Artemidorovi a A. Dittrichovi stačilo vzít rozum do hrsti
(Dokončení z 21. 8.) Je pochopitelné, že vysoký věk sumerských králů i starozákonních postav každého zarazí, protože je známo, že v minulosti se lidé naopak dožívali v průměru velmi nízkého věku, který činil ještě v druhé polovině 19. století 40 let! Sice se občas můžeme dočíst, že biblickým postavám prodloužil život kámen mudrců, ale vysvětlení, které podal řecký „snopravec“ Artemidoros z Daldis (žijící v druhé polovině 2. století n. l.) se zdá nesrovnatelně věrohodnější. Podle něj nelze brát doslovně všechny údaje týkající se let, měsíců a dní, neboť podle něj „nemají stejnou platnost – vždyť lety se označují i měsíce a dny“. Proto radil, že „kdykoli někdo uvede roky, pokud jsou uměřené a přijatelné, buďtež považovány za roky, pokud je jich větší počet“, pak bychom je měli považovat „za měsíce; pokud je jejich počet nadmíru veliký, pak za dny“. To v jistém smyslu odpovídá tomu, co napsal český astronom a znalec starého hvězdářství Arnošt Dittrich ve své knize „Slunce, Měsíc a hvězdy“, vydané v roce 1923. Podle něj již „na velmi nízkém stupni mohli lidé čítati čas počítáním novů“, neboli co nov (tj. nový lunární měsíc), to jeden rok. Pokud by tomu tak bylo, pak by například Adam žil místo biblických 930 let „pouze“ 75,11 let, a Noe místo 950 let „jen“ 76,73 let. I když se tato vysvětlení setkala se zbytečně ostrou kritikou, lepší jsem prozatím nenašla. // Za zamyšlení ovšem stojí i tvrzení, že v mezopotamských eposech bylo zvykem vyjádřit důležitost osobnosti přidáním let k době jejich života. Je možné, že podobně se zachovali i redaktoři Starého zákona.