Novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková

(1878-1956), který žil a pracoval v Praze s menšími přestávkami od roku 1903. Vadilo mu totiž, že mnoho pražských škol nemá dvorek ani zahradu, a na toto téma napsal: "Moderní zoologická zahrada zabezpečuje každému zvířeti volný výběh, moderní škola - tak daleko ještě není." Chtěl pomoci alespoň svým žákům z Jindřišské ulice, kde učil v letech 1921-1933, a tak si pronajal roku 1925 pozemek v severní části Libeňského ostrova, který byl v záplavové oblasti, a tudíž nevyužitelný ani jako pole, a zřídil tu Dětskou farmu. Její stavbu i provoz financoval ze svého, přičemž peníze si na to vydělával tím, že učil nad rámec svých povinností, přednášel a roku 1925 dokonce prodal za 16 000 Kč Národnímu muzeu svoji milovanou archeologickou sbírku. Díky tomu mohl platit za pozemek nájem, který podle smlouvy ze 4. dubna 1925 činil ročně 256 Kč (za což bylo možno v té době koupit např. 4 q brambor). Najal také tesařského dělníka, jemuž chodil s dětmi pomáhat o volných půldnech i nedělích, takže tu postupně vyrostla místo původních provizorních přístřešků hlavní budova zahrnující velkou světnici, komoru, kůlnu i verandu, a vzniklo koupaliště a travnaté hřiště. Dne 23. dubna téhož roku byla dokončena ještě stavba Děvína, malého dřevěného domku pro dívky, které v ní měly šatnu, a na pozemku byly zryty záhonky a vysázeny ovocné stromky. Stavební dříví si chlapci vyprosili "na všech větších stavbách a bouračkách v Praze", a buď je splavili, nebo nosili na ostrov po mostě*.

Na školu v přírodě se přišel podívat mj. T. G. Masaryk, který poslal E. Štorchovi 1 000 Kč jako příspěvek na zakoupení loďky, film zde natočil štáb Elekta-Journalu, v novinách vycházely oslavné články a přijelo sem na exkurzi i několik zahraničních kulturních pracovníků. Bohužel roku 1934 musela Dětská farma na příkaz magistrátních úředníků ostrov vyklidit.

Eduard Štorch se dětem věnoval mimo vyučování i dalšími způsoby. Vedl kurzy bruslení a plavání i skautský oddíl, v létě vozil své žáky k Jaderskému moři a v zimě pro ně pořádal na horách lyžařské kurzy, které mívaly až 400 účastníků. Těm z chudých rodin poskytoval ze svého finanční pomoc, a když jeho fejetony o lyžování otištěné roku 1922 v Národní politice a v Čase vyvolaly velký ohlas a firmě V. J. Rott zvýšily tržby za lyže, požádal, aby onen "sportovní velkozávod" věnoval za tuto propagaci malým skautům lyže. Došlo jich několik párů a na další dostaly děti výrazné slevy. (Firma Rott sídlící na Malém náměstí se sice zpočátku specializovala pouze na železářství, ale postupně se propracovala k tomu, že ve svých jedenadvaceti odděleních nabízela vše - od sportovních potřeb až po "kompletní vybavení továrny".)

Protože E. Štorch se zajímal o archeologii, vykopal se svými žáky např. v Kobylisích dva pohárky, v cihelně na Vlachovce kosti divokých koní a velký mlýnek na zrní a v ulici Na Korábě kel a část nohy mamuta. Právě tento nález ho prý inspiroval nejprve k tomu, aby svým malým pomocníkům cestou z naleziště vyprávěl příběh, který si pohotově vymyslel a v němž líčil, jak v těchto místech pravěcí lovci chytili do jámy mamuta, kterého oni nyní společně nalezli. Roku 1907 vydal stať "Člověk diluviální", z níž nakonec vznikli slavní "Lovci mamutů", kteří se dočkali dvanácti vydání a byli přeloženi i do japonštiny. Děj knihy sice jak známo začíná ve Věstonicích, ale jeho hrdinové nakonec dojdou až na Bílou skálu, nacházející se v místě dn. nemocnice Bulovka. Za zmínku jistě stojí, že vše, co E. Štorch ve svých knihách popisuje, chtěl mít podložené vlastní zkušeností, a tak zkoušel např. v křivoklátských lesích stahovat zvířata či rozdělávat oheň tak, jak to dělali jeho literární hrdinové.

S manželkou Boženou, která mu byla vždy oporou, se E. Štorch oženil 27. dubna 1907. V Praze bydleli nejprve ve smíchovské Lidické ulici čp. 400/39 a roku 1922 se přestěhovali do ulice Elišky Krásnohorské čp. 123/10.

Bohužel roku 1935 ho těžce zranil nedisciplinovaný lyžař a způsobil mu otřes mozku a zranění levé nohy; jeho zdravotní stav se stále zhoršoval, takže byl poslán 1. 6. 1937 na dočasný odpočinek a 1. ledna 1939 do trvalé penze.

Spisovatel, který za 78 let svého života napsal sedmdesát osm knížek, zemřel 25. června 1956 a o tři dny později měl pohřeb ve Strašnickém krematoriu; pochován je v obci Lobeč na Mělnicku.

2. Ukázka z kapitoly „18. Pomník v Praze získal víceméně náhodou Benedikt Roezl“

(1824-1885), rodák z Horoměřic u Prahy, který byl dlouho znám mnohem více v cizině než ve své vlasti. Pravda, v jistém smyslu bylo pochopitelné, že o něm doma lidé léta příliš nevěděli, protože krátce poté, co se vyučil zahradníkem, začal cestovat po světě, kde získával renomé (např. v roce 1846, tedy jako dvaadvacetiletý, se stal zástupcem ředitele nové státní zahradnické školy v belgickém Gentu) a roku 1854 odjel poprvé do Ameriky.

Když se po třiadvaceti letech cestování vrátil, koupil si na Smíchově, tehdejším pražském předměstí, v Kroftově čp. 416/12, dům, v němž zřídil proslulý obchod semeny a rostlinami*, které mu z Ameriky posílali jeho synovci. Navíc roku 1880 založil v Praze první český odborný zahradnický spolek Flora a o tři roky později začal vydávat stejnojmenný časopis, v němž otiskl svá jediná česky psaná cestopisná pojednání.

Po jeho smrti se domácí i zahraniční zahradníci a přátelé dohodli, že se složí na jeho pomník, který zadali architektu Eduardu Sochorovi* a sochařům Čeňku Vosmíkovi a Gustavu Zoulovi. Ve stejné době se čeští přírodovědci rozhodli postavit pomník přírodovědci Janu Svatopluku Preslovi (1791-1849)**, pro nějž magistrátní úředníci vybrali místo na jižní straně Karlova náměstí (poblíž Faustova domu). Jenže pak se ukázalo, že hotov je pomník Roezlův, a ten byl také nakonec - možná kvůli jisté akustické podobnosti jmen obou mužů - na vyhrazeném místě vztyčen (viz FOTO).

3. Ukázka z kapitoly „49. Po rodné milované Praze se mnohokrát stěhoval Franz Kafka“

(1883-1924), a to zčásti kvůli fobii z hluku, jíž tento nekuřák, abstinent, vegetarián a nepřítel sladkostí trpěl (kromě migrén, mdlob, žaludečních vředů a tuberkulózy).

Tato mapa nepotřebuje komentář.

Od roku 1889 chodil do německé chlapecké obecné školy v Masné ulici čp. 1000/16, 18, roku 1893 se stal studentem státního německého gymnázia v paláci Goltz-Kinských na Staroměstském náměstí čp. 606/11, 12, kde roku 1901 maturoval, a pak se zapsal na německou část právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity - byť ho to táhlo k literatuře a umění vůbec. (Zajímavé je, že studenti české části údajně vcházeli do Karolina, kde právnická fakulta sídlila, z Ovocného trhu, zatímco studenti její německé části měli vstup ze Železné ulice; obě promoční místnosti však používali společně.) Promoval roku 1906, povinnou soudní praxi si odbyl u trestního a civilního soudu na Ovocném trhu a roku 1907 nastoupil u pojišťovací společnosti Assicurazioni Generali, která měla kancelář na rohu Jindřišské ulice a Václavského náměstí čp. 832/19. Po roce přešel do Arbeiter-Unfall-Versicherungsanstalt für das Königreich Böhmen (neboli Dělnické úrazové pojišťovny pro Království české), která sídlila Na Poříčí čp. 1075/7 a již od roku 1910 zřizovala kontrolní oddělení, v němž nakonec pracovalo sedmdesát zaměstnanců zabývajících se bezpečností práce. Ačkoli bychom to od autora "Zámku" nečekali, zabýval se úrazovou prevencí, a to velmi zodpovědně, psal o ní články, přednášel a mj. navrhl zřídit pro bezpečnost práce samostatnou organizaci, která by koordinovala veškeré související aktivity. Dokonce vypracoval i řadu návrhů technických úprav strojů a zařízení, které byly prosazovány prostřednictvím výnosů místodržitelství Království českého; šlo například o výnos ze dne 23. března roku 1910 o opatřeních proti úrazům "při strojích hoblujících dřevo".

Kafka zde pracoval téměř čtrnáct let. Možná mu toto zaměstnání připadalo užitečné, ale zcela jistě se mu líbila pracovní doba: v úřadě prý pobýval od 8 do 14 hodin, pak se šel domů prospat, v půl osmé se zúčastnil rodinné večeře a do dvou, tří hodin po půlnoci psal. Ovšem roku 1922 byl kvůli tuberkulóze předčasně penzionován.

V Praze ho připomíná především pamětní deska v místě, kde stával na náměstí Franze Kafky jeho rodný dům (z nějž zbyl po asanaci pouze kamenný portál), náměstí Franze Kafky (což je část bývalé ulice U Radnice; pojmenování se užívá od roku 2000), pamětní deska v ulici Tržiště čp. 365/15 a ve Zlaté uličce* č. 22, kam chodíval psát od listopadu 1916 do března 1917 (má podobu úzké bronzové destičky umístěné vedle okna vpravo od vchodu), postava v Muzeu voskových figurín, rodinný hrob na žižkovském Novém židovském hřbitově (21-14-21; náhrobek připomíná i jeho tři sestry zemřelé za 2. světové války v koncentračním táboře) a bronzová plastika** na křižovatce ulic Široká, Dušní, Vězeňská a V Kolkovně mezi kostelem sv. Ducha a Španělskou synagogou.

Dejvická Kafkova ulice je věnována památce českého sochaře Bohumila Kafky (1878-1942).

4. Ukázka z kapitoly „69. Velmi neobvyklý kostelík nechala postavit hraběnka Šternberková“

roku 1672 u hradní rampy neboli u kamenné zdi, přes niž si prohlíží Prahu snad každý, kdo vystoupá na Hradčanské náměstí. Stal se "dárkem" pro kajetány (theatiny), usazené v klášteře v Nerudově ulici čp. 215/24 (jehož zahrada sahala až ke zmíněné rampě), byl malý, ale pracný a finančně nákladný, neboť vyrostl "na příkrém svahu hory zámecké", a musel tudíž dostat neobvykle vysokou podezdívku. Zasvěcen byl (jako jediný u nás) Panně Marii Einsiedelnské, ochránkyni slavného švýcarského poutního místa, jejíž socha sem byla přinesena v průvodu tvořeném mj. pražským arcibiskupem, císařem Leopoldem I., jeho dvořany a snad všemi šlechtici, kteří byli tehdy přítomni v Praze. Umístěna byla na sloupu tyčícím se u vchodu do kostelíka.

Svatostánek zde ovšem stál pouze 120 let; roku 1783 byl zrušen a roku 1791 prodán za 260 zlatých zámeckému stavebnímu úřadu, který ho nechal rok nato zbourat. "Kromě podezdívky vysoké zachoval se z kostelíka i přízemek zdí základních s původní podlahou" (dnes je tu kavárna Kajetánka) a připomíná ho socha Panny Marie Einsiedelnské (viz FOTO). (Té dělá společnost socha sv. Václava, která zde nahradila starší sochu sv. Ludmily s malým vnoučkem Václavem, jež odtud byla přestěhována na Karlův most místo Václavovy sochy, spadlé roku 1784 při povodni do Vltavy.)

5. Ukázka z kapitoly „77. Průchod mezi Vladislavským sálem a kostelem Všech svatých“

v areálu Pražského hradu byl proražen roku 1580 během dvouleté přestavby kaple Všech svatých, která roku 1541 zcela vyhořela a byla nahrazena novým, stejnojmenným svatostánkem, jenž se rozšířil až ke královskému paláci. Oním průchodem procházeli úředníci, kteří pracovali v kancelářích rozmístěných v královském paláci, aby se v kostele Všech svatých zúčastnili soudních přísah. Stačilo, aby z Vladislavského sálu, označovaného za "předsíň dvorských úřadů" či místo, "kudy se chodilo do úřadoven královských", vystoupali po několika schodech a dostali se na kostelní emporu, z níž sešli do kostela po jednom ze dvou točitých schodišť. Když průchod zatarasily nově instalované kostelní varhany, úředníky to velmi rozzlobilo, a proto požádali arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice (v úřadě byl v letech 1561-1580), který nový kostel vysvětil, aby nechal nástroj přemístit k severní straně kostela. Arcibiskup jim prý ochotně vyhověl.

Tato spojnice nebyla využívána v letech 1755-1919, kdy kostel Všech svatých měly k dispozici obyvatelky hradčanského Ústavu šlechtičen. (O tomto objektu pojednává pasáž "Ústavy šlechtičen a právo korunovat královny" zařazená do II. dílu knihy "Co v průvodcích nebývá".)

Podle vyjádření Správy Pražského hradu je v současné době průchod otevřen "každý den v rámci návštěvnického provozu", ovšem z empory do kostela sejít po schodištích nelze. Při mých dvou nedávných návštěvách těchto prostor byly dveře na emporu uzamčeny.

6. Ukázka z kapitoly „161. O vybudování Slavína se zasloužili Mikuláš Karlach a Petr Matěj Fischer,“

byť každý jiným způsobem. Všechno začalo tím, že vlastenecký kněz, kanovník Královské kolegiální kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě PhDr. Mikuláš Karlach (1831-1911) viděl v Římě společný hrob významných Italů zv. Campo Santo (Svaté pole) a navrhl, aby něco podobného vzniklo i v Praze. Na to zareagoval smíchovský starosta a obchodník Petr Matěj Fischer* (1809-1892) a na projekt daroval 30 000 zlatých s tím, že budoucí kryptu věnoval listinou z 6. června roku 1889 pražskému spolku Svatobor.

Bohužel jejího dokončení roku 1893 se P. M. Fischer nedočkal a nebylo ho tedy možno požádat o zvýšení darované částky. (Za zmínku možná stojí, že Jan Neruda právě roku 1893 navrhl, aby byl na "obrovský Slavín" přetvořen Petřín.) Slavín měl proto sice venkovní široké schodiště vedoucí k návrší nad Slavínem, kde je alegorická okřídlená postava Génia vlasti, po levé straně (stojíme-li k návrší čelem) je socha Vlasti truchlící a po pravé straně Vlasti jásající, ale podzemní krypta, 11 metrů dlouhá chodba se zaklenutým stropem a 44 pohřebními výklenky (viz FOTO) zůstala pouze bíle omítnuta. (Výklenky jsou po levé straně ve třech řadách nad sebou, zatímco po pravé straně, nad níž vede zmíněné schodiště, jsou jen ve dvou řadách.)

Slavín byl určen pro významné české osobnosti působící v různých oborech, s výjimkou politiky, a zpočátku muselo jít pouze o muže katolického vyznání. Roku 1901 sem byl jako první uložen Julius Zeyer, ovšem úplného dokončení se krypta dočkala teprve v roce 1929 díky 500 000 korunám, které darovala pojišťovací banka Slavia. Vznikl mozaikový strop, byla položena podlaha, stěny byly obloženy mramorem, bylo proraženo okno v plné zdi proti dveřím, aby se zajistila přirozená cirkulace vzduchu, a původní dubové plné dveře byly nahrazeny dveřmi s výplní. Krypta byla vybavena i lampičkami na věčné světlo a umístěn sem byl pás s epitafem, který napsal spisovatel Fr. Táborský (učitel češtiny Evy Vrchlické): "Svědomí ustlalo nám tu klidně, ač chtěli jsme víc, než jsme zmohli. Kéž tak i vám, co přijdete po nás a lidskosti chrám vystavíte výš!"

Zpočátku byly do výklenků ukládány výhradně rakve. Málo je známo, že již krátce po založení Slavína se hovořilo o tom, že kromě nich by bylo možno ukládat do krypty na jakýsi k tomu zřízený podstavec i urny, převezené sem z jiných hřbitovů (např. J. Kollára či P. J. Šafaříka), ale tehdy to bylo zamítnuto. Urny bylo možno umísťovat do výklenků teprve od 60. let minulého století, což pochopitelně zvýšilo kapacitu Slavína, neboť se jich tam vešlo několik najednou. V době psaní knihy byl zcela prázdný již jediný výklenek (předposlední volný zabraly ostatky Oskara Nedbala, přenesené sem v květnu roku 2006 ze Záhřebu, kde v roce 1930 zemřel). Jména všech 55 osobností uložených v kryptě Slavína najdete napsaná na deskách rozmístěných nad schodištěm. Úsměvnou zajímavostí je, že příjmení Emy Destinnové vytesal kameník na venkovní desce s jedním "n", protože by se na ni jinak nevešlo.

Stanislava Jarolímková