Břichomluvectví vyžadovalo šikovnost a důvtip
Dlouho lidé věřili, že tito umělci hovoří skutečně břichem, ale to samozřejmě není pravda. Používali hlasivky, ale neobešli se bez dvou základních „fíglů“: museli se snažit nehýbat svaly v obličeji a jen nepatrně pohybovat rty, takže se vyhýbali hláskám jako „p“, „f“ nebo „m“; při jejich vyslovení je totiž nutné rty stisknout. (Místo „m“ vyslovovali „n“). Břicho jim pouze pomáhalo (stejně jako zpěvákům) v tom, aby to, co vyslovili, znělo silněji. Aby tito baviči dokázali svoji údajně zázračnou schopnost, opakovali po skončení svého „břichomluveckého“ proslovu jeho obsah znovu, a to zřetelně a „obyčejným“ hlasem. Přesně tak to dělávali i kněží v antických věštírnách, kde svůj hlas vydávali za hlas boha.