Antonín Dvořák platil flašinetářům za „nehraní“
Tvrdil to o něm syn Otakar, který vydal knížku „Můj otec Antonín Dvořák“. V pasáži o jeho vztahu k flašinetářům v ní psal o tom, že u A. Dvořáka vzbuzoval pohled na lidskou bídu vždy soucit, a i když sám téměř neutrácel, „vždycky měl u sebe dost, aby mohl dát štědrou almužnu každému žebrákovi, kterého při svých procházkách potkal“. Dobře si totiž pamatoval na vlastní chudobu z počátků své kariéry a „bylo mu zkrátka líto každého, kdo musel žít z milosrdenství druhých.“ Ovšem k flašinetářům měl vztah opravdu specifický, protože zvuk flašinetu nesnášel. Podle Otakara Dvořáka když některého potkal, sice ho obdaroval almužnou, ale ihned zamířil na opačnou stranu, aby byl co nejrychleji z doslechu. A pokud se některý přiblížil k jeho letnímu sídlu na Příbramsku ve chvíli, kdy komponoval, volal na ostatní členy rodiny: „Dejte mu někdo honem šesták, ale ať toho hned nechá!“