Peklo lákalo i divadelníky
Středověké líčení pekelných muk mívalo jediný cíl: ukázat, jaké hrůznosti čekají po smrti neposlušné věřící. Podle literárních kritiků lidé od 4. do 14. století věřili, že tyto popisy jsou pravdou pravdoucí, jenže postupně přibývaly pochybnosti a dokonce začaly vznikat na tato líčení parodie. // Není divu, že peklo coby téma zaujalo i divadelní umělce. Zatímco v prvních náboženských divadelních hrách zabývajících se peklem vystupovali klerikové, v pozdějším středověku je vystřídali příslušníci kuchařského cechu. Důvodem byl fakt, že při takovýchto představeních šlo o vaření a pečení, což kuchtíci dokonale ovládali – včetně zacházení s ohněm. Navíc mohli zajistit pro scénu i obrovské kotle a další potřebné pomůcky jako pánve na „mučení“ hříšníků, poklice pro vydávání zvukových efektů ap. // Nejnákladnější pekelnou rekvizitou bývala pekelná tlama představující bránu do pekla. Tesaři ji obvykle vyrobili ze dřeva, potáhli látkou, ozdobili a umístili nad propadliště; někdy byla ovládána pomocí navijáků, takže se otevírala i zavírala, a v jednom představení se dokonce objevila skutečná čelist z velryby. Pro zvýšení efektu vycházel z různých míst pódia kouř, zápach či se šířily divné zvuky, šlehaly plameny a byly odpalovány rachejtle a ohňostroje. // Herci pohybující se na jevišti to rozhodně neměli snadné: mnozí museli „polykat“ oheň, držet v ruce svíjející se hady a hrát v maskách a kostýmech pokrytých blátem, které je mělo chránit před popálením, k němuž mohlo dojít kvůli otevřenému ohni. (Více se o těchto tématech můžete dočíst v mojí knížce „Jak to bylo se zázraky“.)