Celibát učitelek byl zrušen po vzniku republiky
I když se někdy uvádí, že Dora, dcera Boženy Němcové, zůstala svobodná kvůli hádkám rodičů, podle lékařů se spíše obávala dědičnosti svého onemocnění mízních uzlin. (Přesto měla roku 1883 nemanželského syna Alfréda Theodora, který však ve třech letech zemřel na záškrt.) Využila svého rozhodnutí k tomu, aby se stala učitelkou, neboť v Českém království tehdy mohly tuto profesi vykonávat výhradně neprovdané dívky a ženy. // Podle Mgr Šustové, vedoucí Oddělení dějin školství Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského, souviselo zavedení učitelského celibátu s tím, že od roku 1869 mohly ženy sice pracovat jako tzv. literní učitelky (vyučující všem předmětům kromě ručních prací), ale zpočátku dostávaly pouze 80% platu mužských kolegů. To sice napravil zákon z 19. prosince 1875, který srovnal platy pedagogů obou pohlaví, ale zároveň stanovil, že v duchu Hasnerova školského zákona z roku 1869 se ženy musí této profesi věnovat „bez všelikého překážejícího zaměstnání vedlejšího“, čímž byly míněny i rodinné povinnosti. // Hnutí za zrušení celibátu založila již počátkem 20. století Františka Plamínková, ale onu změnu provedl teprve zákon z 24. července 1919, a to u učitelek na školách obecných a měšťanských. Národní shromáždění nové Československé republiky vsadilo na argument odborníků, podle nichž naopak „neprovdané učitelky velmi často nesprávně pohlížejí na různé otázky životní, tak jako staří mládenci, kteří nemajíce a neznajíce vlastního rodinného života, měří vše z úzkého, velmi často sobeckého svého hlediska.“