Mrtvým bylo lépe, než raněným
Dlouhá staletí tvořili prostí vojáci – ať šlo o dobrovolníky, či muže naverbované násilím – jen málo ceněnou složku armády. Byli to obvykle chudí lidé, a jako takoví si vysloužili pozornost svých nadřízených pouze tehdy, když mohli bojovat. Byli-li ale zraněni (či onemocněli), přestali se o ně starat, takže nešťastníci zůstávali ležet bez pomoci celé dny a noci na bitevních polích, aniž by jim někdo podal vodu a jídlo, dopravil je do bezpečí a kvalifikovaně je ošetřil. Navíc se po bojištích často pohybovali tak zvaní marodéři, kteří okrádali mrtvé i bezmocné zraněné. // Původně Francouzi označovali výrazem „marauder“ vojáka, jenž při pochodu zůstával pozadu kvůli zranění či nemoci, ale když přibývalo těch, kteří se opožďovali záměrně jen proto, aby mohli ony nebožáky okrádat, význam onoho slova se zásadně změnil a označoval bezcitné zloděje.