Kočovné profese bývaly velmi rozšířené
Lidé, kteří je vykonávali, si vydělávali na obživu tím, že se „toulali“ od jara do podzimu po Čechách a Moravě. Nejznámější byli „kočující“ zedníci, nabízející práci na novostavbách i přestavbách, a slovenští dráteníci, kteří až do 2. světové války nejen letovali a drátovali, ale prodávali i výrobky zhotovované doma přes zimu jako pařáky, pastičky na myši či podnosy. Těm vydatně konkurovali dům od domu chodící (proto podomní) obchodníci, jež lidé vítali, protože kromě svého laciného zboží nosívaného v ranci či převáženého na vozíku či trakaři mívali v zásobě ještě něco mnohem cennějšího: informace, které při svém putování nasbírali.// Dnes již téměř zapomenutí jsou senaři a vápeníci. Ti první pocházeli obvykle z chudších horských oblastí, kde převažovaly rozlehlé louky, a oni z nich získané seno vozili do velkých měst, a to zejména tam, kde bývaly vojenské posádky s jízdními oddíly. Vápeníci pocházeli z oblastí s rozšířenou těžbou vápence; zpočátku doma vápno určené k prodeji pálili v malých, většinou jámových pecích, a později je začali skupovat z větších šachtových vápenek a rozváželi je na stavby.