Dojemné loučení na jeden rok
Když byla koncem srpna 1944 z rozkazu okupantů uzavřena pražská divadla, zařadilo Národní divadlo na program Smetanovo Tajemství. U vchodu se tehdy nakupily špalíry lidí, a jistý uvaděč prý prozradil, že i za lístek ke stání nabízeli tehdy lidé protektorátních 1 600 korun, neboť „každý chtěl být naposled v Národním“. Nelze se tomu divit: vždy tehdy (i když se válka chýlila ke konci) nikdo nevěděl, co bude dál, zda přežije on a zda „přežije“ i Zlatá kaplička. Smetanovu operu dirigoval Václav Talich, jehož diváci přijali s obrovským potleskem, a poté, co utichly poslední tóny, hřmělo divadlo dlouho spontánními ovacemi, takže divadelní zřízenci museli začít zhasínat a spustili železnou oponu. // Po skončení války usedli první diváci do hlediště Národního divadla 1. září 1945, kdy je uvítala Fibichova Šárka.