Za povídku obnošený frak
Nebylo divu, že když se Božena Němcová (v době, kdy její manžel pobýval nuceně v Uhrách) rozhodla v Praze živit sebe i děti psaním knih, vyvolalo to mezi jejími známými údiv. V té době (a v podstatě až do první světové války) se pouze tímto způsobem neživili ani muži. Psaní brali spíše jako hoby, a na příslovečný chléb si vydělávali nejčastěji jako učitelé (např. Alois Jirásek), lékaři (Josef Thomayer), úředníci (Jaroslav Vrchlický) apod. (Teprve od roku 1862 pomáhal některým z nich spolek Svatobor a od roku 1887 spolek Máj.) O tom, že uživit se literární tvorbou nebylo v 19. století možné, věděl své i Jan Erazim Sojka (*1826—†1887), životopisec mnoha slavných Čechů. I když jeho tvorba byla záslužná, s psaním skončil a zřejmě v 60. letech odešel do Vídně, kde ve státních službách pořizoval výtahy a překlady z českých novin. Podle něj nakladatelé vydávali knihy v malých nákladech, šetřili reedicemi a dotisky, a nejenže vypláceli nízké honoráře, ale autoři bývali rádi, že je obdrželi ve formě peněz. V první polovině 19. století totiž někteří dostávali pouze jistý počet výtisků své knihy, aby si je sami prodali. Litomyšlský tiskař Jan Josef Tureček dokonce „zaplatil“ roku 1830 J. K. Tylovi za první povídku Statný Beneda aneb Založení probošství vyšehradského pouze svým zeleným obnošeným frakem, který se stal součástí Tylovy divadelní garderoby.