Naši předkové to s praním nepřeháněli
V minulých staletích se totiž příliš často nemyli ani nepřevlékali. Změnu přinesl teprve konec 19. století, kdy se ke slovu konečně dostávala hygiena a kdy maminky začínaly dokonce pravidelně koupat ve vaničkách i svá malá dítka. // První skutečnou pračku přinesl přelom 19. a 20. století, i když byla dřevěná (pochopitelně kromě převodů, pantů apod.) a horká voda se do ní přinášela z kuchyně. Poté, co se pračky začaly vyrábět z plechu, topilo se pod nimi pevným palivem či plynem. Jednu z nich tvořil víkem opatřený sud stojící na nožkách, a noviny ji roku 1905 představily takto: Je to „pradlena, která nejí, nepije a nechce – platu. Službu konati nikdy nepřestane, nikdy nevypoví. Vypere bez mokra, bez páry, lehounce, čistě a prádlo netrhá, naopak ušetří. Jen nepatrné obsluhy vyžaduje: ohřátí vody a trochu komíhání pákou.“ // Než se začaly používat prací prášky, namáčely hospodyňky prádlo do dešťové vody, která je měkká a proto usnadnila rozpouštění špíny; později používaly mýdlo.