V 19. století nejezdili na pohřby mnohdy ani blízcí příbuzní
Málo láskyplný vztah Terezie Panklové k Betty, budoucí spisovatelce Boženě Němcové, je známý, a zůstal takový i po dceřině svatbě. Výjimkou byla její návštěva v roce 1837, kdy za dcerou přijela z Ratibořic do nedalekého Červeného Kostelce, aby urovnala její první závažnou manželskou krizi. V dalších letech však byla jejich setkání sporadická. Sofie Podlipská to odůvodňovala tím, že Terezie byla jednak vázána službou nejprve na Ratibořickém zámku a po roce 1845 ve slezské Zaháni, a navíc že tehdejší cestování na delší vzdálenosti bývalo nepohodlné a finančně nákladné. Naproti tomu otec Pankl navštívil Betty v Praze roku 1845 před stěhováním do Zaháně, a Betty za ním přijela do Zaháně v době, kdy byl nemocný, a to dokonce dvakrát: v listopadu 1848 a v dubnu 1850. (Podle Sofie Podlipské tehdy Terezie přispěla Betty na cestu.) // Když Johann Pankl v červnu roku 1850 zemřel, Betty se však pohřbu (vystrojeného vévodkyní Dorotheou, do jejíchž služeb přešel po smrti vévodkyně Zaháňské) nezúčastnila. A Terezie Panklová nepřijela ze Zaháně do Prahy roku 1853 ani na pohřeb vnuka Hynka Němce, ani roku 1862 na pohřeb Betty. Podle historika V. J. Mrvíka však v 19. století nebývalo běžné, aby příbuzní – byť velmi blízcí – přijížděli na pohřby (či svatby), pokud bydleli v lokalitách velmi vzdálených od místa, kde se ona událost konala. Dokonce i Božena Němcová pravděpodobně v dospělosti nenavštívila ve Vídni svoji babičku a zřejmě se neúčastnila ani jejího pohřbu, ačkoliv zemřela až několik let po její svatbě; do Vídně by musela cestovat několik dní a cesta by ji vyšla určitě na víc než 10 zlatých.