První umělé chlazení znali již ve 12. století Číňané
Tito Asiaté ochlazovali vodu pomocí chemických reakcí, zatímco v Evropě pochází zřejmě nejstarší konkrétní zmínka o obdobné metodě až z roku 1550, kdy španělský lékař (B. Villafranca) doporučoval stavět lahve s nápoji do vody obsahující ledek. Ledek způsobuje ochlazení díky tomu, že při rozpouštění krystalických látek se spotřebovává teplo zaprvé při rozpadu krystalické mřížky a zadruhé při mísení „oblastí“ tekutiny s různými koncentracemi rozpouštěné látky. Podobně se chová i sůl, což si můžeme ověřit na dvou jednoduchých pokusech. Při prvním necháme ve skleničce odstát vodu na pokojovou teplotu, vložíme do ní teploměr, vsypeme pár polévkových lžic soli – a pak už jen sledujeme pokles rtuťového sloupce. Při druhém pokusu vsypeme do sklenice lžíci soli a sledujeme, jak se po chvíli začnou nad krystalky tvořit pomalu se pohybující „závoje“, které postupně mizí. Tento jev je způsoben tím, že v okolí krystalků je vyšší koncentrace rozpouštěné soli než ve vzdálenějších „oblastech“ tekutiny, ale difuzí (tj. spontánním mísením) se postupně vytvoří všude stejná koncentrace rozpouštěné látky, přičemž difuze rovněž spotřebovává teplo – což nám opět dokáže vložený teploměr.