Bedřich Smetana (*1824—†1884) se jednou trochu zlobil na zrcadlo
Zčásti za to mohla Eliška Krásnohorská (*1847—†1926), která se s ním setkala poprvé roku 1862, zpívala mj. při jeho pražských hudebních nedělních posezeních, a nakonec se stala autorkou libret pro jeho opery „Tajemství“, „ Čertova stěna“, „Viola“ (která zůstala nedokončená) a především „Hubička“. Je známo, že libreto „Hubičky“ napsala E. Krásnohorská podle humoresky Karoliny Světlé, kterou o souhlas k přepracování požádala slovy: „Ty sama rozhodni nade mnou a nad Smetanou, má–li mezi námi dojít na hubičku.“ V létě 1876 přijel tehdy již neslyšící Smetana z jabkenické myslivny (kde žil u dcery a zetě) s hotovou partiturou do Prahy, u Eliščina bratra Jindřicha ji na klavíru celou přehrál a přezpíval a oba sourozence dojal slovy: „Myslím, že zpívám správně.“ Podle Krásnohorské Smetana díky této opeře celý omládl; vzpomínala, jak stál v jejím v pokojíku, díval se na sebe do zrcadla, „smál se a hroze svému obrazu na sebe, humorně se mu bránil: Tohle že jsem já, ten šedivý dědek, který ze zrcadla na mne kouká? – Nevěřte tomu, slečno! To je špatné zrcadlo! Já se cítím jako sedmnáctiletý mladík, ne jako tenhle brejlatý vousáč tady!“