| Anotace | Obsah | Ukázky | Ilustrace | Zpět na přehled knih |
|---|
Jdi na ukázku:
1. Ukázka z kapitoly „TRÓJA – MĚSTO DOBYTÉ NIKOLIV KVŮLI HELENĚ“
2. Ukázka z kapitoly „HANNIBAL – VYNIKAJÍCÍ VOJEVŮDCE, JEHOŽ NAKONEC ZRADILO RODNÉ KARTÁGO“
3. Ukázka z kapitoly „HÉRÓN ALEXANDRIJSKÝ – ŘECKÝ AUTOR VÝNOSNÝCH „HRAČEK““
4. Ukázka z kapitoly „KAPITOLA IV. – NÁMOŘNÍ POMŮCKY“
Většině z nás se při vyslovení názvu tohoto města vybaví únos mladé a krásné Řekyně Heleny rovněž mladým a pohledným, avšak trójským hrdinou Paridem a deset let trvající válka o Tróju, v níž spolu žili. Tento málem sladkobolný příběh byl předáván ústně z generace na generaci do chvíle, než ho sepsal Homér (asi konec 8. století př. n. l.). Dnes už je jisté, že děj byl smyšlený.
Jedna až šest
Tróas je nejsevernější pobřežní krajina v Malé Asii, obývalo ji mnoho národů a v druhé polovině 4. tisíciletí př. n. l. tu vznikla na pahorku mezi dvěma řekami zvanými tehdy Skamandros a Simoeis Trója I obehnaná hradbami. Její obyvatelé se živili jako rybáři, rolníci i pastevci, znali kamenné sekyry i kamenné zbraně, z kostí vyráběli háčky na ryby, čluny tesali z kmenů stromů, nosili kožené oděvy a ti bohatí vlastnili výrobky z mědi. Hospodyňky měly v oválných či okrouhlých chýších zdobené hliněné hrnce, jídelní misky, koflíky či poháry a nad domky se tyčil čtverhranný dům panovníka. Tato Trója zanikla, aniž historici znají důvod, ale nahradila ji další stejnojmenná města lišící se pouze pořadovým číslem.
Asi v letech 2600–2250 př. n. l. vyrostla na stejném místě Trója II, která bohatla z poplatků vybíraných za průjezd Dardanelami a ze cla vypláceného obchodníky dovážejícími do Evropy kovové nářadí. Panovník si tu nechal postavit honosný palác obdélného půdorysu s delší stranou dlouhou 50 m, jenž měl jeden metr silné zdi z kamene a hlíny a uprostřed interiéru stál krb. Obyvatelé vlastnili bronzové nářadí i zbraně, znali zlaté šperky a hrnčíři pracovali na hrnčířském kruhu. Mohutné hradby z nepálených cihel se vztyčily na kamenných základech silných 5 m, přerušovány byly branami se čtyřhrannými baštami a každou branou procházela úzká silnice podobná úvozu. Město si spokojeně žilo, ale pověst o jeho bohatství přilákala zájemce o rychlé zbohatnutí, a tak někteří z nich (kočovníci, mořské národy, obchodní rivalové a podobně) je jednoho rána přepadli a vypálili.
Na spáleništi vyrostly v období let 2250–1800 př. n. l. postupně Trója III, IV a V, které však byly spíše shluky chatrčí z kamení, hlíny a propletených prutů, zastřešené rákosem či slámou. Všechny tyto Tróji byly zničeny.
Naproti tomu Trója VI se stala snad v 17. století př. n. l. rozlehlou a honosnou kráskou. Obehnána byla vysokými hradbami z obrovských kamenů přerušovanými opevněnými bránami a zakončenými hliněnou nástavbou z nepálených cihel. Na svazích byly založeny terasy, vyrůstaly tu velké, často obdélníkové domy, jejichž střechy podepíraly sloupy, a mezi domy vedly široké rovné ulice. Do města přicházeli z okolí rolníci a často zdaleka i obchodníci, protože tu o koupěchtivé zákazníky rozhodně nebyla nouze. Nabízely se zde různé výrobky trójských řemeslníků – od bronzových zbraní či nářadí přes zlaté a stříbrné šperky až po hliněné tenkostěnné nádoby. Žili tu i otroci, kteří většinou vykonávali práce v domácnostech zámožných rodin. Ačkoli tato Trója byla připravena ubránit se vnějším nepřátelům, přírodní pohroma jí nedala šanci: kolem roku 1365 př. n. l. zažil pahorek zemětřesení, které snad během jediného záchvěvu zbořilo hradby i domy.
Proslavila se teprve Trója VIIa
Ti, kteří katastrofu přežili, domy zrekonstruovali nebo postavili znovu a opravili i hradby, čímž v podstatě kolem roku 1300 př. n. l. založili Tróju označenou historiky jako VIIa (kterou objevil Heinrich Schliemann; 1822–1890). I když nové město bylo menší než to předcházející, stále zůstávalo bohaté. Jednalo se o Tróju, kterou popsal Homér, podle nějž zde měl starý král Priamos s manželkou Hekabé palác z leštěného kamene, v němž žili i jejich synové a dcery. Pouze dva nejstarší, Hektor a Paris, dostali vlastní sídla, která však byla mnohem prostší než příbytek rodičů.
I urozené trójské ženy se v této éře staraly samy o děti a tkaly, zatímco jejich manželé především lovili a navštěvovali turnaje, při nichž házeli oštěpy či diskem a rohovali (neboli dnešním jazykem řečeno boxovali). Všichni rádi hráli šachy a tancovali kolové tance. Unavení jedinci mohli zábavu přerušit a odejít do lázně, kde byli po koupeli pomazáni vonnými mastmi a namasírováni, aby se mohli znovu vrátit k zábavě. Večer sedávali muži v mužském sále buď u dlouhého stolu, nebo každý u svého stolečku, místnost osvětlovaly louče a oheň z krbu, a služebné přinášely na stůl nakrájené pečené maso; pouze nejváženější host dostával hřbet vcelku. Trójané ovšem jídali i chléb, sýry, ryby, ústřice, paštiky, hrách, boby a tučnou slaninu. Po jídle polévala pážata ruce stolovníků vodou ze zlaté konvice nad stříbrným umyvadlem. Pilo se víno ředěné vodou a za obzvláštní pochoutku bylo považováno trpké červené víno s rozstrouhaným kozím sýrem. Urození Trójané nosívali purpurová nebo pestrá roucha z plátna či z vlny černých ovcí, která měla nafialovělý nádech. Všichni se zdobili zlatými a stříbrnými sponami a ženy si navíc přes vysoké účesy vázaly řídkou síťku a kolem hlavy mívaly pásku, jejíž konce jim spadaly přes ramena.
Lstivý Sinón
První pochybnost o tom, zda dílo o obléhání Tróji sepsané Homérem odpovídá pravdě, nás napadne ve chvíli, kdy si přečteme, že unesená Helena (manželka spartského krále Menelaa) byla dcerou nejvyššího řeckého boha Dia* a pozemské Sparťanky Lédy. Tomu, že ze strany Trójana Parida šlo o nezištnou lásku, přestaneme věřit kvůli tomu, že unesl nejen Helenu, ale i její velmi cennou „výbavu“.
V minulosti se často hovořilo o tom, že rozhodnutí řeckých králů dobýt kolem roku 1200 př. n. l. Tróju pod velením Menelaova bratra, mykénského krále Agamemnóna, mělo důvod zvaný trójské bohatství. Novodobí historici ale předpokládají, že boj všech řeckých kmenů „proti jedinému městu je plodem básnické obrazotvornosti, ne–li Homéra samého, tedy jeho předchůdců“, z nichž čerpal. Podle Ladislava Vidmana (1924–1989), autora pojednání „Homér a jeho Ílias“, „básnické vylíčení trójského koně se nám zachovalo až v římském zpracování ve Vergiliově Aeneidě“, která byla vytvořena v letech 29–19 př. n. l.
Říká se, že o něco mladší „Odyssea“ byla a je mezi čtenáři ještě oblíbenější, ale ani ona není dílem historickým, nýbrž básnickým. Pro nás je překvapivé, že byť byl Homér především básník, Řeky nenapadlo snad ani ve snu jeho informace zpochybňovat.
K maloasijskému městu prý Řekové připluli na třech tisících lodí a teprve po desetiletém obléhání dali na radu Odyssea (vládce řeckého ostrova Ithaka), který vymyslel dodnes známou lest: navrhl, aby umístili před trójské hradby dřevěného koně vysokého tak, že neprojde bránou. Krátce na to odpluli na svých lodích z dohledu obléhaných a čekali.
Zvědaví Trójané, jistí si tím, že obléhatelé konečně zamířili zpět do Řecka, vyšli branami před hradby, okukovali dar a přemýšleli, co s ním. Právě v tu chvíli přivedli trójští pastýři otrhaného řeckého mladíka Sinóna, který vypověděl, že Řekové už chtěli dávno od Tróji odplout domů, ale bránily jim v tom nepříznivé větry vanoucí nad mořem a řečtí kněží jim prý poradili, že chtějí–li se dostat domů, musí nabídnout bohům lidskou oběť. Odysseus prý v tu chvíli namířil prst na Sinóna, ale ten – jak Trójanům tvrdil – v předvečer obětování uprchl a ukrýval se v bažinách; teprve když viděl, že řecké lodě jsou pryč, vyšel ven. O dřevěném koni prohlásil, že ho Řekové postavili jako dar bohyni Athéně a počítali s tím, že Trójané dar zničí, čímž vyvolají proti sobě Athénin hněv. Pokud však bude kůň přemístěn do Tróje, ta se stane nedobytnou, zatímco Řeky budou čekat samé porážky. Moudrý kněz Láokoón sice Trójany varoval před mladíkovými slovy, ale jen co je pronesl, vynořili se údajně z moře dva hadi, kteří nejprve obtočili svými těly Láokoónovy syny a nakonec i jeho a všechny tři je udusili. (Slavné sousoší připomínající tuto údajnou událost pochází z 1. století př. n. l.)
Sinónova slova o Athénině podpoře přiměla Trójany k tomu dar přijmout, protože věřili, že tím své město zachrání. Pod koně tudíž připevnili kola, tělo omotali provazy, rozbourali část hradeb a dar odvezli nedaleko Athénina chrámu. Pak šli svoje rozhodnutí oslavit, usnuli a u pobořené brány nechali jen pár strážných, jenže krátce na to se řecké lodě vrátily a vojáci vystoupili za naprostého ticha na břeh. Postava zahalená do pláště se o půlnoci přiblížila ke koni, třikrát zaklepala na dřevěný bok, otevřela se dvířka, a vyskákali Řekové v čele s Odysseem. Zamířili k bráně, pobili stráž, otevřeli další brány svým spolubojovníkům, všichni začali drancovat, a když se rozednilo, zbyly z Tróje VIIa jen doutnající sutiny. (Odtud pochází rčení o danajském daru, což souvisí s tím, že podle Homéra si Řekové ve starověku říkali buď Achájové, nebo Danaové.)
Psal se zřejmě rok 1190 př. n. l. a o deset let zestárlá Helena se znovu setkala s manželem Meneláem. Podle historiků však ve skutečnosti tuto Tróju zničili příslušníci mořských národů.
Po ní existovala Trója VIIb, okolo roku 700 př. n. l. se vloudila do historie Trója VIII a kolem roku 500 př. n. l. Trója IX, jíž Řekové říkali Ilión; ta byla mnohokrát přestavována, žilo v ní asi 40 000 lidí, do založení Konstantinopole (tedy do roku 300 n. l.) byla významným obchodním centrem, ale nakonec zcela zanikla.
Podle odborníků byl Hannibal skvělým válečníkem, nebál se žádného nebezpečí ani tělesných útrap, jedl a oblékal se stejně jako „obyčejní“ vojáci a byl příkladně statečný. Kromě toho ovládal pět jazyků (jeho armáda byla totiž mnohonárodnostní) včetně tehdejší řeči vzdělanců, tedy řečtiny, znal řeckou kulturu, a dokonce byl prý i literárně činný. Navíc opovrhoval pověrami a věšteckými znameními, což tenkrát nebylo rozhodně běžné. Není známo, jak vypadal, protože se nezachovalo žádné jeho prokázané vyobrazení. Snad nejlépe prý vystihuje jeho podobu tvář mladého muže s kadeřavými vlasy a vavřínovým věncem zdobící lícovou stranu punské mince, která má na rubu afrického slona.
Nejen vory pro slony
Hannibal (247–183 př. n. l.) byl prvorozený syn nejvlivnější rodiny severoafrického města Kartága, založeného nedaleko dnešního Tunisu. Když mu bylo devět let, jeho otec Hamilkar Barkas (Blesk), který se pro něj stal životním vzorem, ho údajně přiměl k tomu, aby přísahal věčné nepřátelství Římanům a slíbil, že s nimi nikdy neuzavře mírovou smlouvu; chlapec to s vážnou a rozhodnou tváří slíbil a svůj slib dodržel.
Římská říše byla totiž dlouholetým nesmiřitelným nepřítelem Kartága v boji o nadvládu nad Středozemním mořem, které bylo pro obě strany strategicky důležité. V době Hannibalova narození vedl Řím již sedmnáct let 1. punskou válku (264–241 př. n. l.) především o středomořskou obilnici, tedy Sicílii (ale i o Korsiku a Sardínii), kde otec Hamilkar do poslední chvíle hájil kartáginské zájmy; nakonec však byl nucen odtud odejít. Asi roku 256 př. n. l. zamířil do Hispánie (přibližně dnešní Španělsko) a ve funkci velitele tamních kartáginských vojenských základen posílil Kartágo proti rozpínavému Římu; po jeho smrti nastoupil místo něj zeť a roku 221 př. n. l. šestadvacetiletý Hannibal.
Nejvíce ho proslavila 2. punská válka, která trvala od roku 218 do roku 201 př. n. l. Vstoupil do ní nikoliv proto, aby dobyl svět (což si přál – jak víme – Alexandr III.), ale aby zkrotil Řím. Za zády chtěl mít jako oporu říši zahrnující severní Afriku, Hispánii a ostrovy Středozemního moře rozložené mezi Afrikou a Itálií.
Sám vymyslel záminku, jak přimět Římany k vyhlášení 2. punské války. Spočívala v tom, že v Hispánii rozbil roku 219 př. n. l. tábor před východošpanělským pobřežním městem Saguntum, spojencem Říma, po osmi měsících je dobyl a Římané mu válku skutečně vyhlásili. On však nečekal, až připlují z Apeninského poloostrova ke Kartágu a ke španělským břehům.
V doprovodu 90 000 pěšáků*, 12 000 jezdců a 37 válečných slonů** zamířil z přímořského města Cartago Nova (neboli Nového Kartága) k severu, a to nikoliv po moři (svoji námořní převahu totiž ztratilo Kartágo v 1. punské válce), nýbrž po souši. To ovšem Římané nečekali, protože Alpy považovali za nepřekročitelné.
Zatímco využití slonů jako takové se datuje do doby kolem roku 4000 př. n. l., pro vojenské účely byli nasazeni v Indii přibližně v roce 1100 př. n. l. a o něco později v Číně. Hannibal prý použil většinou africké lesní slony (Loxodonta [africana] pharaoensis), vyhubené počátkem našeho letopočtu. Za to, že se nepodařilo nalézt ostatky žádného z nich, prý může fakt, že sloní kosti se (kromě stoliček) velmi rychle rozkládají především v kyselé půdě typické pro lesy. Tito chobotnatci žili v lesích severoafrického pohoří Atlas, byli sice menší než indičtí příbuzní, ale i tak se svou výškou mezi 2–2,5 m budili nesporně respekt. Kartáginci je poprvé viděli koncem 6. století př. n. l. na západním pobřeží Afriky a začali je možná chytat a ochočovat v dnešním Súdánu a Etiopii, protože to bylo výhodnější než je dopravovat z daleké Indie. Odtud si najímali pouze zkušené poháněče, čímž prý vytvořili nejmocnější sloní vojsko své doby. Podle odborníků zdobili afričtí sloni punské mince ražené ve Španělsku.
Kartáginci měli již za první punské války ve svém severoafrickém městě stáje pro 300 slonů.
Podle řeckého historika Polybia (asi 200–asi 120 př. n. l.) byli přes španělskou řeku Ebro Hannibalovi chobotnatci dopravováni dosti složitým způsobem. Nejprve vojáci zbudovali vory, které pospojovali po dvou, zakotvili je a lany připoutali ke stromům, pak vory pokryli zeminou, aby připomínaly pevnou půdu, a teprve poté sloni důvěřivě nastoupili. Vojáci zdvihli kotvy, vory odpoutali a přeplavili je i se zvířaty na druhý břeh. Navzdory těmto opatřením se někteří čtvernožci vylekali a spadli do vody, ale protože jsou vynikající a vytrvalí plavci, řeku překonali. (Dnešní hloubka Ebra je v některých místech asi 60 m; pokud by tomu tak bylo i v Hannibalově době, těžko by mohli sloni – jak se lze někdy dočíst – jít po dně a dýchat pomocí chobotu.) Po překonání Ebra odeslal Hannibal pod velením bratra Hasdrubala část vojáků zpět na obranu Hispánie a Kartága, neboť očekával, že na ně zaútočí Římané.
Nemilosrdné Alpy
Když v další fázi pokračoval Hannibal přes Pyreneje k dolnímu toku Rhôny, informovali o tom sice Římany římští zvědové*, ale ti odmítli uvěřit, že by Kartáginec zvolil cestu přes alpské velikány.
Ještě než se Hannibal pustil do přechodu Alp, bylo mu jasné, že mnozí jeho vojáci se přechodu tohoto pohoří čím dál tím víc bojí, a tak jich – byť prý měl právo je pobít – několik tisíc propustil domů. Věřil, že ti, kteří s ním zůstanou, tedy asi 40 000 pěšáků a 10 000 jezdců – o 37 válečných slonech nemluvě – , mu budou maximálně oddáni a bude na ně spolehnutí.
Jelikož byla asi polovina října, začal padat sníh, cesty místy zledovatěly, nedůvěřiví horalé „poutníkům“ na klidu nepřidávali, lidem i zvířatům byla zima, únava se zvyšovala a začalo se nedostávat potravin a krmení. Když se Hannibal dostal asi po 33 dnech do údolí řeky Pádu nedaleko Turína, byl stav jeho armády katastrofální. Mnoho vojáků padlo v bojích s horskými kmeny, další sklouzli ze zledovatělých srázů do propastí nebo umrzli na sněhových pláních; celkem přišel Hannibal během přechodu o polovinu pěchoty a třetinu jízdy. Co se chobotnatců týče, ti sice přechod Alp ve zdraví zvládli, ale umírat začali v italském alpském podhůří, kde na ně čekaly zrádné bažiny. Přežil pouze jeden, slon Surus, patřící Hannibalovi. Odborníci tvrdí, že patřil k několika větším chobotnatcům Hannibalova sloního týmu, kteří pocházeli zřejmě ze Sýrie.
Historici dlouze debatovali o tom, kterým alpským průsmykem Kartáginec vedl své vojsko. Zřejmě jim pomohla informace, podle níž jeho postup málem zhatily masivní sesuvy, při nichž onen průsmyk zasypaly nejprve balvany a pak laviny štěrku, čímž vznikla dvouvrstvá bariéra. Protože sloni by ji nedokázali překonat a podobně na tom byly i zásobovací vozy, dostala se tato „dopravní nehoda“ mezi významné historické informace, díky nimž současní odborníci došli k závěru, že něco takového se stalo v průsmyku Col de la Traversette s nadmořskou výškou 2 600 metrů. Hannibal si ovšem i v tomto případě věděl rady a problém vyřešil během tří dnů: nechal obložit velké spadlé balvany dřívím, to dal zapálit, takže se rozžhavily, a když je nařídil polít vínem (které se prý stejně nedalo pít, protože během dlouhého pochodu horami v měších zkyslo), v důsledku ochlazení popraskaly a vojáci je pak dokázali odklidit a cestu zprůchodnit. Ozvaly se sice námitky, že nejbližší stromy rostly až v údolí, ale ve skutečnosti byl v době Hannibalova průchodu průsmyk ještě zalesněný.
Hannibal zůstal před římskými hradbami
Když si zbytky Hannibalovy armády odpočinuly, vydal se vojevůdce na pochod Apeninským poloostrovem k jihu, sváděl menší bitvy a devastoval rolníkům pole, avšak na jaře roku 217 př. n. l. se mu podařil husarský kousek: zničil římské vojsko. Zatímco jeho ztráty byly nepatrné, Římanů padlo mnoho tisíc a tisíce jich byly zajaty. Další úspěchy čekaly Hannibala v srpnu roku 216* př. n. l. u města Cannae (Kannae – čti kané; česky u Kann).
Po tomto svém vítězství Hannibal nařídil sesbírat pečetní prsteny padlých římských velitelů a poslal je do Kartága. Jakmile však nad ním zvítězili Římané, nechali odvážet stejně získané chalcedony do Říma. Roku 85 př. n. l. byla tato kořist označena za daktyliotéku (sbírku řezaných kamenů).
Římská pěchota a jízda stála proti vojákům Hannibala. Jeho pěšáci tvořili půlměsíc se středem sestaveným z Galů a Hispánců, kteří se k němu přidali, ale stali se nejslabším článkem kartáginského vojska. Římané právě tyto oddíly napadli jako první, přinutili je k ústupu a tím se dostali do týla Hannibalova vojska. Kartáginec však nepřátelskou římskou pěchotu obklíčil, a způsobil tím její obrovskou porážku.
Římané čekali, že Hannibal po svém vítězství potáhne na Řím, a začali budovat novou armádu – jenže je čekalo příjemné překvapení. Kartáginský vojevůdce se sice roku 211 př. n. l. opravdu k Římu vydal – právě tehdy se z města ozval známý latinský výkřik „Hannibal ante portas“ neboli „Hannibal před branami“ – , ale i když byl rozhodný a odvážný, při pohledu na římské opevnění uznal, že jeho vojsko – nevybavené na obléhání – je nedokáže zdolat. Kromě toho mu došlo, že marně čeká pomoc ze strany Etrusků patřících k národům, jež si Řím podrobil, stejně jako ze strany Kartága, které se pro změnu obávalo vzestupu moci Hannibalova rodu.
Osud tažení zpečetil rok 208 př. n. l., kdy Římané zničili ve Španělsku centrum kartáginské moci – Nové Kartágo – a porazili vojsko Hannibalova bratra Hasdrubala, jenž se mu vydal na pomoc přes Alpy se svými 10 000 muži. Bohužel dopis, v němž popisoval trasu, po níž půjde, se dostal do rukou římské tajné služby, takže Římané zničili Hasdrubalovu armádu a jeho zabili. Hannibal se o tom dozvěděl teprve poté, co dostal do rukou bratrovu hlavu. Pokud by však tehdy oba sourozenci stihli spojit svá vojska, vyvíjela by se možná situace jinak.
Roku 203 př. n. l. byl Hannibal povolán zpět do Kartága – byť neutrpěl během patnáctiletého pobytu v Itálii ani jedinou porážku a navíc způsobil Římanům jednu z nejtěžších vojenských porážek. Díky kartáginským zpravodajským službám se sice přeplavil z jižní Itálie do rodného severoafrického města, kde však byl v poslední bitvě 2. punské války Římany poražen.
Římané uzavřeli s Kartáginci mír, který znamenal konec Kartága jako samostatné mocnosti, a Hannibal odešel s pocitem nevděku v roce 195 př. n. l. do exilu*.
Kartágo bylo zničeno po tříletém obléhání roku 146 př. n. l. a z území, které mu patřilo, zřídili Římané provincii, kterou nazvali Afrika.
Hannibal zemřel u jižního pobřeží Černého moře ve věku 63 let, když byl zradou vypátrán Římany. Aby neupadl do zajetí, spáchal sebevraždu. Jeho poslední slova prý zněla: „Je na čase skončit se strachem Římanů. Nejsou schopni déle čekat na smrt starého muže, který jim způsobil tolik starostí.“
Tento velmi dobře placený vynálezce (zřejmě 10–70 n. l.) ovládal řečtinu i latinu, své knihy připomínající učebnice psal řecky, snažil se, aby jeho nápady byly využitelné pro praxi, byť nezapomínal na „hračky“ pro sakrální stavby, které měly ohromovat věřící. Zabýval se například tím, jak vypočítat počet míst k sezení v divadle, jak stanovit počet amfor, které lze uložit do té které lodi, a jak vypočítat počet střešních tašek pro různé domy.
„Zázračné“ otevírání dveří
Hérón Alexandrijský se zabýval účinky páry a vymyslel na zakázku alexandrijských kněží řadu zařízení, která měla věřící utvrdit ve víře ve všemocnost bohů. Jedním z nich bylo „zázračné“ otevírání chrámových dveří.
Vše začalo tím, že kněz obřadně zapálil před vysokými dveřmi chrámu (1) na oltáři (2) oheň. V oltáři byla – aniž to věřící tušili – zabudována nádrž (3), která obsahovala pouze vzduch a byla spojena s kulovitou nádobou, obsahující vodu (4). Oheň ohřál vzduch v nádrži, jenž se rozpínal a vyvíjel tlak na vodní hladinu v kulovité nádobě, a tím se voda z ní přečerpala do nádržky (5) zavěšené na laně vedeném přes kladku (6) a ovinutém kolem os obou půlek chrámových dveří. Váha nádržky se tím zvýšila, ona klesla dolů a tahem za lano způsobila otevření dveří.
Když oheň na oltáři zhasl, vzduch se přestal rozpínat a voda ze zavěšené nádržky se přečerpala zpět do nádržky kulovité. Váha zavěšené nádržky se zmenšila a závaží zavěšené na druhé straně lana pod dveřmi zavřelo dveře.
Automat, spřežení a „kouzelný“ míč
Hérón také vymyslel automat, který stával u vchodu do chrámů a nabízel svěcenou vodu určenou na rituální očistu obličeje a rukou.
Když se do určeného otvoru (1) vhodila mince, dopadla na mělkou mističku upevněnou na konci páčky (2), ta po zatížení klesla a otevřela jakýsi druh ventilu (3), takže začala vytékat voda (4). Poté, co mince vlastní vahou z mističky sklouzla a spadla do kasičky (5), páčka se zvedla a ventil se uzavřel.
Obzvláště ohromujícím dojmem působil v alexandrijském chrámu boha Serapea vzduchem „plující“ dvoukolový železný či z magnetického materiálu vyrobený kočár v „životní“ velikosti tažený dvěma dvouspřežími, na němž jela postava zmíněného boha. Kočár se zvedl ze země ve chvíli, kdy se sluneční paprsky procházející malým postranním okénkem chrámu dotkly tváře sedící sochy. Tradovalo se, že ve vzduchu ho přidržovalo velké množství magnetitu, rozmístěného ve stropě, ale podle odborníků tu spíše byl využit systém šikovně vedených lanek.
Hérónův „kouzelný“ míč je označován za první „parní stroj“. Tvořila ho spodní nádoba a otočná kulovitá nádoba, která měla na protilehlých stranách zahnuté trysky. Když se ve spodní nádobě uvedla voda do varu, vznikající pára začala unikat z kulovité nádoby tryskami ven, což způsobilo její rotaci opačným směrem.
Na dálkové cesty po moři se lidé vydávali již v době před naším letopočtem. Povídání o nich začneme v Oceánii u příslušníků poměrně neznámé kultury Lapita, od nichž se učili přírodní navigaci Polynésané. Ti tuto oblast – stejně jako jejich předchůdci – často proplouvali a dobře ji znali, a pro delší cesty si oblíbili mimořádně stabilní plavidlo s plachtou zvané katamaran – loď se dvěma trupy nebo s jedním trupem a jedním nebo dvěma vahadly*.
Uvezl posádku a zásoby potravin (včetně živých slepic či vepřů) postačující i na šest týdnů, byl dlouhý až 25 metrů, ponor činil necelých 60 cm a klouzal po hladině rychlostí 13 km/h. Tehdy ovšem neměli námořníci k dispozici kompas, hloubkoměr ani další pomůcky a při cestách k ostrovům se nemohli držet pobřeží jako později jejich kolegové plující třeba po Středozemním moři. Pomáhalo jim, že mezi sebou měli jedince, kteří si od dětství celých 12 let osvojovali umění navigace vypracovávané po staletí na základě pečlivého pozorování postavení hvězd, směru pohybu a lomu mořských vln, včetně takových informací, podle nichž vzestupné vzdušné proudy formují nad teplejší ostrovní pevninou typické tvary mraků. Trasy k jednotlivým tichomořským ostrovům dostávaly tajná jména, která si mezi sebou předávali šeptem výhradně tito odborníci, schopní orientovat se podle hvězd, tzv. velkých vln a světel moře.
V prvním případě vycházeli z toho, že každé místo na horizontu má svoji hvězdu*, jež nad ním vychází.
Jižní světový pól se v porovnání se severním hledá mnohem obtížněji, neboť se v jeho blízkosti nevyskytuje žádná nápadnější hvězda.
Velké vlny procházející Tichým oceánem jsou dlouhodobé a stálé a nenechají se ovlivnit krátkodobými pohyby mořské vody vyvolanými zejména bouřemi. Ještě než byl cílový ostrov na dohled, mohl navigátor poznat blížící se pevninu podle toho, že se od ní dlouhé vlny odrážely v širokých polokruzích. Světlo moře je charakterizováno jako lomené záblesky vyskytující se asi 2 m pod hladinou, které již ve vzdálenosti asi 50 km naznačují přítomnost pevniny; možná prý je způsobují světélkující organismy „uváděné do pohybu proudem směřujícím od ostrova“. Směr letu ptáků mířících ke svým hnízdištím pomáhal navigátorovi teprve v okolí pevniny, tj. v tomto případě ostrovů. Konec umění těchto tichomořských navigátorů přinesl možná fakt, že po roce 1000 n. l. přestali zdejší obyvatelé „brouzdat“ po moři a začali se věnovat zemědělství.
Již ve 3. tisíciletí př. n. l. začali Egypťané používat měřicí tyč ke zjišťování hloubky nilského dna, které se v důsledku záplav často proměňovalo, a kolem roku 2000 př. n. l. vstoupily do historie námořní dopravy kamenné hloubkoměry. Zřejmě v 6. století př. n. l. je nahradily pět kilogramů vážící olověné hloubkoměry zvané olovnice, které měly podobu odlitku zvonovitého tvaru a které využívali zejména Řekové a Římané. V horní části měly oko, jímž bylo možno protáhnout lano s uzly nebo štítky, podle nichž se dalo poznat, jaká je v daném místě hloubka. Do dolní části některých olovnic byl vložen měkký lůj umožňující odebrat vzorek mořského dna, který se na lůj přichytil, a díky tomu bylo možno zjistit, zda je dané místo pro zakotvení vhodné.
Lodní kotvy vyzkoušeli zřejmě jako první Féničané usazení na východním pobřeží Středozemního moře. Měly nejprve podobu kamene uvázaného na kožený řemen a používali je i Egypťané, Mezopotámci, Sumerové, Babyloňané, Asyřané, Řekové a Římané. Postupně byly nahrazeny koženými pytli s kamením a kovovými kotvami.
Později se začal ke kotvení používat hák, který se mohl zarýt do dna, a udržet tak i tah větších lodí; postupně se dostaly ke slovu dvojice těchto kotvicích háků. Stávalo se však, že hák klouzal po dně a trvalo delší dobu, než se zasekl; tento problém se podařilo odstranit pomocí příčníku, tj. vodorovného ramene kolmého k rovině háků. Vývoj nakonec dospěl k tzv. pluhovým kotvám, které se dobře zaryjí do dna.
Lapač hvězd neboli astroláb byl sestrojen zřejmě v Alexandrii na přelomu 4. a 5. století a sloužil astronomům, astrologům či navigátorům především k určování a předpovídání poloh hvězd a Slunce, stanovování místního času podle zeměpisné délky a pro triangulaci. Jeho zdokonalení se ujali Arabové.
Pomůcka zvaná Jakubova hůl (nahrazená později sextantem) sloužila k určení zeměpisné šířky tím, že se s ní změřila výška hvězdy. Hůl se skládala z podélné tyče s vyznačeným měřítkem a z kolmé tyčky (zvané odborně běhoun) s otvorem uprostřed, která se posouvala po tyči s měřítkem. Kolmá tyčka byla výměnná a její délku vybíral pozorovatel podle výšky hvězdy. Při měření posouval běhoun tak, aby jeden jeho konec splýval s horizontem mořské hladiny a druhý s měřenou výškou hvězdy nad obzorem; na podélné tyči pak odečetl výšku hvězdy. Jakubovu hůl zavedl u portugalského námořnictva Martin Behaim (1459–1507), tvůrce prvního dochovaného globu.
K měření rychlosti lodi sloužilo zařízení zvané log, které se spouštělo z paluby plující lodi. Provaz logu byl opatřen plováky a vždy po 14,4018 metrech na něj byl uvázán uzel, přičemž rychlost lodi byla dána počtem uzlů prošlých rukama námořníka během 30 sekund (tento čas se měřil přesýpacími hodinami). Přesnost takto určené rychlosti byla malá, a proto docházelo v navigaci často k omylům. (V současné době se používá k určení rychlosti lodě automatický log.)
Další významnou pomůckou námořníků býval kompas, využívající magnetismus coby přirozenou vlastnost magnetovce (rudy železa, která je nejstarší známou látkou s magnetickými vlastnostmi), jenž zaujímá vytrvale severojižní směr*.
Tuto vlastnost znali Číňané pravděpodobně minimálně 2000 let př. n. l. a možná kolem přelomu letopočtů ji začali využívat při námořních cestách k určení světových stran. Jejich kompas míval různé podoby: někdy ho tvořila nádoba s vodou, na níž plavalo prkénko s podlouhlým kouskem magnetovce, jež se jedním svým koncem natáčelo k severu, nebo třeba postavička Číňana upevněná na volně otočnou tyčku a ukazující ukazovákem pravé ruky k severu. V Evropě se prý kompas objevil snad teprve roku 1200 n. l.
(Další pomůcky pro námořní plavbu vznikaly postupně v novověku, což je období přesahující časové vymezení tohoto dílu.)