Bitva u Lipan nebyla národní tragédií
Tvrdí to řada předních historiků, kteří přidávají i důkazy. Podle nich je sice pravda, že husitské bouře vyvolávaly od roku 1419 v národě velké naděje, ale po dalších patnácti letech už byli lidé harašením zbraní unaveni a přáli si jediné: mít klid k práci a k životu. Tento požadavek chápali ovšem pouze tak zvaní umírnění husité, zatímco radikálové odmítali byť jen pomyslet na rozpuštění svých polních vojsk. Příslušníci této husitské „větve“ se většinou nehodlali vrátit na pole a do dílen, neboť vojenské řemeslo považovali za snazší zdroj obživy. To, že po odpolední bitvě odehrávající se 30. května 1434 u Lipan, odcházeli radikální přívrženci nekonečného válčení do zahraničí jako žoldnéři, dopřálo českému království konečně klid. (Podrobnosti o této bitvě naleznete v I. dílu mojí knihy „Na co v učebnicích dějepisu nezbylo místo“.)