Původně hrály orchestry bez dirigentů
Dlouho se muzicírovalo tak, že se sešlo pár hudebníků ev. i zpěváků, někdo z nich kývl hlavou – a všichni spustili. Ovšem s tím, jak složitost hudby narůstala, bylo jasné, že bude nutno udržovat či měnit tempo a vést nácvik, který byl důležitý kvůli kvalitnímu provedení skladby. Potřeba takovéto vůdčí osoby se projevovala od 15. století. Často se toho sice ujímali zpěváci, ale nakonec si vzali slovo hudebníci, a to nejprve hlavně varhaníci či první houslisté nebo hráči na cembalo. Ti někdy – pokud měli volnou ruku – dávali příslušné pokyny svitkem not, ovšem u složitých skladeb takovéto příležitostné zásahy nestačily – a proto se „narodili“ dirigenti. Těm se v 15. a 16. století u nás říkalo cantor či choris regens (neboli regenschori), a nejprve používali tzv. rafiku, což byla půl metru až metr dlouhá a dosti silná hůl, kterou nahradil slabší a lehčí proutek. // Významným českým dirigentem byl Jan Bedřich Kittl (1806—1868), který u nás zavedl novinku, spočívající v tom, že hudebníci při koncertě hráli vsedě.