Právě na dnešní den připadá 133. výročí narození Růženy Naskové
Na svět přišla v Praze nedaleko slavného „švejkovského“ hostince Na Bojišti, a ve svém životopisu „Jak šel život“ s nadsázkou prohlásila, že se narodila v Americe (čímž ovšem mínila slavný letohrádek zvaný Amerika v ulici Ke Karlovu, do nějž se nastěhovalo Muzeum Antonína Dvořáka). V dalším odstavci knihy však samozřejmě tuto informaci upřesnila s tím, že šlo o domek, stojící v zahradě obklopující letohrádek, kterou dostal k užívání její otec – magistrátní úředník. (Na mém face booku naleznete mapku, zachycující umístění tohoto dnes již zbořeného domku.) Odtud si chodívala hrát s o rok starším kloučkem Jaroslavem Haškem, který bydlel na rohu Sokolské a Na Bojišti. Na domek v zahradě Ameriky vzpomínala R. Nasková po letech takto: „Jsem sice naprosto městský člověk, narozena i vychována v Praze, ale do svého desátého roku jsem bydlila tak, že jsem mohla mít i v městě docela venkovskou zahrádku, po které se mi pak dlouhá léta stýskalo.“ Voněly tu prý bezy, akáty, růže a jasmíny. Růžena Nasková byla žena vzdělaná, „vtipná a chytrá od hlavy k patě“, používala krásnou češtinu, ráda a často se usmívala a byla schopna žertovat o své ne-štíhlé postavě, krátkozrakosti a neustálé chuti na sladkosti. Prožila poklidné manželství s akademickým malířem Františkem Xaverem Naskem, který změnil na jejím příjmení pouze písmenko „o“ (za svobodna se totiž jmenovala Nosková). Její poslední slova, která roku 1960 údajně pronesla, zněla: „Ježíšku, vezmi si mne k sobě.“