zde žil od roku 1882, začínal klasickým rýžováním, ale nakonec došel k závěru, že snáze si vydělá na svůj chléb vezdejší obchodováním. U soutoku řek Klondike a Yukon si zaregistroval a ohradil pozemek pro sklad a hostinec a kolem něj rozprodával za stále se zvyšující ceny pozemky soukromníkům. Na nich postupně vyrostlo městečko, jež nazval (na počest kanadského geologa George Mercera Dawsona; 1849–1901) Dawson City. To sice v lednu 1897 zahrnovalo (kromě stanů) pouze asi 5 srubů, ale na jaře téhož roku už v něm žilo 1 400 obyvatel, koncem léta 3 500 a v následujícím roce až 40 000. Kromě Ladueho tu nabízelo své služby dalších devět hostinců a žádný si nemohl stěžovat na nedostatek příjmů.
Jedním z desítek tisíc zlatokopů, kteří přijeli na Klondike, byl v letech 1897–1899 i americký spisovatel Jack London (1876–1916; vlastním jménem John Griffith Chaney). Zlato sice nenašel, ale nasbíral spoustu námětů pro své knihy.
Rok 1898 však přinesl nečekaný a zásadní zvrat, neboť dorazily zprávy o nových nalezištích v západoaljašském Anvil Creek (Kovadlinový potok) u města Nome, což znamenalo, že Dawson City přicházelo o většinu svých obyvatel i o svoji slávu. U Nome vzniklo nejprve stanové a později skutečné městečko, obývané v roce 1909 více než dvaceti tisíci lidí; když i zdejší zlatá horečka opadla, zůstalo významným přístavem.
TYRAN STALIN A JEHO RODINA
Doma mu říkali Soso, byl slabý, levou paži měl kratší, druhý a třetí prst na noze mu srostly, neštovice poznamenaly jeho tvář jizvami a mnoho sebevědomí mu nedodávala ani výška 160 (eventuálně 162) cm. Matka si přála, aby se stal knězem, a tak v deseti letech nastoupil do klášterní školy a později do církevního semináře, odkud však byl pro své revoluční sklony propuštěn. Po rodičích se jmenoval Josif Vissarionovič Džugašvili, ale roku 1913 přijal příjmení Stalin, a stal se vrahem asi čtyřiceti milionů obyvatel Sovětského svazu. Stejně jako Hitler, i on rád sledoval celé noci filmy; líbily se mu zejména westerny, ovšem jednoznačně preferoval snímky, v nichž sám vystupoval. Podle psychologů právě to dokazovalo, že trpěl komplexy méněcennosti, potřeboval se neustále utvrzovat o své geniálnosti a dodával si důvěru a odvahu pro své bezohledné a kruté vládnutí. Své o něm věděly ženy, s nimiž žil, a děti, které přivedl na svět; a právě jim se věnuje následující pasáž.
Nebezpečně nezávislý Jaša
Stalinovým nejstarším synem byl Jaša neboli Jakov Josifovič Džugašvili (1905–1943), jenž pocházel z jeho svazku s Gruzínkou Jekatěrinou Svanidzeovou zvanou Keke (1885/6–1907/8). I když tehdy v Rusku stačilo, aby se partneři zaregistrovali na úřadech (aniž na nich kdokoliv kdykoliv požadoval oddací list), on se prý s ní nechal roku 1904 oddat v kostele. Chlapec žil zpočátku s matkou Keke v Gruzii, ale když zemřela na zápal plic, tuberkulózu či na tyfus, starala se o něj především jedna gruzínská teta, protože jinak by musel odejít do sirotčince, kde panovaly hrůzné poměry. Teprve roku 1921 se přestěhoval do Kremlu (neboť hodlal v Moskvě studovat elektrotechniku), kde žila nová rodina jeho otce. Zatímco nevlastní matka Naděžda (viz níže) s ním vycházela dobře, Stalin k němu nenalezl otcovský vztah, a to zřejmě zejména proto, že ho považoval za mladíka nebezpečně nezávislého; vždyť Jakov například nepřijal nikdy pseudonym Stalin a také nevyužíval výhody, které se mu coby synovi stále mocnějšího sovětského vůdce nabízely. Kromě toho se stranil ostatních privilegovaných dětí; zčásti za to mohl fakt, že dlouho ovládal jen gruzínštinu a ruština mu dělala problémy, ale roli hrálo i to, že byl zádumčivý a nejraději se věnoval čtení knih.
To, že se roku 1925 Jakov oženil se svou spolužačkou, dohnalo otce k zuřivosti a prohlásil, že s ním už nechce mít nic společného (později nechal snachu coby zrádkyni uvěznit). Syn nesl jeho reakci velmi těžce, pokusil se usmrtit střelou do srdce, ale přežil, což Stalin opovržlivě komentoval slovy: „Neschopa, ani zastřelit se neumí.“ Nelze se divit, že po uzdravení se Jakov přestěhoval do Leningradu a žil u rodiny nevlastní matky. (Se svou druhou manželkou Julií Metzlerovou, židovskou tanečnicí z Oděsy, měl Jakov syna Jevgenije a dceru Galinu.)
Když po vypuknutí 2. světové války (a zároveň sedm týdnů poté, co absolvoval dělostřeleckou akademii) telefonicky otci oznámil, že odchází na frontu, ten jen lakonicky pronesl: „Jdi a bojuj.“ Zajat byl prý 16. července 1941; neměl doklady ani uniformu, a zřejmě doufal, že nikdo nezjistí, z jaké rodiny pochází, v čemž se ovšem mýlil. I když kritizoval poměry v Rudé armádě, podle amerických výslechových protokolů se ho Němcům nepodařilo přimět ke spolupráci. Některé prameny hovoří o tom, že Stalin později navštívil místo, kde byl prvorozený syn internován, ale neudělal nic pro jeho záchranu, podle jiných sice byla roku 1942 zorganizována akce, jež měla zachránit i jeho, ale úspěch nepřinesla. Jakov údajně zemřel ve zvláštním oddělení koncentračního tábora Sachsenhausen poté, co během dne 14. dubna 1943 vysílal táborový rozhlas záznam projevu, v němž Stalin označil zajatce za zrádce. On tato otcova slova nesl velmi těžce a kvůli nim večer onoho dne spáchal sebevraždu tím, že se záměrně dotkl ostnatého drátu, nabitého vysokým napětím; kulka ostrahy vypálená vzápětí skončila již v mrtvém těle.
Vasilij si dělal, co chtěl
Druhou Stalinovou partnerkou se stala roku 1919 Naděžda Allilujevová (1901–1932), s níž se nastěhoval nejprve do malého domku v Kremlu, určeného původně pro služebníky carské rodiny. Později přesídlili do kremelského bytu, kde měli k dispozici tři ložnice, obývací pokoj, pracovnu a kuchyň; místnosti zdobily orientální koberce a těžké závěsy, převezené sem ze Zimního paláce, a byl tu stylový nábytek a velké piáno, na něž Naděžda ráda hrála.
Zde se jim narodil Stalinův mladší syn Vasilij Josifovič Stalin (1921–1962), jemuž otec říkal něžně „Větřík“ a jehož výchova nebyla ani systematická, ani jednotná. Zatímco matka kladla důraz na „spravedlnost a lásku k lidem“, chlapce naučil každodenní život to, že „slovo otce váží víc než právo“.
Když Naděžda zemřela*, ztratil jedenáctiletý chlapec veškerou morální oporu.
*Údajně spáchala sebevraždu, při níž si prostřelila srdce, ale oficiální prohlášení hovořilo o zánětu slepého střeva. Podle historiků musela zmizet ze Stalinova života, neboť nejenže odmítala nadále snášet jeho nevěry a ponižování, ale navíc se od svých přátel dozvídala, jak vypadá „obyčejný“ život obyvatel země. Díky tomu přestala věřit, že její životní partner pracuje pro jejich blaho; jinak by podle ní nedopustil, aby kromě jiného trpěli hladem natolik, že například na Ukrajině docházelo ke kanibalismu.
Brzy bylo Vasilije vidět, jak se řítí moskevskými ulicemi v autě svého tělesného strážce, a kremelské hlídky před ním disciplinovaně srážely podpatky. Když utekl za nevlastním bratrem Jakovem, byl přiveden zpět a musel přísahat, že se s ním už nikdy nesetká. Privilegia, která mu nabízelo jeho postavení, využíval velmi aktivně tím, že šikanoval své spolužáky, očerňoval učitele a bavil se neštěstím těch, kteří zmizeli v „mlýnech teroru“ jeho otce.
Učitelé moskevské školy pro děti prominentů o něm říkali, že je inteligentní, ale líný, v třídním seznamu byl uveden pouze křestním jménem, prý aby ho nevystopovali atentátníci, a studiu se věnoval pouze tehdy, když na to měl náladu, což bývalo málokdy. Pedagogové mu však nesměli nic vyčítat, což ředitel školy odůvodňoval slovy: „Je zcela lhostejné, zda se učí či nikoliv, neboť syn Stalinův je výjimkou ze všech pravidel.“
Knihy nemusely pro Vasilije existovat, neboť ho lákaly kromě sportu především automobily. Rád pobýval v kremelských garážích, kde sledoval práci mechaniků, a vymohl si, že s jedním vozem směl jezdit po dvoře; poté, co přejel psa a narazil do zdi, nechal Stalin poslat strážné na Sibiř. Po maturitě přešel na moskevskou leteckou školu, ale i tam byl nikoliv řadovým posluchačem, nýbrž synem velkého Stalina, a opět si mohl dělat, co chtěl.
Jeho nápravu nezvládla ani vojenská služba. Počátkem 2. světové války se stal nejmladším kapitánem Rudé armády, byť přímé nasazení do bojů otec zakázal (zatímco odchod Jakova na frontu – jak víme – schválil), a května roku 1945 se dožil v plném zdraví, obtížen řadou vyznamenání. I když ponižoval podřízené a ke všem – včetně nadřízených – se choval hrubě, jeho kariéra dále jen „kvetla“: až do roku 1947 velel letecké divizi na území poraženého Německa a v roce 1948 byl povýšen na generálporučíka a šéfa letectva moskevského okruhu. Tuto funkci však musel ještě za otcova života opustit, protože při přehlídce na 1. máje roku 1952 se „jeho“ letadla snesla příliš nízko nad Rudé náměstí a vyděsila shromážděné hosty. „Malý Stalin“ tehdy přestal skrývat své alkoholické sklony a pijácké toulky se staly podstatnou částí náplně jeho dnů. Nic na tom nezměnil fakt, že se stihl dvakrát oženit: poprvé s dcerou maršála Timošenka a podruhé s jistou špičkovou plavkyní.
Období bezprostředně po otcově smrti prožil v dlouhotrvajícím stavu opilosti, takže mu nešel ani na pohřeb. Po Stalinově odchodu na věčnost si sice kremelští prominenti oddechli, ale jejich strach z nebožtíka se brzy přenesl na „následníka“, který by jistě za příslib vysokých funkcí získal dostatek stoupenců. A tak ho o šest týdnů později poslali do vězení.
Po procesu konaném za zavřenými dveřmi byl dne 2. září 1955 odsouzen k osmiletému odnětí svobody za zneužití služebního postavení, neboť jako velitel posílal na smrt nepohodlné důstojníky, některé své představené před otcem pomlouval a obohacoval se na úkor státu. Pravda – šlo o prohřešky z doby Stalinova života, kdy se na ně nikdo neodvážil poukázat, ale nyní se soudcům hodily. Vasilij psal ve vězení vytrvale stížnosti, hrozil sebevraždou a neustále se něčeho domáhal, a snad proto byl propuštěn již počátkem roku 1960. Po třech měsících byl však obviněn znovu, a to ze dvou „státních zločinů“: zaprvé prý kolem sebe shromažďoval nacionalisty a zadruhé údajně odevzdal čínskému velvyslanci „sdělení provokačního obsahu“. Tehdy mu byl vyměřen trest odnětí svobody v délce deseti měsíců, ovšem mírnost tohoto rozsudku dokazovala, že proces byl na základě přání tehdejších politických předáků vykonstruován.
Po propuštění byl Stalinův mladší syn poslán do vyhnanství, kde se zřekl prokletého otcova převzatého příjmení, v městečku Kasan se oženil, a když ve svých jedenačtyřiceti letech zemřel, nechala mu manželka Marja Džugašviliová vyrýt na pomník nápis, začínající slovy: „Jedinečnému manželovi...“
Světlana zvaná Vrabčáček
S Naděždou Allilujevovou měl Stalin i dceru Světlanu Josifovnu (1926–2011). Dostala příjmení Stalinová, po matce byla krásná, nikdy se na rozdíl od svého bratra Vasilije nad jiné nevyvyšovala, otec ji zahrnoval dárky, psal jí dopisy, v nichž „vystupoval jako služebník očekávající její rozkazy“, občas s ní zašel do divadla a o prázdninách jí do Soči posílal ovoce i vzkazy, v nichž ji nazýval Vrabčáčkem. Jakmile však zjistil první náznaky její snahy o nezávislost, zuřil; tehdy šlo o to, že dívka se mu předvedla v krátké sukni, což jí jednou provždy zakázal a nutil ji, aby se oblékala jako ženy za jeho mládí.
Kromě toho jí zasahoval i do soukromého života. Jejího prvního přítele, filmového scénáristu Alexandra Kaplera, nechal pro údajnou špionáž ve prospěch Velké Británie zatknout a poslat na Sibiř, odkud se mohl vrátit až po jeho smrti. Proti druhému příteli, členu kremelské stráže Grigoriji Morosovovi (s nímž měla roku 1945 syna Josifa), intrikoval tak dlouho, až se s ním rozešla, a místo něj jí „dodal“ svého favorita – syna stranického ideologa Jurije Ždanova. Když se za něj Světlana roku 1949 provdala, dostala od otce za odměnu šperky pocházející z pokladu carské rodiny. S tímto mužem, jemuž přivedla roku 1950 na svět dceru Jekatěrinu, se rozešla o dva roky později a živila sebe i děti jako překladatelka a učitelka jazyků. Teprve roku 1963, deset let po otcově smrti (kdy si změnila své dosavadní příjmení na Allilujevová) se sblížila s indickým komunistou jménem Bradzéš Singh (?–1966), jenž se na moskevské klinice léčil ze závažné plicní choroby. Když zemřel, dostala Světlana povolení odvézt jeho popel do Indie, aby ho vysypala do posvátné řeky Gangy. Této příležitosti využila roku 1967 k tomu, aby odjela nejprve do Švýcarska a později do USA, kde se provdala a měla dceru Olgu. Roku 1984 se sice vrátila do Sovětského svazu, ale o dva roky později přišla o sovětské občanství a odjela znovu na západ, kde žila v domově důchodců ve Wisconsinu. „To nejlepší, co jsem kdy v životě udělala, bylo utéci ze SSSR,“ prohlásila prý.
Stalinovi mohl Casanova závidět
Třetí Stalinovou partnerkou se stala roku 1933 krásná a inteligentní Rosa Kaganovičová, sestra jednoho z členů politbyra. Původně pracovala jako knihovnice státní knihovny a lektorka pro film a literaturu na moskevské univerzitě, ale poté, co začala žít se Stalinem, se stáhla do soukromí a věnovala se výchově jak Vasilije a Světlany, tak Borise, Stalinova nemanželského syna, pocházejícího z jeho známosti s kremelskou sekretářkou Jolkou Andrejevnou. Poté, co se Stalin Rosy nabažil, beze stopy prý zmizela; možná byla zastřelena, nebo zemřela v některém gulagu.
To byl osud i dalších žen, s nimiž Stalin navázal intimní vztah. K nim patřila modrooká blondýnka Anja Černiková (s níž se stýkal v letech 1938–1941; její dcera Naděžda skončila v dětském domově), gruzínská brunetka Marfa Karnidze, jež zmizela rok po jejich seznámení, a dále mnoho úřednic, telefonistek, umělkyň a podobně. Jejich jedinou chybou bylo, že včas nerozpoznaly, jak nebezpečný, bezohledný a nelidsky krutý uměl tento muž být.
VYNÁLEZY A DOVEDNOSTI
Výtah
„Vytahovadla“ ovládaná zvířecí či lidskou silou či vodou sice znal již starověk ve 3. století př. n. l., ale jejich rozvoj přinesl teprve novověk. To první, sloužící k přepravě obyvatel jednoho obytného domu v Jeně, prý začalo sloužit v roce 1670, ovšem zůstalo příslovečnou bílou vránou. Jak jsme si řekli, roku 1743 si nechal instalovat „létající židli“ francouzský král Ludvík XV. a jako další se zapsal do historie výtah, jenž sloužil počátkem 19. století Orlíkovi, synovi Napoleona I. Bonaparta.
Éra těchto „dopravních prostředků“ vyráběných ve velkém začala po řadě pokusů v polovině 19. století, kdy se o to přičinil Američan Elish Otis (1811–1861). Ten v roce 1853 předváděl na newyorském výstavišti nevídanou podívanou: spouštěl se spolu s několika dobrovolníky v kabince zavěšené na provaze, pak nechal lano přeseknout, ale – k nesmírnému údivu přihlížejících – se kabinka nezřítila k zemi, nýbrž zůstala viset ve vzduchu, což Otis provázel voláním: „Všichni jsou zachráněni, pánové a dámy.“ Onen „zázrak“ způsobil takzvaný zachycovač, jímž byla „pružina, která vymršťovala zarážkový zub“ ihned po přeseknutí lana. První výtah vybavený tímto bezpečnostním zařízením nechal E. Otis instalovat roku 1857 v pětipodlažním newyorském obchodě; byl poháněný parou a pohyboval se na tehdejší dobu neuvěřitelnou rychlostí 0,2 m/s (dnes je běžná rychlost 2,5 m/s).
Roku 1876 sestrojil Angličan Turner páternoster, užívaný veřejností snad od roku 1884, a výtah s elektrickým pohonem zkonstruoval známý německý elektrotechnik a podnikatel Werner von Siemens (1816–1892), jenž ho roku 1880 představil na průmyslové výstavě v Mannheimu. V obytných domech začaly sloužit později; například v Paříži jich bylo roku 1895 v provozu 250.
V počtu výtahů však tehdy žádné město nepřekonalo New York, kde prý nejenže neexistoval žádný vyšší dům bez liftu, ale některé jich měly hned několik najednou. Kromě jiného bývaly prý v dolní „stanici“ vybaveny skleněnými rourkami, v nichž červený líh ukazoval, zda výtah jede nahoru či dolů a ve kterém poschodí se právě nachází.