Velikonoční půst má své výjimky
Velikonoce slavili naši předkové coby svátky jara již v době, kdy byli tzv. pohany, ale křesťanstvím byli přinuceni pojímat je od 12. století jako připomínku údajně posledních dní Ježíše. Součástí oslav se stal předvelikonoční půst, který v římskokatolické církvi trvá 46 dní, ale postit se lidé museli pouze 40 dní. Toto období totiž zahrnulo i šest nedělí, které za postní nebyly považovány a které dostaly názvy Černá, Pražná (Sazometná), Kýchavá, Družebná, Smrtná a Květná. První z nich se jmenuje podle toho, že ženy si místo pestrobarevného oblečení oblékaly tmavé šaty a zástěry, a na hlavu si vázaly černé šátky. Neděle Pražná (Sazometná) připomínala pokrm zvaný pražmo, připravený pražením nedozrálých zrn, které ženy předkládaly mužům scházejícím se k diskuzím o nadcházejících zemědělských pracích; v tento den se také uklízelo, bílilo, omývalo všechno nádobí apod. Třetí neděle zv. Kýchavá měla připomínat mše za odvrácení moru, jehož prvním příznakem bylo nadměrné kýchání; tehdy zřejmě vzniklo i pozdravení „Pozdrav pán bůh“, což byla prosba, aby bůh dotyčného před oním morem ochránil. (Trochu nelogicky se říkalo, že kdo v tuto neděli třikrát za sebou kýchne, bude zdráv po celý rok.) V pořadí čtvrtá postní neděle, známá pod jménem Družebná, měla zvláštní postavení. Toho dne měla mládež dovoleno sejít se neboli se sdružit na návsi, kam každý přinesl nějakou svačinu, kterou společně snědli. O této neděli se také pekly koláče zv. družbance s náplní hruškovou, slívovou, jablkovou, makovou či tvarohovou, které děti nosily po vesnici a u dveří domů při tom zpívaly: ,,Jaký je to družbanec, bez koření, bez vajec, panímámo, dejte pár vajec.“ V některých krajích o této neděli vodily dívky po vesnici zvolenou královnu, která byla oděna do bílých šatů ozdobených červenými stuhami, zpívaly k tomu a v každém domě společně neboli družně vítaly jaro. O Smrtné neděli si děvčata připravila figurínu ze slámy, která měla symbolizovat zimu, oblékla a nazdobila ji, a někdy ji vedla mezi sebou nebo ji nasadila na tyč a nesla ji vesnicí k nejbližšímu potoku, kde ji odstrojila a za veselého zpěvu hodila do vody. Poslední, šestá neděle zv. Květná měla připomínat Ježíšův příjezd do Jeruzaléma před paschou (židovským velikonočním svátkem), kdy ho lidé vítali máváním ratolestmi. O Květné neděli si také nechávali lidé v kostele posvětit kočičky z vrby jívy, a pak zasadili doprostřed každého svého políčka jednu větvičku, prý aby obilí vědělo, jak vysoko má vyrůst. (Kočičkám byly přisuzovány i další dovednosti: protože měly chránit před „sedmidenní zimnicí“, preventivně je lidé polykali, a jelikož – jak věřili – odháněly bouřku a krupobití, dávali je doma za obrázky či do váziček.)