Božena Němcová měla služebnou
Když nahlédneme do textů týkajících se Boženy Němcové, většinou se dočítáme, že žila v bídě a přesto psala krásné knihy, mezi nimiž vynikala samozřejmě „Babička“. Málokdy se ale dozvíme, že spisovatelka měla služebnou. Nutno ovšem dodat, že ji po jistou dobu mít musela: v 19. století byli totiž státní úředníci, k nimž patřil i Josef Němec, povinni mít doma takovouto pracovní sílu, aby se tím zvyšovala jejich prestiž, neboť reprezentovali stát. Věc má však dva „háčky“. Zaprvé je zarážející, že si paní Božena stěžovala na svůj ubíjející život mezi plotnou a dětmi, když část jejích povinností přebírala placená síla. A zadruhé že si tuto pomocnici ponechala i v době, kdy manžel byl v letech 1853—1856 státní služby dočasně zbaven za údajné „rejdy“ proti říši, tak i poté, co byl v září 1857 definitivně ze státní služby propuštěn. Byla prý na ni tak zvyklá, že se jí nehodlala vzdát. Přitom o ní bylo v Praze známo, že rozesílala dopisy s prosbami o finanční výpomoc. // V zájmu objektivity nutno přiznat, že tehdy mívali služebnou i lidé, kteří ve státní službě nepracovali, ale jejím zaměstnáváním chtěli ostatním dokázat, že jsou na tom finančně dobře. Služebnou přijala roku 1847 do domácnosti i Amálie Mánesová, ačkoli u nich byla nouze o krejcary běžná. Šlo o dvaadvacetiletou Františku neboli Fany Šťovíčkovou, kterou Amálie vyhnala jen proto, že s ní měl její bratr Josef dcerku Josefínku. A služebnou měli i manželé Havlíčkovi, a to prokazatelně minimálně v Brixenu v době, kdy zde v letech 1852—1854 pobývala s manželem paní Julie s dcerkou.