Foglarova krabička poslední záchrany vznikla roku 1928
Když věhlasný psychiatr a zarytý nepřítel alkoholu MUDr. Jan Šimsa kupoval počátkem 20. století pozemky v pražské Krči, měl o jejich využití jasno. Byl rozhodnut nechat na nich vybudovat sanatorium zaměřené jednak na léčbu vnitřních nemocí, některých nervových chorob a chorob pohybového ústrojí, jednak na celkové posílení organizmu. Záměr se mu prý beze zbytku podařil a Šimsovo sanatorium patřilo ve své době k nejlepším zařízením svého druhu. Celý areál byl obklopen zelení a pracovali tu vynikající lékaři, kteří měli k dispozici nejmodernější zdravotnické vybavení. Preferována byla léčba fyzikální, a protože byl kladen důraz na pohyb, byly tu zřízeny letní i zimní plovárna s tělocvičnami a hřiště. Součástí terapie byla dieta tvořená zejména lehkou rostlinnou a mléčnou stravou, jejíž přípravu zajišťovala odborně vedená kuchyně. Zařízení interiérů zahrnovalo ústřední topení, rozvod teplé i studené vody a elektrické osvětlení – což v té době ještě nebylo zdaleka běžné. Klienti měli možnost navštěvovat čítárnu, hernu, hudební salon, kulečník, kuželníky, skleníky apod. Za 1. světové války musel bohužel MUDr. J. Šimsa své sanatorium uzavřít, a zakoupil je Spolek pro ochranu matek a dětí v Praze 7, který v něm roku 1922 otevřel nemocnici a útulek. // Málo je známo, že MUDr. Jan Šimsa se stal duchovním otcem skautské takzvané krabičky poslední záchrany, známé z knih Jaroslava Foglara. Roku 1928 totiž v listopadovém čísle časopisu „Vůdce“ sepsal, co by měl mít každý skaut vydávající se do přírody s sebou: podle něj si měl zabalit sirky, 2 metry provázku, šitíčko, špendlíky, peníze, poštovní známku, křídu na značkování, 2 g prášku proti bolestem a obvaz. K této radě si J. Foglar připsal poznámku: „do plechové škatulky“.