Karel Havlíček – Borovský (*1821—†1856) se chtěl stát knězem
Pro toto povolání ho nadchly zaprvé vzpomínky na muže z borovské fary, kteří pro něj „v mnohém – a především v mravním smyslu – byli vzorem“, zadruhé byl tehdy ještě (zejména díky matce) pobožný, a zatřetí věřil, že kněžský post mu poskytne naplnit jeho velké přání. Doufal totiž, že díky dostatku volného času i finančnímu zajištění bude moci povznášet své ovečky (neboli svěřené věřící), a že to, co by nesměl „na papír vložit kvůli cenzorům“, by mohl vyslovit z kazatelny. Matce tehdy napsal: „Nemohu ničím jiným stát se než knězem, všecko jiné se mně téměř příčí a oškliví“. Do Arcibiskupského semináře nastoupil roku 1840 plný ideálů, ale časem dostávalo jeho nadšení stále studenější sprchu. Jak psal ve svém „Deníku seminářském“, učitelé nevalné úrovně podporovali donašečství, pokrytectví i pobožnůstkářství, vyžadovali slepou poslušnost a objevovaly se protičeské výpady. Velmi ho zaskočilo i to, že většina spolužáků očekávala od kněžství jen „beneficie a prebendy“. Došlo to až tak daleko, že o rok později už vážně uvažoval o tom, že ze semináře odejde. Naštěstí konec jeho trápení učinil rektor, jemuž šel Karel Havlíček už dlouho na nervy, protože prý místo spořádaného studování čmáral na papírky vtipy a epigramy, vymýšlel pobuřující žertíky, četl české knížky a určitě byl panslavista. Ten nakonec nechal doručit 9. září 1841 do Německého Brodu (kde Karel trávil prázdniny) dopis, v němž sděloval, že byl z Arcibiskupského semináře vyloučen; ve zdůvodnění stálo, že jevil malý zájem o učivo a „zabýval se více předměty mimo obor nauk teologických“.