Druhá hlavní opona Národního divadla vznikla v dřevěné boudě na Karlově náměstí
Poté, co opona při požáru Národního divadla shořela, všichni předpokládali, že Fr. Ženíšek vytvoří novou, ale ten to údajně kvůli momentálnímu zaneprázdnění odmítl. Místo něj se práce ujal Vojtěch Hynais (1854—1925), který v roce 1881 pomáhal vynášet obrazy z hořícího Národního divadla. Trval ovšem na tom, že nezpracuje nově motiv svého předchůdce, jak požadoval Sbor pro postavení Národního divadla, nýbrž vytvoří vlastní návrh. Protože v té době žil v Paříži, slíbil, že tam do konce března roku 1883 zhotoví skicu a oponu namaluje v Praze. Vymínil si, aby mu byla postavena na dvoře dnešní ČVUT na Karlově náměstí dřevěná bouda „s vrchním světlem o rozměru patnáct metrů šířky, jedenáct metrů výšky s minimálním rozpětím dvanácti metrů“, pobitá lepenkou, v níž si mohl natáhnout své plátno. Do Prahy přijel 17. června 1883 a 26. září byl hotov; za tu dobu prý spotřeboval spolu se dvěma pomocníky 26 kilogramů barev. // Na Hynaisově oponě jsou zachyceni lidé, kteří přinášejí do rozestavěného chrámu – symbolizujícího nové pražské Národní divadlo – příspěvky na jeho znovupostavení. Kromě sebe tu vymaloval některé tehdejší přední herečky a Luďka Marolda. Nade všemi postavami se vznáší alegorická bytost, pro niž seděla na hrazdě či houpačce modelem šestnáctiletá Francouzka Marie Valadonová, akrobatka, která Hynaisovi nosila prádlo od své matky, pradleny. (Po letech se sama prosadila jako malířka a přivedla na svět malíře Maurice Utrilla, jehož otcem byl buď E. Degas, nebo V. Hynais.) // Členové odborné komise měli k oponě řadu výhrad (nelíbilo se jim šedo-zelené barevné ladění, postavy označili za hubené apod.), ale Hynais ji odmítl přepracovat, a tak přenesli rozhodnutí na stavební odbor. Ten vše vyřešil šalamounsky: Hynais musel podepsat, že za umělecké provedení přebírá morální zodpovědnost. Výtku, že se nechal příliš ovlivnit francouzským impresionismem, „přebilo“ konstatování, že „duch zůstal český“. // Karel Čapek o této oponě roku 1925 napsal: „Francouzská okřídlenost Hynaisova vykvetla tu náhle a bez předpokladů stejným zázrakem zralého okamžiku jako … kyprá sličnost Ženíškova.“