Zásada „rozděluj a panuj“ neplatila vždy
To rozhodně potvrdili svým chováním perští satrapové, které dosazoval perský král Dáreios I. (522—486 př. n. l.) jako své místodržitele na svěřená území zvaná satrapie. Vycházel ze správného předpokladu, že říši sahající od Egypta až po Indii nemůže ovládat sám ze svého trůnu, ale pozapomněl na „maličkost“ – že totiž kdo získá malou porci moci, začne často toužit po moci stále větší. A tak se stalo, že mnozí satrapové si začali postupně přisvojovat práva samostatných vládců, zatímco přání a rozkazy krále nebrali vážně, a starali se především o svůj prospěch. // Ovšem protože skutečně platí, že dělají-li dva totéž, není to totéž, například Alexandr Makedonský naopak výhodnost „satrapového systému“ ocenil a po dobytí Persie ho zachoval. „Zkorigoval“ ho ale tím, že odejmul satrapům vojenské pravomoci, které předal makedonským stratégům.