(Dokončení z 6. 6.)
David byl výjimečně zdatným prakovníkem
Budoucímu židovskému králi napomohlo k vítězství kromě Goliášovy nemoci i to, že skvěle ovládal svůj prak, jenž byl jednou z nejnebezpečnějších zbraní starověku. Tvořil ho pás kůže (ev. lněné, konopné či vlněné tkaniny), dlouhý přibližně 120 cm, uprostřed rozšířený, který měl na jednom konci oko. Do něj bojovník vsunul ukazováček či palec pravé, případně levé ruky (existovali i borci, kteří uměli „prakovat“ oběma rukama), kůži přeložil, takže vznikla jakási kapsa, a – jak ukazuje ilustrace – její druhý konec sevřel v pěsti. Nakonec do rozšířené středové a přeložené části vložil „náboj“. Nejčastěji šlo o ohlazený, nejlépe říční oblázek o hmotnosti od 50 do 500 gramů. Když střelec takto „nabil“, prak buď trochu roztočil vertikálně podél těla, nebo s ním pouze jednou švihnul; na to si ale troufli jen zkušení prakovníci. Po roztočení či švihnutí střelec okamžitě rozevřel pěst, aby kámen mohl vylétnout, přičemž těžší „střelivo“ vypouštěl při švihu zdola nahoru, lehčí při švihu shora dolů. Vystřelené kameny dolétaly podle odborníků do vzdálenosti asi 100 metrů, dosahovaly rychlosti kolem 30 metrů za sekundu (neboli více než 100 km/h) a jejich kinetická energie byla srovnatelná se středověkým šípem vystřeleným z dlouhého luku nebo s kulkou vystřelenou ze zbraně ráže 22 milimetrů. Dokázaly prý nejen zranit, ale i proniknout kostí a zabít; David tedy skutečně mohl zabít Goliáše jedinou radou do čela. (Dalším údajným zázrakům se věnuji ve své knize „Jak to bylo se zázraky“.)